Jan Vyleťal

Narozen / Born: 18. 6. 1940, Brno
Od roku 1964 žije v Praze / In Prague since 1964
Vystudoval Vojenskou technickou akademii v Brně 
He graduated from the Military Technical Academy in Brno
autodidakt / Self-taught
Od roku 2004 se začal zabývat drobnou grafikou a od roku 2005 přešel k geometrické malbě. 
In 2004 he began to occupy himself with small graphic works and in 2005 he moved on to geometric painting.

Dlouholetý člen České astronomické společnosti s úzkým vztahem k astrofyzice a vývoji kosmu. Většina obrazů je abstraktním ztvárněním řady fyzikálních a vývojových dějů v kosmu. Ke každému obrazu autor připojuje text, popisující populární formou téma daného díla. 

A long-time member of the Czech Astronomical Society, with close ties to astrophysics and the development of the universe, the majority of his paintings are abstract representations of a number of physical and developmental events in the universe. The artists attaches to each painting a text explaining the theme of the given work in layman’s terms.
Samostatně dosud nevystavoval. 
This is his first solo exhibition.

Účast na kolektivní výstavě: / He has taken part in the group exhibition:
Ladislav Daněk. Projekt – Neprojekt [Project – Non-Project] 2 x 50. Galerie Caesar, Olomouc (2008)

V Galerii Caesar vystavuje vůbec poprvé Jan Vyleťal (1940) – proč se objevuje teprve nyní ? Myslím, že to nejpodstatnější je třeba napsat hned na počátku. Protože teprve v posledních letech vzniká soustavně jeho originální dílo. Ale nemělo by to nikoho šokovat, různí lidé začínají tvořit v různých údobích života a z nejrůznějších pohnutek, jenom zastánci mrtvých schémat předpokládají, že je jeden umělecký život stejný jako druhý a že každý výtvarník musí začít dělat geniální práce na konci studia odborné školy. Alespoň padesát procent jich ovšem mělo a má jiný osud. To je i případ Vyleťalův: k přesvědčení, že tvorba, přesněji řečeno soustavně rozvíjená osobitá geometrická malba, je tím, čemu chce zasvětit zbytek života, dospěl teprve v posledních letech. Samozřejmě k tomu musel mít předpoklady v přirozeném talentu, v možnosti vyjít z určité problematiky, která sice nebyla uměleckou tvorbou, ale mohla její zázemí vytvořit, a v podpoře svého okolí: alespoň heslovitě tedy připomeňme, že je to bratr - dvojče imaginativně tvořícího malíře Josefa Vyleťala (1940–1989), od počátku technicky a racionálně orientovaný, ještě v Brně absolvoval inženýrské studium na VTA. Musíme ovšem dodat, že se po odchodu do Prahy roku 1964 již vyskytoval v uměleckém prostředí a když zemřel klíčový, určující teoretik „nové citlivosti“ u nás, Jiří Padrta, stal se druhým životním partnerem jeho ženy Ludmily (která zase naopak své tvůrčí zájmy o radikální informel projevila kromě Vladimíra Boudníka jako jediná již v letech padesátých a potom svou tvorbu prakticky ukončila, takže jsme ji museli znovu objevovat před více než desetiletím). Jistě i stálý kontakt s tím nejlepším z československého a internacionálního geometrického, ale nejen geometrického umění patřil k podnětům, když začal Vyleťal přehodnocovat svůj celoživotní zájem o astronomii do vlastních obrazů - většina názvů nám signalizuje, že autor chce nalézat výtvarné paralely různých astronomických, především astrofyzikálních fenoménů, dokonce provází každý obraz stránkou odborného textu (a když obraz od něj někdo získá, dostane kopii příslušného textu). To by samozřejmě nebyla ještě záruka skutečné výtvarné kvality, ale u Vyleťala jsou originalita a autenticita podle mého názoru skutečně evidentní. Určitým východiskem a mohli bychom říci, že určitým spojením s racionálními estetikami šedesátých a sedmdesátých let jsou repetitivní, serielní struktury, které ale také nepřipomínají žádné známé vzory, pouze jsou nejoproštěnější a jejich tématem se stává formování v podstatě identické struktury horizontálně-vertikálního lineárního rastru a stejně pravidelně v nich konstruovaných kružnic – pouze plochy, někdy plné, jindy zaplněné z poloviny nebo ze čtvrti, dovolují ve vztazích mezi kružnicemi rozehrávat subtilní variační hru (Pocta geometrii A, B. 2005). Já mám stále pro takové vztahování se k radikálně oproštěným „pravidlům hry“ slabost, ale dnes jsou samozřejmě aktuálnější nová, originálnější, většinou komplexnější řešení: možná to je trochu Zeitgeist, jistá obecná zkušenost postmoderní otevřenosti, možná komplexnost problémů astronomických, v každém případě většinu umělcových děl vnímáme jako polymorfní sestavy vrstvených struktur či jejich fragmentů. Autor samozřejmě stále užívá výhradně neosobně artikulovaného (rýsování linií, hladké traktování barevných ploch atd.) jazyka geometrie, ale překrytím několika typů struktur (nebo jejich částí v určitém místě obrazu), utvářených formově (ve významu Gestalt) různými elementy vznikají realizace, mající s konkrétním uměním předcházejících desetiletí již velice málo společného, někdy dokonce můžeme obraz vnímat jako sestavu jakýchsi „citátů“ ze světa geometrického umění (Pocta dr. Grygarovi /Okno vesmíru dokořán/). Přirozenou součástí zůstává estetická kvalita, ovšem působící v rámci komplexnějšího polyvalentního poselství. V ní má jistě důležitou roli symetrie, někdy rozehrávaná do skutečně polymorfních celků (Hvězdný hřbitov. 2007), ovšem cesta k ní vede přes velice subtilní navrstvení několika poměrně složitých substruktur, v nichž se samozřejmě uplatní souvztažnost liniových rastrů či jejich fragmentů a plošných, konstruovaných sekvencí (Mezony. 2006, Struktura lomu materiálu – B. 2007). To jsou skutečně nové podoby komplexních geometrických struktur, velice subtilně je souhra či interakce symetrií, linií a ploch i valérů barevné monochromie uplatněna např. v Poctě Koperníkovi. 2007. Monochromie, často s uplatněním maximální možné škály odstínů, je v posledních rocích často podstatou celkového působení (Skrytá hmota a energie ve vesmíru. 2007). Chtěli-li bychom dosavadní Vyleťalovo dílo – protože podle mne to již svébytné malířské dílo je – rozdělit do dvou tvůrčích údobí, pak první bychom mohli charakterizovat programovým návratem k repetitivní struktuře a k jejím, komunikativně skutečně adekvátně uplatňovaným přerušením či vrstvením, nepostrádajícím  imanentní humor (projevivší se i v názvu: Technický výkres. 2006), ale relevantním obecněji jako kombinace několika možných způsobů práce s repetitivní skladbou elementů (Rekombinace částic. 2005, Difusní rozptyl. 2005), pro niž je určité narušení plochy struktury konstituující komunikační složkou. Postupné směřování k řádu, ovšem komplexnějšímu, než byly jednoduché skladby, jaké jsme poznali v šedesátých a sedmdesátých letech, je pak charakteristické pro malby z posledních let. A je až překvapivé, jak je na první pohled evidentní, že Jan Vyleťal – ač maluje soustavně pouze asi pět roků – evidentně dávno nemá žádné technologické potíže, i když některé struktury jsou skutečně hodně subtilně diferencované, s množstvím odstínů jednotlivých segmentů i kombinací ploch a linií. Ale podstatné je především nové poselství, sémanticky specificky zakotvené ve sféře astronomie, díky němuž objevujeme a vnímáme také celou novou sémantickou sféru, kterou jeho tvorba přináší. A kolem sto padesáti kvalitních maleb, to je již soubor, který reprezentuje vyhraněné tvůrčí úsilí. Proto reprezentativní výběr z něj rád představuji v Galerii Caesar, dlouhodobě dobře známé svou kvalitní a přitom názorově diferencovanou, živou dramaturgií.

Jiří Valoch

         ZPĚT