|
Jana Jemelková
Narozena 4. 4. 1928 v Praze.
Malířka, kreslířka, grafička (volná i užitá tvorba – exlibris
a drobná grafika), ilustrátorka, autorka výzdoby zvonů z dílny
rodiny Dytrychové v Brodku u Přerova. Studia: Pedagogická
fakulta Univerzity Karlovy v Praze, obor výtvarná výchova pro školy
3. stupně (1947–1951, Cyril Bouda, Martin Salcman, Karel Lidický).
Samostatně vystavuje od roku 1967 (CZ, PL), kolektivně od roku 1965 (CZ,
SK, PL, FIN, IS, D, NL, F, I, DK, P, BG, RUS, E, LT, MEX,USA, J).
Zastoupení ve sbírkách: Muzeum umění Olomouc – Muzeum moderního
umění, Moravská galerie v Brně, Univerzita Karlova v Praze,
Národní knihovna v Praze, Pedagogické muzeum J. A. Komenského v Praze,
Základní škola v Ketkovicích – Galerie d, Kulturní dům v Adamově,
Městská knihovna v Gliwici (PL), Museo del Informazione, Comune
di Senigallia (I), dále je zastoupena svými ex libris v řadě
domácích a zahraničních veřejných sbírek (I, E, D, PL, HR, MEX).
Členství v uměleckých skupinách a spolcích: Spolek sběratelů
a přátel exlibris (od 1972), kandidátka Svazu českých výtvarných
umělců (1988–1989), členka Svazu českých výtvarných umělců
(1989–1990), Unie výtvarných umělců ČR (od 1990), TT klub výtvarných
umělců a teoretiků, (od 1990), Spolek olomouckých výtvarníků (od
1991).
V letech 1961–1983 působila
na katedře výtvarné výchovy Pedagogické fakulty Univerzity Palackého
v Olomouci jako odborná asistentka pro obor malba, zpočátku vyučovala
rovněž kresbu a grafiku. Jejím prvním manželem byl malíř Miloslav
Jemelka (1925–1960). Po jeho předčasné smrti vychovala jejich tři
děti Tomáše (1951), Jana (1953) a Marii (1956), kteří jsou rovněž
výtvarně činní. Jejím druhým manželem je sochař Bohumil Teplý.
Zahrada
života
Andělé
umění nepotřebují.
J. K.
Stále častěji si stěžujeme
na uspěchanost doby, jako bychom si ji neservírovali na podnos z kočičího
zlata sami, ale kdosi jiný. Kdo? Stvořitel, nebo ďábel? Hrstka od života
odtržených vědců, nebo příroda, z jejíhož lůna jsme se
dopracovali až k neradostnému přežívání v městských
bludištích bez slunce? I takové otázky v nás mohou vzbudit po
lidské i umělecké stránce zralé, zázračnosti světa bez násilí
přitakávající šablonové
tisky malířky, kreslířky a grafičky Jany Jemelkové (1928) –
které necitlivé oko může v takzvaném provozu umění, kde
plytké gagy jsou ceněny víc než soustředěná práce, snadno přehlédnout.
Jana
Jemelková se šablonovými tisky zaobírá již více než deset let,
aniž by zatím vyčerpala veškeré možnosti této málo obvyklé
techniky, ocitající se vlastně na pomezí
grafiky a koláže. Tu přivedli k rozkvětu a technické
dokonalosti v 19. století japonští grafici, jak mi autorka
prozradila.
Dřívější
umělčina grafická práce byla spjata zvláště s technikami
linorytu a suché jehly. Té především. Její křehké „hřebínkové“
otisky hmoty, vytlačené ostrou jehlou, patřily na společných výstavách
v 80. letech minulého století ke snadno rozpoznatelným projevům
moravské větve české grafiky. V ní se – podobně jako v malbě,
ale i v experimentálních polohách – vždy poměrně výrazně
oproti českým autorům projevoval silný vztah k přírodě,
respektive k přírodnímu dění jako takovému.
Jinak
tomu nebylo ani u Jany Jemelkové, jež však zároveň uměla v suchých
jehlách přesvědčivě rozeznít i jiné struny svého nadání. Zejména
smysl pro úsporné lineární a plošné vyjádření složitých
prostorových vjemů, a rovněž schopnost vdechnout linkám či plochám
svébytný život. Jako by s námi vedly tichý rozhovor o smyslu věcí.
A ještě dodejme, že autorka ve svém výtvarném projevu nikdy
neusilovala a neusiluje ani dnes o ryze formální výboje. Naopak vypovídá
výhradně o tom, co bylo či je neodmyslitelnou součástí jejího ne
vždy lehkého života.
Malíř
Jan Knap, autor úvodního motta, v jednom rozhovoru poznamenal, že
nezná v moderním umění větší téma než motiv člověka
zasazeného do krajiny. Na první pohled by se tedy mohlo zdát, že
Jana Jemelková si z jeho pohledu vybrala pro své šablonové
tisky náměty poněkud skromnější. Na vystavených tiscích totiž zřetelnou
postavu nebo tvář ani nezahlédneme. Díváme-li se však pozorně,
patrně nám neunikne, že vedle vůní barev, potažmo přírody, jsou
její listy zcela hmatatelně prosyceny jak člověčenstvím, tak tichým
holdem velikánům světové hudby (Bach, Janáček ad.), ale i kráse a
neokázalé zbožnosti lidových písní. Vůbec poprvé jako jeden
celek vystavené přírodní a hudební cykly (nebo jejich části) lze
tedy vedle jejich samotné výtvarné kvality – mimo jiné vážně i
hravě reagující na poetiku meziválečné moderny – vnímat jako
oslavu života, byť jejich autorka prošla těžkými zkouškami.
Naší
pozornosti by ale neměly uniknout ani její drobné skici. Podobně
jako před časem na výstavě Tomáše Černouška, architekta a rodinného
přítele Jemelkových, máme nyní neobyčejnou příležitost poprvé
nahlédnout do autorčiny výtvarné oblasti nejintimnější. Jejich
bezprostřednost dokládá, že umění neumí být svou podstatou zbožím,
nýbrž je vzájemným darem a svědectvím o nesnadné cestě k duševnímu
klidu a vyrovnanosti.
Ladislav
Daněk, 6.–12. 1. 2008
ZPĚT
|
