Situace Davida Jedličky

David Jedlička (1969) patří ve své generaci mezi nejzajímavější figurální malíře, jejichž působnost je spojena s regionem střední Moravy. Přesto je jeho tvorba paradoxně známější v celostátním kontextu (viz medailon), neboť v Olomouci, kde působí od roku 1999 jako odborný asistent na Katedře výtvarné výchovy Pedagogické fakulty Univerzity Palackého, jsme se mohli setkat s jeho obrazy zatím  jen sporadicky. Výstava v Galerii Caesar je tedy jeho první větší samostatnou přehlídkou.

Na rozdíl od dávných dob moderny, kdy malíři kolem čtyřicítky pořádali svoje první retrospektivní výstavy, se Jedlička rozhodl představit veřejnosti práce z posledních dvou tří let. Je to na jedné straně škoda, neboť kdo si dnes dokáže vybavit jeho obrazy staré deset či více let? Ale na straně druhé tak máme příležitost seznámit se s Jedličkovým současným projevem v poměrně široké malířské i námětové škále. Volba padla na čtyři okruhy jeho starších i současných zájmů – interiéry, pláže, lesní motivy a digitální tisky řekněme komiksového ražení. Důraz je tedy položen výhradně na figurativní složku malířovy práce, přestože v jeho tvorbě se často setkáme i s tématem civilních zátiší.

Zásadní otázkou ovšem je, čím se Jedlička vlastně od svých kolegů odlišuje v rámci vývoje figurativní malby, jak jsme ji mohli sledovat v posledním dvacetiletí.

Letmo si připomeňme, že kolem poloviny 90. let minulého století se v Česku velmi vzrušeně diskutovalo o „konci malby“, respektive o možném zániku závěsného obrazu vůbec. Tehdy se do popředí drala tzv. nová média a obraz se mnohým jevil jako něco nevkusně zastaralého, statického, neodpovídajícího novým technologiím. Tato diskuse ve skrytější podobě sice probíhá doposud, ale nelze si nevšimnout, že v posledním desetiletí – ačkoliv jsme zažili a zažíváme podobně útočný tón například u zastánců neopostpostkonceptualismu (na přesnosti „nálepky“ tolik nezáleží) – zájem o závěsný obraz opět stoupá. Škála dnešních přístupů k malbě se ovšem jeví téměř jako bezbřehá. Zjednodušeně bychom mohli říci, že po technologické stránce osciluje od využití postupů starých mistrů (tuto postupně sílící linii jsme zaznamenali již v první polovině 90. let) až po přitakání digitálním technologiím. Z hlediska námětového se pak v malbě posledního dvacetiletí setkáme s přepestrou směsicí všeho možného – od vzývání banality a klipovosti, přes revitalizaci abstraktních a geometrických tendencí až po přeexponované náměty z oblastí dříve víceméně tabuizovaných. Jednotlivé názory či přístupy na sebe ostře narážejí, vše je dovoleno a nikdo vlastně přesně neví proč.

V dobách výše záměrně zmíněné moderny se „boj o nové umění“ odehrával víceméně v rámci vypjatě individualistického požadavku „jednoty obsahu a formy“. Mohlo by se zdát, že dnes je tomu podobně, nicméně je zde jeden zásadní rozdíl. U řady umělců, jak mám možnost se s nimi nebo s jejich díly setkávat, pozoruji cosi jako ztrátu či přinejmenším skepsi k objevení (či vztahování se) k „nadosobnímu horizontu“, tedy k něčemu, k čemu, jakkoli utopisticky či naivně, se upínali příslušníci moderny a avantgardy.

Do nastíněné situace vstoupil David Jedlička, řemeslně velmi dobře vybavený studiem u Daniela Balabána na Katedře výtvarné tvorby Ostravské univerzity, v roce 1997 jako nadějný mladý malíř, jehož zájmy se neupínaly jen k výtvarnému umění, ale rovněž k aktuálním výbojům v elektronické hudbě anebo v oblasti filmu. Někdy v té době jsem měl možnost vidět prvně kolekci jeho obrazů a i přes naši značnou názorovou rozdílnost mi bylo zřejmé, že Jedličkova případná jedinečnost se bude v budoucnu odehrávat především na poli jeho vrozeného koloristického cítění. Jedlička je totiž tím typem malíře, jehož bytostným jazykem, přestože k nám promlouvá prostřednictvím „zastavených příběhů či situací“, je řeč tvarů a barev. Jeho starší i nejnovější obrazy, které mimo jiné nezřídka oplývají osvobozujícím smyslem pro humor či situační nadsázku, jsou vedle námětové čitelnosti především jedinečnými barevnými zážitky. Tedy jsou svého druhu snad až hudebními skladbami, v nichž se mísí na pozadí figurativních výjevů tóny operety s operou  a třeba hip hopem. Jinak řečeno, Jedlička přináší do současné nepřehledné malířské scény pozitivní, otevřenou energii, bez níž nelze uvažovat o „nových horizontech“ v umění, tím méně pak v celé společnosti.

Ladislav Daněk, 25. 3.–26. 3. 2011

Celoroční výstavní program Galerie Caesar je podporuje
Ministerstvo kultury ČR a Olomoucký kraj.

Year-round programme of Galerie Caesar is supported by
Czech Ministry of Culture and Olomouc Region.

mediální partner / media partner