Michal Macků

Narozen / Born: 17.  4. 1963,  Bruntál
Studia / Studies:
1981–1985 Technologická fakulta VUT, Brno
1986–1989  Institut výtvarné fotografie, Praha

Samostatné výstavy / Solo Exhibitions  :

1990
Robert Koch Gallery, San Francisco

Kulturní Dům, Bruntál, Czechoslovakia

Galerie Centrum, Plzeň, Czechoslovakia

1991
Galerie pod podloubím, Olomouc, Czechoslovakia

Fotografisk Galleri, Kopenhagen

1992
Galerie Bílá růže, Prague

Galerie Caesar, Olomouc, Czechoslovakia

Galerie Mladých, Brno, Czechoslovakia

Umělecká průmyslovka, Palisády, Bratislava, Czechoslovakia

1993
Galerie Aura, Olomouc, Czech Republic

1994
Prague House of Photography, Prague

Galerie Ambrosiana, Brno, Czech Republic

1995
Photogalerie Bild, Aarau, Switzerland

1996
Victor Barsokevitsch-Valokuvakeskus, Kuopio, Finland

Gallery St.Gervais, Geneva

Slezské muzeum, Opava, Czech Republic

Galleri Karneval, Albrunna, Sweden

Photoforum Feldeg, Zurich

Photography Gallery, Perth, Australia

1998
Galerie „U Řečických", Praha

1999
In focus Galerie am Dom, Köln, Germany

Galerie Pennings, Eindhoven, The Netherlands

2000
John Stevenson Gallery, New York

2001
FotoGaleria Teatro San Martin, Buenos Aires

Estudio Lisenberg, Buenos Aires

2002
Galeria Omar Alonzo, Puerto Vallarta, Mexico

2004
Dylan Thomas Centre, Swansea, UK

Aberystwyth Art College, Aberystwyth, UK

John Stevenson Gallery, New York

In focus Galerie am Dom, Köln, Germany

J&T Bank, Praha,  Czech rep.

2005
Galerie Brno, Brno, Czech rep.

Gallery "pf", Poznaň, Poland

Galerie Palais Breuner, Vien, Austria

Městské divadlo Zlín,  Czech rep.

Státní zámek Třeboň, Czech rep.

Czech Centre, München, Germany

2006
Galerie Art Affair,  Regensburg, Germany,

Photo Event,  Turnhout, Belgium

Ottoman Mint complex,  IFSAK, Istanbul, Turkey

2007
Galerie Caesar, Olomouc

Účast na skupinových výstavách / Selected Group Exhibitions:

1990

Tschechoslovakische Fotografie Des Gegenwart. Cologne

1991

Bilder Lust. Galerie Rhanitzgasse der Landeshauptstadt, Sachsen

1992

What´s New: Prague. The Art Institute of Chicago

1993

Czech Photography of the 1990s – Fotofeis. Maclaurin Art Gallery, Ayr, Scotland

1994

After the Velvet Revolution, 15 Czech & Slovak Photographers: 4 photos each. Photography Gallery, Perth, Australia

Revelations, Photographs of Male and Female Nudes. The Gallery at John Jones, London

1996

Institut tvůrčí fotografie 25/5. Slezské zemské muzeum, Opava, Czech Republic

1996

Jistoty a hledání v české fotografii 90. let (Certainty and Searching in Czech Photography of the 1990s).  Nejvyšší purkrabství Pražského hradu, Praha (Burgrave´s House of Prague Castle, Prague)

1997

The Body in Contemporary Czech Photography. Macintosh Gallery, Glasgow

1998

Sicherheit und Suche in der tschechischen Fotografie der neunziger Jahre. Berlin

The Body in Contemporary Czech Photography. London

1999

Czech Photography of the 1990s. The Art Institute of Chicago

Video Virtuale, Foto Fictionale. Museum Ludwig, Koln

2000

Optical Delusions: Jokes, Puns, and Sleights-of-Hand in Photography. The Art Institute of Chicago

Tre samtida fotografer fran Tjeckien. Replica Theater and Art Center, Stockholm

Akt v české fotografii (The Nude in Czech Photography). Císařská konírna Pražského hradu, Praha (The Imperial Stables at the Prague Castle), Prague 

2001

Re-presenting Representation V. - Arnot Art Museum, Rockwell Museum of Western Art, New York

2003

Celebration of Light: Photographs from the Collection of Cherye and Jim Pierce. Honolulu Academy of Arts in Honolulu

2005

NEW ART Redefining „The Photograph“ – collage, overpainting, 3-dimensions, and more. John Stevenson Gallery, New York

Czech Photography of the 20th Century. The City Gallery of Prague, Prague

2006

Noble Processes, in a Digital Age. John Stevenson Gallery, New York

Autopoesis. Slovak National Gallery, Bratislava, Slovakia

Zastoupení ve sbírkách / Collections:

Museum Ludwig, Cologne; Museum of Fine Arts, Houston; Museum for Fotokunst, Odense, Denmark; The Royal Library of Denmark, Copenhagen; Maison Européenne de la Photographie, Paris; Harvard Visual Center, Cambridge, Massachusetts; The Art Institute of Chicago, Illinois; Moravská galerie v Brně, Brno, Czech Republic; Muzeum Umění Olomouc, Czech Republic;  MOPA - Museum of Photographic Arts, San Diego, USA, Smith College Museum of Art, Northampton, Massachusetts, USA.

„Je-li možné opustit tělo ve snu nebo ve smrti, je snad možné opustit své tělo navždycky, aby se člověk mohl věčně toulat zbaven těla, sejmutý z háku, s bezejmennou totožností, s duší nezařazenou, lhostejnou ke všemu, duší nesmrtelnou, snad neúplatnou, jako Bůh – kdo ví?“

(Henry Miller, Černé jaro. Překlad Petr Sulovský, Votobia Olomouc, 1995).

Michal Macků fotografuje již celá léta sebe sama. Fotografie se mu za tu dobu stala nejen vyjadřovacím prostředkem, ale také nástrojem sebepoznání. Oprostil pohled na sebe od falešného studu i od detailního zpytování povrchu. Vytvořil figuru, nebo spíše bytost, průvodce, vypravěče, postavu bez minulosti, bez zakotvení. Tak jako geometr pracuje s bodem, Macků variuje základní stavební prvek své tvorby – figuru. Vyprázdněnou formu lidského korpusu znova přetváří a naplňuje. Tělo neabstrahuje, ale jen odlehčuje od nedůležitých podrobností.

            Zpočátku sledujeme osamocenou, často deformovanou či tříštící se figuru, vpuštěnou do indiferentního prostředí. Brutální motivy zmrzačeného a roztrženého těla dávají jasný signál, že nepůjde o hravou inscenovanou fotografii, jak ji známe od jeho souputníků Stana, Stanka či Švolíka, ale právě naopak o záznamy vnitřních svárů a psychických stavů. Existencialistický rozměr tvorby Michala Macků je víc než zřetelný a zdaleka překračuje formální přirovnání k tvorbě generačně starších tvůrců - grafika Jiřího Anderleho nebo malíře Jiřího Sozanského.

Macků začíná tvořit a vystavovat ještě před rokem 1989, tedy v době, která příliš nepřála individuálnímu rozvoji a osobitému projevu jednotlivce. Již od počátků však reaguje spíše na základní otázky o smyslu a omezenosti lidského života než na tlaky totalitního systému, který však do určité míry hloubání nad neodbytně lidskými otázkami vyvolal. Pro vyjádření složitých pocitů mu však nestačí tradiční fotografie. Nechce umrtvovat okamžiky. Nechce pracovat s modely, které by v jeho režii zdramatizovaly určitý záměr, myšlenku. Uvědomuje si definitivnost nasnímané situace, jejíž interpretaci zkresluje nejen pohled fotografujícího, ale hlavně vlastní zkušenost toho, kdo si snímek prohlíží. Vytváří symbolické obrazy, které se vzdáleně napojují na dekadentní a symbolistní projevy počátku 20. století. Objevuje geláž, techniku práce s uvolněnou fotografickou emulzí na principu koláže. Aktivními, haptickými zásahy do ještě vlhké a vláčné fotografické emulze, jejím rozpohybováním, se mu daří na krátký čas znovuoživit výchozí fotografický záznam. Ten se ve výsledku stává spíše plastickým obrazem než fotografií. Geláž umožňuje pracovat nejen v čase, ale i ve vrstvách. Zpočátku osamocené figury se později začínají zmnožovat, překrývat. Dochází k seriálně řazeným kompozicím, k prolínání figur, u nichž potlačuje individuální projevy i rysy.Vzniká řada velkoformátových obrazů o ztrátě identity, odpovědnosti, rozmělnění se v davu, které vrcholí zobrazením osamocenosti, vykořenění a rozplynutí.

Odtud už je jen krok do hlubších meditačních vrstev. Autor se netají vztahem k východním naukám, studuje jógu a buddhismus. Objevují se snímky postav s prosvětlenou trhlinou uprostřed těla. V jediném obraze je spojeno úsilí, bolest i touha po osvícení. Předchozí hemžení a zápasy v davu ustupují dominantní meditující postavě. Není od věci připomenout jiného významného českého fotografa - Františka Drtikola a duchovní náboj jeho tvorby. S ním nepřímo souvisí  další linie tvorby Michala Macků: V roce 2002 dostal možnost vytvořit technikou uhlotisku soubor reprezentativních kontaktních snímků z původních skleněných negativů Františka Drtikola. Bezprostřední, až hmatatelný kontakt s dílem uznávaného tvůrce potvrdilo nejen orientaci jeho vlastní tvorby, ale také jej obohatilo po stránce technické. Macků začíná pracovat s ušlechtilými fotografickými tisky, především s uhlotiskem. Tem mu umožňuje práci s detailem i tónování. Zmenšuje formát, pracuje s fragmenty těla, přes které vrství jemně prokreslené otisky přírodních struktur.

Pokud ve starších kompozicích hledal a zachycoval vnitřní boje lidské mysli v souladu s dramaticky podanou formou těla, v uhlotiscích dospívá ke klidnému vyjádření souladu bytí s přírodní energií. Tisky jsou oproštěné od zobrazení ostrých hran, řezů, trhlin, jsou soustředěné samy do sebe. Po letech zápasů se mu daří zaznamenat odlesk vlastního ztišeného nitra.

A jde ještě dál. Tak jako objev geláže umožnil fyzický vstup tvůrce do snímku, nové práce se skleněnými objekty přivádí fotografii na hranici plastiky. Macků už ne v ploše, ale v prostoru několika vrstvených a lepených skleněných desek vytváří hmatatelné objekty s průhledy do svého bizarního světa. Postavy se tu kříží s přírodními elementy, opět se ke slovu dostává živoucí a organické zmnožování motivů, deformování postavy i hra s měřítkem.

Tvorba Michala Macků vyrůstá z pevného základu osobní zkušenosti. Přes drastické a kruté obrazy destruovaného těla, křičících úst až po práci s tělesnými fragmenty  se postupně propracovává hlouběji, k pokusu zachytit emoce, napětí a rozkolísanost lidského nitra. Soustředěnou prací a v souladu se svým životním postojem dospívá k téměř nehmotnému zachycení zasutých vnitřních myšlenkových i citových proudů lidské bytosti, kterou překrývá nebo až téměř rozpouští v přírodních motivech. Obrazy, které vynáší na světlo, jsou nezáludné, prosté, srozumitelné a proto důležité.

„Slyším, jak říká Volný jako pták, a nato se vrata otevřou a vyběhnou další muži, všichni se zdravou kůží a trochu přihlouplí z toho věznění a napjatého čekání na konec…“ (Henry Miller, Černé jaro, překlad Petr Sulovský, 1995)

18/1/2007/ Štěpánka Bieleszová

                          ZPĚT