Jakub
Špaňhel
Narozen: 7. 11. 1976, Karviná
Žije a pracuje v Praze
Vzdělání
1995–2002
AVU Praha (Jiří David, Milan Knížák)
Samostatně vystyvuje od roku 1994, kolektivních
výstav se účastní od roku 1997.
Jeho dílo je zastoupeno na klíčových
skupinových prezentacích současné malby (Klasika 2000. Výběr ze
současné malířské a sochařské tvorby nejmladší české
generace. Muzeum umění, Olomouc 2000; Nejmladší. Přehlídka
výtvarného umění nejmladší generace z let 1995–2003.
Národní galerie, Veletržní palác, Praha 2003; Perfect Tense. Jízdárna
Pražského hradu, Praha 2003/2004; Malíři 03. Galerie Klatovy /
Klenová, Galerie U Bílého jednorožce v Klatovech, Klatovy 2004;
Intercity: Berlín – Praha. Mánes, Praha 2004; Současná
mladá malba. Wannieck Gallery, Brno 2008; Česká malba generace 90.
let. DUMB, Brno 2011).
Zastoupení ve sbírkách
/ Representation in collections
Národní galerie, Praha
Východočeská galerie, Pardubice
Galerie Klatovy / Klenová, Klatovy
Galerie Felixe Jeneweina, Kutná Hora
Monografie
/ Monograph: Jiří Olič: Jakub Špaňhel.
Arbor vitae 2011
|
|
|
|
|
Akt
Buddha. 2010,
akryl na plátně,
200
x 150 cm |
Berlin.
2009–2010,
akryl na plátně,
225 x 170 cm |
Kozy.
2006,
akryl na plátně,
180 x 190 cm |
Kytice
v dešti. 2010,
akryl na plátně,
200 x 150 cm
|
Londýn.
2010,
akryl na plátně,
220 x 160 cm |
Jakub Špaňhel se na umělecké scéně objevil suverénně
a naráz a jeho malířství bylo jako zjevení skutečné, aktuální
pravdy o malbě, kterou právě po desáté pochovávali. Z pražského
akademického příšeří vystoupil malíř jako osobnost mimořádná
a svérázná. Hlásil se ke svým učitelům – Jiřímu Davidovi,
Milanu Knížákovi a také k Jiřímu G. Dokoupilovi, v jehož
ateliéru pracoval. Již v posledním ročníku studia na pražské
AVU upozornil na sebe obrazy interiérů kostelů a katedrál a také hřbitovů,
tedy dílem „na staré motivy“, na vznešenost a také určitou
melancholii míst zásvětných a opuštěných, ta pražská z počátku
dominovala. Následovaly akty, květiny, noční výjevy z cest
– obrazové cykly (série) časově neuzavřené.
Vedle toho také obrazy, na jejichž ploše se námět seriálově
opakoval, „ubíhal“ jako na filmovém pásu: kříže, parůžky,
půllitry, kozy, slepice, plachetnice, květináče. Byly to práce
velice osobní a byla v nich danost situace a místa. Po tématech
„domácích“ následovaly obrazy z cest a velkoměst.
Malíř opět rozšířil okruh svých
námětů o benzínové pumpy, banky. Jestli měly tyto obrazy něco
společné, byla to potemnělá scéna z níž námět vystupoval
jako výjev. Tedy: dramatičnost výjevu.
V Špaňhelově obrazech bylo od
počátku možné spatřit rozmach, velkolepost gesta a také
autonomii námětu, jenž se neutápí v konvenci žánru a především:
nepohrává si s tzv. „postmoderní“ víceznačností
symbolů. Špaňhelovo malířství se od počátku sice drželo tématu,
ale nebylo vypravěčské a také v něm nenajdeme nic literátského.
Nejsou v něm žádné příběhy kromě toho čistě malířského,
tedy způsobu jak pracovat se světlem a jak (velice opatrně a střídmě)
zacházet s barvami, jejichž řeč je odedávna považována za
jakýsi ekvivalent melodie a významů.
Jestliže mu něco význačného předali
jeho výše zmínění učitelé, bylo to konceptuální myšlení, uvažování
v takových celcích, které vyčerpávají jednu jedinou ideu.
Jakub
Špaňhel je malířem jednotlivostí, které jsou součástí světa
jenž nás obklopuje, světa, v němž se vše seriálově opakuje
a mění, rodí se a zaniká v šerosvitu či tmě velkého neznáma.
Vychází z předlohy a konkrétního modelu a jako malíř emocí,
gest a nálad míří do všeobecnosti
téměř kosmické. Není to nic nového pod sluncem, ale –
jako by dodával: jsou zde lidé, místa a věci, které mám rád.
Malíř
má ovšem svá oblíbená témata, pracuje v jejich rámci, vyčerpává
je a po čase se k nim obvykle vrací a také jejich okruh pozvolna
rozšiřuje. Zde divák spatří mnohý protiklad a paradox, třeba
ten, že vedle témat
prastarých (kytice, ženský akt) maluje také benzínové pumpy a
banky, tedy jakési emblémy současnosti. Miluje věci poznamenané časem
ale také symboly současnosti
a emblémy věku moderního věku. Nemá žádná – nebo téměř
žádná apriorní vymezování se a ohraničování svého světa, třeba
jen obrazového. Svoji malířskou řeč zakládá na emotivní zkratce,
na způsobu jak podat své náměty
v čistém a co nejpůvodnějším stavu. Možná není
zbytečné dodávat, že toto
autentické a autonomní malířství je prosté všech provokací a skandálů, které patří spíše k dědictví
avantgard, i těch nejsoučasnějších.
Zdá se, že malířům a básníkům
ještě stále jde o to samé: vyjádřit „všechny krásy světa“.
Jiří
Olič
Celoroční
výstavní program Galerie Caesar podporuje
Ministerstvo
kultury ČR, Olomoucký kraj a statutární město Olomouc.
Year-round
programme of Galerie Caesar is supported by
Czech Ministry of
Culture and Olomouc
Region and the City of Olomouc.
mediální partner / media partner
ZPĚT
|