Barbora Klímová

Narozena / Born: 18.9.1977, Brno
Studia / Studies:
1998–2004 Fakulta výtvarných umění VUT, Brno
2001 Winchester School of Art, University of Southampton
2002 Hungarian University of Craft and Design, Budapest
2003 Koninklijke Akademie van Beeldende Kunsten, Den Haag
2004–2006 HISK  Hoger Instituut voor Schone Kunsten – Vlaanderen

Stipendia / Scholarships:
2003 Stipendium pro mimopražského umělce Centrum Současného 
             umění v Praze
2005 Stipendium v centru Egona Shieleho v Českém Krumlově
2005 Vývojový grant Tranzit
2006 Cena Jindřicha Chalupeckého
2007 Transit Residency, MQ Wien

Samostatné výstavy / Solo exhibitions: 
1999  Galerie Čech a Němec, Brno
2000  Bytová Galerie Alice Čihalové, Třebíč
2001  New Harmony. Galerie Eskort, Brno
2002  Dům u rudého vola, Brno
2005  SLIders. Atrium Moravské Galerie, Brno
          Intervence do systému veřejného osvětlení Brno
2007  Slavné brněnské vily II. Galerie G99, Brno
             Těm, kdo se tady nenarodili? Galerie Caesar, Olomouc

Společné výstavy / Collective exhibitions:
1998   Letohrádek mitrovských, Brno
             Galerie Lužánky, Brno
1999   FaVU- současná produkce. Dům umění, Brno
          Pandora Box. Dům umění, Brno
2000  Pěkná výstava. Divadlo Bratří Mrštíků, Brno
             Výstava studentů AVU a FaVU. Galerie Sýpka, Vlkov
             Supra. Galerie Výpad, Olomouc
             E322. Oravský Podzámok
          Hédonistická abstrakce. Moravská Galerie, Brno
2003  J.Šimáňová-fotografie, B.Klímová-objekty. Malá Výstavní Síň,  
             Liberec
          Za určitých okolností by to mohla být pravda. Dům Pánů  
              z Kunštátu, Brno
          Prager biennale.Veletržní palác, Praha
          10let FaVU. Dům umění, Brno
2004   Karaoke je slovní fotbal na všechny slabiky. Oblastní Galerie 
              Vysočiny, Jihlava
             Anxiety of influence: Bachelors, Brides and Family Romance,   
              Stadtgalerie,   Bern
2005  Výběr z českého sochařství 1995-2005. Veletržní palác, Praha
            V. Bienále mladého umění. Dům u kamenného zvonu, Galerie
              hlavního města Prahy, Praha
             Příští týden ve tvém bytě.   Jesper Alvaer a Barbora Klímová. 
              Dům umění, České  Budějovice
2006  Barrack. HISK, Antwerpen
             F.CK THE GUILT. Bastart gallery, Bratislava
             First things first. CCNOA, Brussels
          Výstava finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého. Dům umění, 
              Brno                          
             LeereXVision Connectios. MARTa, Herford
             4dny v pohybu. Praha
2007  Whatever video may be…. Beursschouwburg, Brussels
             Politika přátelství. Galerie Šternberk

Texty / Texts:

Valoch, Jiří: Nejmladší umělecká scéna města Brna. Ateliér.16-17/2000
Valoch, Jiří: Jaká je mladá abstrakce dnes? Ateliér. 9/2002
Ingerle, Petr: Hédonistická abstrakce. Hédonistická abstrakce (Kat.).  Moravská galerie, Brno. 2002
Ptáček, Jiří: Prager Biennale (Kat.).  2003
Valoch, Jiří: Reflexe minimal artu v tvorbě Barbory Klímové. Prostor Zlín. 2/2004
Budak Adam: Anxiety of influence: bachelors, brides and family romance (Kat.) Stadtgalerie Bern. 2004
Ptáček, Jiří: Karaoke je slovní fotbal na všechny slabiky (Kat.) Galerie Eskort Brno
Ingerle Petr: SLIders (Kat.). Moravská Galerie, Brno
Kalinová Jana: SLIders Časopis umělec. 3/2005
Serranová, Mariana: Mytologie veřejného prostoru. Cena Jindřicha Chalupeckého Finále 2006

Texty z katalogu k výstavě.

Text těm, co se narodili.

Výstava Těm, kdo se tady nenarodili? je reakcí na zkušenost s olomouckým uměleckým prostředím. 
Krátce nato, co Barbora dostala nabídku Galerie Caesar, rozjela se do Olomouce. Možná ještě pod vlivem výstavy Příští týden v tvém bytě (uskutečněné společně s Jesperem Alvaerem v Českých Budějovicích, 2005) zamýšlela soustředit se na lokální problematiku. Už během prvních setkání s místními umělci ji zaujalo, že jsou nadmíru přitahováni úvahami o vlivu tradice a prostředí na jejich tvorbu a tématem kulturní identity. Stejně tak ji upoutaly některé aspekty performancí Vladimíra Havlíka ze 70. let - ty, jež se odehrávaly v městském prostoru a tím souvisely s Barbořiným zájmem o souvislost mezi urbánním prostředím a naším každodenním jednáním. Do započatých příprav výstavy nečekaně zasáhla nominace na Cenu Jindřicha Chalupeckého. Jelikož Barbora právě řešila, jak se vyjádřit k Havlíkovým performancím, rozhodla se kvůli výstavě finalistů ceny vyjít ze svých záměrů pro Caesar a zahrnout také akční umělce působící mimo olomoucký region. Pozvání Galerie Caesar tak nepřímo stojí za Barbořiným úspěchem, protože za remake vybraných „urbánních“ performancí ze 70. let cenu získala. Na druhou stranu ji tento úspěch postavil před otázku, jak k „olomouckému tématu“ nově postavit. 

Když přijde někdo cizí

Podoba Těm, kdo se tady nenarodili? je tedy jakýmsi druhým návrhem. Má povahu intervence do vztahů a hodnot olomoucké umělecké komunity. Během mnoha rozhovorů a při čtení textů o umění z Olomouce si Barbora všimla, že v nich opakují některé pojmy. Část z nich je součástí teoretických definic olomoucké kulturní identity, jiné jsou pronášeny už jaksi automaticky. Ale jaký vztah k nim olomoučtí umělci mají? Nevědomě se s nimi ztotožňují? Uvažují o nich? Chtějí je jich zbavit? A nebo se jim poskytují pohodlný pocit, že jejich život a tvorba patří do sítě konkrétních souvislostí? Výsledkem byl dotazník a z jeho výsledků vytvořený soubor sloupcových grafů, jež - jak je u Barbory zvykem - trochu matou svou podobností s minimalistickou sochou. Dá se říct, že polemika s těmito pojmy může mít informativní hodnotu pro hosty, turisty, cizáky… všechny, kdo se tady nenarodili. Podle mého názoru ale míří především na domácí publikum. Podněcuje ke srovnávání, nové, individuálního zamyšlení nad naším vztahem k těmto pojmům, ke hledání vlastního postoje. Protože sloupcové grafy nemají objektivistické nároky sociologie (na to je vzorek příliš malý a nedůsledně vyhledaný a dotazník subjektivní) a nedávají rozhřešení, vstupují do komunikace jen jako příčný řez jejími vysledovanými dominantami. Takového řezu (vhledu) je schopen pouze jednotlivec stojící vně určitých vztahů, nezasvěcený do komplikovaných struktur sdíleného sebe-pojmenovávání. Ten, kdo se tady nenarodil. Někdy totiž stačí, aby někdo zvenčí řekl, co mezi námi zahlédl, a my nadlouho nemůžeme některé věci myslet a bezmyšlenkovitě říkat… aniž bychom si vzpomněli, že to někdo viděl a řekl. Kvalita Barbořina projektu tedy tkví hlavně v jeho následné rezonanci.

Procházky ve dvou

Vztah k místu vedl Barboru i k sérii procházek s olomouckými umělci a historiky umění po Olomouci. První inspirací k nim byla poznámka Henry Davida Thoreaua o rozdílné povaze procházky o samotě a procházky ve dvou. Je to pozorná myšlenka. Avšak pravděpodobně každý, kdo se ve dvou už procházel, ví, že procházek ve dvou je více druhů. Barbora zvolila takový, kdy je provázena průvodcem a ten je chtě nechtě vystaven určité zodpovědnosti. Za vzájemného mlčení, kdy Barbora nemohla ovlivnit dráhu společné chůze a průvodce nic vysvětlovat, šli ulicemi města. Teprve potom nechala průvodce vzpomínat. V jednom z e-mailů mi napsala: „Věřím tomu, že to je naprosto jiné, než když ty lidi jenom oslovím, aby mi vyprávěli o Olomouci. Může se v něm (ve vyprávění – pozn. aut.) prolínat zkušenost chůze ve dvou, zážitky z procházky, jejich osobní zkušenost s místem“. Také v tomto případě však Barbora chtěla pouze navodit situaci, kdy chování nemůže odpovídat normálu a tím se mění i promluva o ní. Na výstavě narazíme pouze na záznam druhé části akce – vyprávění. Zážitek procházky je záznamem nepřenosný. Promluva o ní však může být najednou osobitým, neopakovatelným příběhem místa. Pro ty, kdo se tu nenarodili, může být i hlubším odhalením pohnutek, proč člověk ke „svému“ místu lne.

Galerie slov   

V posledních Barbořiných projektech – v remake perfomancí pro cenu Jindřicha Chalupeckého i ve Slavných brněnských vilách 2 (G99, 2007) – převažuje slovo nad obrazem. Nejde to však principiální odmítání obrazu, ale spíš o fascinaci posouváním parametrů mezilidské komunikace, jejíž dominantní složkou je právě slovo. Galerie, formát výstavy, užitá média a estetická podoba děl plní funkci prostředku, jak přimět lidi k pozornosti a účastenství. Zásahem do podmínek, v jakých komunikujeme, chce Barbora dosáhnout okamžiku jinakosti, bezprostřednosti a blízkosti, která se za běžných okolností z myšlení a komunikace může vytratit.   

Jiří Ptáček

Těm, kdo se tady nenarodili ?

Olomouckou scénu jsem začal vnímat později, protože v šedesátých letech převážil živější kontakt s hlavními centry, Bratislavou a Prahou, i když jsem samozřejmě věděl o některých významných počinech, počínaje založením skupiny DOFO a jejími výstavami, na počátku šedesátých let jsem viděl jedny z prvních příkladů malířského informelu na improvizované výstavě Slavoje Kovaříka v knihovně brněnské filosofické fakulty, poté jsem se seznámil s Miroslavem Šnajdrem a jeho skripturálními citacemi dětských kreseb atd., ale že je to jedno z osobitých, byť někdy přehlížených center, v němž originálně tvoří řada lidí, to jsem si uvědomoval postupně, dřív v souvislosti s autory mé generace a během času pochopitelně i mladšími. Jako první jsem poznal dva vynikající kreslíře, tehdy názorově hodně odlišné, Jiřího Lindovského, jenž tehdy převáděl do kreseb i obrazových objektů techniku, jež jej fascinovala, především části letadel, a Ondřeje Michálka, který jako jediný široko daleko se nevyhýbal politicky kritickému akcentu svého zvláštního verismu ... Jistý ekologický aspekt byl součástí kreseb a maleb Oldřicha Šembery, reflektujících lidský vztah ke krajině, Václava Stratila jsem navštěvoval ještě v jakési komuně, která se kolem něj shromáždila - tehdy komplementárně osciloval mezi lyrickým informelem a existenciální figurací, jako by toužil zkoumat obojí. Ale vznik obdivuhodných děl nemusel být ovšem vždy spjat s nechutí k oficiálním společenským standardům v nejširším slova smyslu, i když doba tomu hodně nahrávala – sedmdesátá léta byla skutečně „blbá“, politická situace vypadala beznadějná, „na věčné časy a nikdy jinak“. Přitom se objevovaly další podoby opravdu subtilní tvorby - především perokresby Inge Koskové, která se od stylizace přírodních situací propracovala až k čisté autonomii skladebného skripturálního řádu. Když se někde objevily kresby Pavla Herynka, a také to nebylo často, zůstal mi dodnes pocit jakéhosi přehodnocení šímovské lyrické reflexe přírodního. Herynek byl ovšem především znám a oceňován jako neúnavný kurátor výstav v přísálí Divadla hudby, legendárním „déháčku“. Tam jsme objevili plno autorů, kteří se většinou oficiálně nevystavovali, spoustu pražských i mimopražských - jako příklad těch, s jejichž vystavením byly potíže, připomeňme Adrienu Šimotovou či Ladislava Nováka. Geometrické abstrakce zpočátku v Olomouci moc nebylo (Zdeněk Kučera byl „ve vyhnanství“ v Havířově !), toto názorové obohacení přinesli především umělci o generaci mladší – a člověk musel trochu obdivovat, jak se k tomu v té době bez informací a publikací propracovali, navíc vlastně přišli do Olomouce z menších míst ... S minimem znalosti paralel dospěl Ladislav Daněk k naprosté redukci formy, třeba čtverce, na milimetrovém papíře, z toho pak vyvodil lineární kresebné konstrukce, kdy ze struktury milimetrového papíru lze spojováním bodů podle určitých pravidel vytvořit racionální a zároveň transcendentně fungující kresbu. Vladimír Havlík začínal akcemi a intervencemi v přírodě, někdy v podobě elementárních geometrických zásahů, i autorskými knížkami, jež nás zaujmou originálním tematizováním procesu listování, zejména při protahování listů bílého papíru černými nitěmi, které pak formovaly různé pomíjivé útvary a vztahy. Neopomenutelné je v Olomouci solitérní dílo Miroslava Urbana, fotografa, jemuž se nosným tématem – možná právě díky době, kdy začaly snímky vznikat – staly detaily hřbitovů. Zároveň je to kreslíř často lapidárních abstraktních kompozic komorního formátu. V průběhu let vytvořili všichni jmenovaní i někteří nejmenovaní, patřící do trochu jiných názorových okruhů, skutečné dílo – a je s podivem, že skutečně většina z nich byla v sedmdesátých a osmdesátých let (o některých to platí dosud), soustředěna na médium kresby. A co je na tom divného ? Právě tehdy totiž byla kresba považována za podstatné, určující médium také v širokém internacionálním kontextu, což ještě v šedesátých letech neplatilo. Po světě vznikaly významné kreslířské přehlídky – jaké příčiny to mělo internacionálně a proč se u nás samostatná kresba (aktuální, živá, ale samozřejmě přece jen trochu jiná, než jsme viděli po světě) objevila pouze v Olomouci a nikde jinde, to jsme se pokusili jistě neúplně zkoumat při poslední výstavě na toto téma právě v Galerii Caesar. Nemohu opomenout, že celou živou olomouckou scénu soustavně mapovala báječná kolegyně Yvonna Boháčová, která bohužel zemřela příliš brzy. Aktuální umělecké problémy se samozřejmě v průběhu let měnily – konceptuální umění učinilo v nejradikálnějších podobách svých tématem informaci samotnou, Hans Haacke si jako první uvědomil, že tématem umění mohou být i sociální struktury a vztahy. Jako dovršení duchampovské linie, do níž tyto koncepty patřily, se uměleckým poselstvím v posledních letech stále radikálněji stávají různé původně mimoumělecké informace, vztahy, struktury, odkazy ... Barbora Klímová je zaručeně jednou z nejdůležitějších osobností mladé generace (loni udělená Cena J. Chalupeckého to jen formálně stvrzuje). Snaží se prozkoumat určité situace, fenomény, místa ..., často právě díky podnětu instituce, aby vystavila své dílo. Tyto materiály potom prezentuje - musíme si uvědomit, že její bádání někdy využívá metody, uplatňující se v jednotlivých vědních oborech, cílem ovšem není standardní výzkum, ale jejich uplatnění v nové, velice strukturované umělecké komunikaci. Proto oprávněně počítá i se subjektivním rozhodováním těch, s nimiž chce spolupracovat. Výsledky, které prezentuje, jsou součástí jejího individuálního zkoumání, nikoliv ryze vědecká práce nějakého týmu. Když se obrátila na některé olomoucké umělce, aby zodpověděli otázky při použití sociologické techniky „sémantického diferenciálu“, nechala je vyjádřit se k fenoménům, spojovaným s olomouckou kulturou, především výtvarnou. Z odpovědí vznikly prostorové grafy, které můžeme vnímat jako striktně respektovaný koncept, jako jakýsi „autoportrét dotazovaného“, ale zrovnatak je to hravá reference ke klasické geometrické abstrakci. Protože je výsledek zcela determinován odpověďmi dotazovaného, jsou všechny informace o metodě jeho vzniku neoddělitelnou součástí díla - stejně jako její putování s jednotlivými příslušníky „olomouckého okruhu“ mělo vést k jejímu vlastnímu poznání města, ale také k reflexi vztahů, souvislostí a kontextů, které mohou zprostředkovat. Tak se její dílo stalo komplexní sociální a kulturní reflexí místa, kam byla pozvána, aniž by se přitom zbavilo individuálních zkušeností.

Jiří Valoch

                          ZPĚT