Petr Nejedlý 

Narozena / Born:  2. 5. 1944 Zlín

Studia / Studies: SUPŠ Brno, MU Brno
Působí na SŠUŘ v Brně
Zabývá se kresbou, malbou, grafikou
Člen Klubu konkretistů

Samostatné výstavy / Solo exhibitions:

1968 Divadelní klub Horizont, Brno  
1969 Klub mládeže, Ostrov nad Ohří                                       
1982 Klub školství a vědy, Brno               
1982 Klub Horizont, Brno - Lesná            
1982 Vysokoškolský klub, Brno             
1983 Galerie mladých, Brno              
1985 MKS – Štukový sál, Mikulov                    
1986 Klub Křenová, Brno              
1987 Galerie divadla Savarin, Brno                       
1994 Zámecká galerie, Slavkov u Brna              
1998 Hvězdárna a planetárium, Brno                          
2000 Sv. Vít, Jemnice                                
2000 Klášter Rajhrad                                        
2000 Galerie Čech/Němec, Brno                                                     
2001 Galerie AB, Brno                   
2002 Galerie Cafe Piano, Brno              
2002 Galerie Daria, Brno                           
2004 Galerie Lužánky, Brno              
2004 Galerie Malovaný dům, Třebíč                                                 
2005 Obchodní galerie Orlí, Brno              
2005 Malá galerie VÚVeL, Brno           
2005 Galerie U Dobrého pastýře, Brno                       
2007 Galerie Caesar, Olomouc                             

                     Petr Nejedlý se představuje samostatným výstavním souborem olomouckému publiku poprvé, jeho tvorba se ovšem odvíjí již od šedesátých let a stále zůstává spjata s Brnem. Poprvé se užívání jazyka geometrie dotkl již v šedesátých letech, ovšem následovalo další poměrně dlouhé tvůrčí údobí, kdy jeho obrazy a kresby měly sice podobu jakýchsi řazení a vrstvení, ovšem reflektujících dřív svět neživé, někdy i živé přírody, kterou umělec obdivoval. To neznamená, že byly nějak popisné, naopak, byly určitou sumou těch zkušeností, které autor v přírodě nasbíral. Na počátku devadesátých let se Nejedlého práce postupně proměňuje – také své oblíbené předchůdce nalézá již jinde, symptomaticky sám zdůrazňuje, jak pro něj bylo mimořádně důležité setkání s dílem Maxe Billa. Na první pohled toto ovlivnění ovšem není nijak nápadně patrné, protože Nejedlý v souladu se svým naturelem sice volí jako základ konstrukci, ale artikuluje ji subjektivněji utvářeným rukopisem. Nejprve to byly různé paradoxy percepce, jakési „nemožné struktury“, v nichž se iluze prostoru objevovala a v jiné části obrazu zase vylučovala. V olomouckém prostředí samozřejmě přijde divákovi na mysl srovnání s tvorbou Zdeňka Kučery, který de facto spřízněnou problematiku řešil a řeší úplně jinak. Syntax Nejedlého obrazů a kreseb se ovšem postupně redukovala – až zůstala omezena na určitou konstrukci oblouků, fungujících jako krajně oproštěná, ale vnímaná podoba  reverzibility, tedy vlastně elementární prostorové iluze, kterou ještě můžeme v dvojrozměrné konstrukci vnímat. Dlouho byla ovšem spjata se zakotvením v horizontálně vertikálním rastru, který de facto racionálně členil celou plochu obrazu, někdy byla uplatněna ještě i struktura diagonál. Toto vše, stejně jako obrysy oblouků, vepsaných do této konstrukce, ovšem nebylo zhmotňováno naprosto neosobní, rýsovanou konstrukcí, jak to známe od ryze racionálních konstruktivně orientovaných umělců – relikty zájmu o uplatnění lyrického rukopisného detailu vedly k tomu, že všechny tyto lineární prvky byly vytvářeny nikoliv neosobní konstrukcí linií, ale jejich individuální malířskou artikulací z krátkých sekvencí „od ruky“, byť samozřejmě respektovaly konstrukci celku. Také barevnost byla stále redukovanější, ty nejradikálnější malby byly oproštěny na bílou, v níž se uplatnila pro všechny linie monochromie jedné další barvy, často třeba světle modré. A vepsané oblouky, tvořící vlastní reverzibilní téma, měly formově podobu jakýchsi minimálních konstrukcí ... Takové malby i kresby představoval Petr Nejedlý na svých výstavách v minulých letech, přičemž součástí jejich vnímání byl i vztah mezi pregnantností konstrukce a její faktickou malířskou artikulací,  to byl jistě relikt umělcova mnohem organičtějšího budování určitých struktur v předcházejících tvůrčích obdobích, mohli bychom v tom samozřejmě vnímat též určitý konceptuální vztah mezi pregnantností řádu v pozadí a individuálností jeho zhmotnění. Umělec svá témata nejprve objevuje v komorních kresbách, potom volí ta, která dostanou podobu klasického obrazu – stále přitom zůstává věren kosočtvercovým formátům, u nichž se přesvědčil, že celá konstrukce působí nejdynamičtěji, ovšem v jeho nejnovějších sériích mizí i malovaný lineární rastr, na jehož pozadí můžeme vnímat plošné konstrukce oblouků ... Vidíme, že zůstává pouze pomocná konstrukce tužkou, která jako přirozená informace o způsobu vzniku se mnohdy objevovala i dříve, a do plochy obrazů jsou vepsány pouze oblouky, často ve dvou komplementárních dvojicích. Jejich průměr se proměnil, někdy je mnohem větší a tak se stává dominantní částí plochy – ale stále zůstává faktickým tématem vztah nejčastěji kosočtvercové plochy a do ní vepsané konstrukce, jejíž lokalizace často přímo reflektuje samotnou formu obrazové plochy s uplatněním určitého esteticky nosného skladebného pravidla, třeba půlení či zlatého řezu a posouvání. Je zřejmé, že Petr Nejedlý směřuje – alespoň zatím – ke stále větší oproštěnosti, k soustředění se na samotné fungování vlastní konstrukce, která je zase odlišena jednou barvou, většinou jeho oblíbenou modrou. Jako by chtěl dokázat, že esteticky atraktivní malířský lineární rastr může být nahrazen konstrukcí pouze v mysli, volbou určitých skladebných pravidel, která bezprostředně vycházejí ze samotné formy zvoleného výchozího kosočtverce. A že nejdůležitější je pro jeho výtvarné myšlení samotný vztah kosočtverce, který vše vymezuje, a jeho interakce se samotnými vzájemnými vztahy oblouků, které se do něj dají vepsat a které sice pregnantně zachovávají určité skladebné pravidlo, ale zároveň působí dynamicky jak díky vztahu mezi formou kosočtverce a formami vepsaných oblouků, tak samotnou svou syntaxí. Petr Nejedlý patří k těm umělcům, kteří dokazují, že aktuálnost a originálnost geometrického umění není zdaleka spjata pouze s problémy, které se objevily v šedesátých a sedmdesátých letech, kdy byly spojeny s celými společnými programy. Dnes již je samozřejmě situace poněkud jiná, i když s obnoveným Klubem konkrétistů 2 také on spojen je. Stále je možno dojít při užívání jazyka geometrie k novým, skutečně originálním, autentickým výsledkům – ty ovšem dnes již vnímáme skutečně jako osobní přínos určitého umělce do celé škály soudobé tvorby. Patří k těm, kdož svou uměleckou praxí stvrzují, že užívání jazyka geometrie má stále své oprávnění.

Jiří Valoch

                     ZPĚT