Jana Jemelková
4. 4. 1928 Praha – 9. 8. 2018 Olomouc
grafička, malířka, pedagožka
Studia:
1939–1947 Gymnázium v Českém Brodě
1947–1951 Pedagogická fakulta Univerzity Karlovy v Praze,
obor výtvarná výchova (Martin Salcman, Cyril Bouda)
Působení:
1961–1964 Pedagogický institut, Olomouc
1964–1979 Univerzita Palackého v Olomouci, katedra výtvarné výchovy
1980–1983 Univerzita Palackého v Olomouci, katedra výtvarné teorie a výchovy (malba, grafika)
Členství:
Český fond výtvarných umění
Skupina MJ (1968)
Spolek sběratelů a přátel exlibris (od 1972)
kandidátka Svazu českých výtvarných umělců (1988–1989)
členka Svazu českých výtvarných umělců (1989–1990)
Unie výtvarných umělců ČR (od 1990)
Galerie Caesar, družstvo pro podporu výtvarného umění (od 1991)
Spolek olomouckých výtvarníků (SOV), Olomouc (od 1991)
TT Klub výtvarných umělců a teoretiků (1990–2014)



 

Samostatné výstavy (od roku 2008):
2008 Jana Jemelková – Zahrady pozemské i nebeské, Galerie Caesar,
Olomouc
2013 Jana Jemelková. Rytmy času, Horácká galerie v Novém Městě na
Moravě, Nové Město na Moravě
2018 Tichá pozorovatelka Jana Jemelková, Galerie Caesar, Olomouc
Společné výstavy (od roku 2008):
2008 Velké prádlo, Galerie Caesar, Olomouc
Zpřítomnění V. Bienále Dolní Kounice, Klášter Rosa coeli,
Dolní Kounice
2009 Vizuální poezie, Geofyzikální ústav AV ČR, Praha
2009 Skleník / Glasshouse. Kapitoly z dějin olomoucké výtvarné kultury /
Chapters from the History of Art Culture in Olomouc, Muzeum
umění Olomouc, Olomouc
2011 20 let galerie Caesar / 20 let Spolku olomouckých výtvarníků,
Galerie Caesar, Olomouc
2017 Proud času, Galerie Caesar, Olomouc
Literatura (od roku 2008):
Ladislav Daněk, Jana Jemelková. Zahrady pozemské i nebeské (kat. výst.),
Olomouc, Galerie Caesar 2008
Ladislav Daněk, Jiří Hastík, Josef Maliva,
Krajina v tvorbě umělcůolomouckého kraje, Agentura Galia, Olomouc, 2008
Lucie Němečková, Soupis grafiky Jany Jemelkové (* 1928 Praha),
bakalářská diplomová práce, Katedra dějin umění Filozofické fakulty,
Univerzity Palackého v Olomouci, Olomouc ) vedoucí práce Alena
Kavčáková), 2009
Josef Chalupa, Jana Jemelková, Jana Jemelková. Rytmy času,
Nové Město na Moravě, Horácká galerie v Novém Městě na Moravě, 2013

 

 

TICHÁ POZOROVATELKA JANA JEMELKOVÁ

Krajina jeví se nám takovou, jakými jsme sami;  

shledáme v ní to, co do ní odjinud jsme přinesli…  

Josef Váchal, Šumava umírající a romantická  

Tak, jak tiše procházela tímto světem, tak tiše z něj Jana Jemelková před rokem odešla. Zanechala po sobě dílo, z jehož jemných faset můžeme tušit bohatství jejího vnitřního života. Její tvorba je stejně nenápadná, jakou byla i její autorka. Nikdy nechtěla ohromovat diváka lacinými efekty, ani excelovat formálně brilantními technikami, byť jimi díky svým vysokoškolským pedagogům (Prof. Martin Salcman, Prof. Jiří Bouda) dobře vládla. Její ambicí nebyla ani nápodoba a tvorba podle modelu. Přesto se dá říct, že její dílo vznikalo téměř vždy na základě konkrétního osobního prožitku a pozorování. Dovedla se těšit z viděných a prožitých maličkostí, které poté transformovala do svých výtvarných metafor. Nikdy nedopustila, aby její pohled a mysl byly trvale zastřeny stínem negace, nevraživosti a malomyslnosti. A to i přes těžkosti života (nebo možná právě „díky“ jim?), které jí osud nadělil.

Narodila se v Praze a vyrůstala v Českém Brodě. Ještě v gymnazijním věku mezi jejími zájmy převažovala hra na klavír. I když nakonec zvítězilo výtvarné umění, láska k hudbě jí zůstala a významně ovlivnila i její výtvarné myšlení.

Svá vysokoškolská studia na Pedagogické fakultě Karlovy univerzity začala v nelehké době nastupující komunistické totality, ale měla štěstí, že pedagogové, jejichž ateliéry navštěvovala, se snažili zachovat akademickou kontinuitu a uchránit studenty represí. Ve vzpomínkách studentky tak zůstal Preislerův žák Martin Salcman zprostředkovatelem poznání moderního evropského umění, zejména pak umělců francouzského impresionismu a postimpresionismu. Salcmanovo zaujetí pozdním Paulem Cézanem a Georgesem Braquem se později projevilo i v barevnosti a v námětových okruzích obrazů Jany Jemelkové. Vedoucí ateliéru grafiky Cyril Bouda byl zase pro studenty zdrojem znalosti různých grafických technik a jejich aplikace. Mimoto probíhala tato léta ve znamení navazování profesních přátelství, která přetrvala často až do pozdního věku. Mezi jejími spolužáky a přáteli se objevili František Dvořák, Jaroslav Uiberlay, Radoslav Kutra, František Sysel, Dalibor Chatrný a zejména olomoucký Miloslav Jemelka, malíř, který byl velkou nadějí své generace, osobnost ryzího charakteru a myšlenkové hloubky. Chodila s ním malovat do plenéru, navštěvovali společně přednášky teologa a teoretika umění Josefa Zvěřiny, které spolu s profesorkou Růženou Vackovou pořádal pro studenty vysokých škol. Vztah, který stvrdili sňatkem roku 1950, přivedl na svět tři děti, které každý svým způsobem pokračují v práci svých rodičů: Tomáš (1951) je fotografem, Jan (1953) je malíř, grafik a autor vitráží a nejmladší Marie (1956) se věnuje výtvarné výchově. Bohužel záhy po přesídlení rodiny do Jemelkova rodiště, olomouckých Hodolan, Miloslav Jemelka vážně onemocněl a po těžkém zápase onemocnění podlehl (1960).

 






 

Roku 1961 se Janě Jemelkové podařilo získat místo asistentky pro výuku malby na katedře výtvarné výchovy Univerzity Palackého v Olomouci. Paradoxně se právě v té době začala její tvorba rozvíjet. Svými obrazy se zúčastnila prvních skupinových výstav. Paralelně se začala věnovat i grafice, jak volné, tak i užité. Na podnět olomouckého sběratele Štěpána Zákravského začala vytvářet exlibris a novoročenky, takže již roku 1966 byla zastoupena kolekcí čtyř grafik na významné přehlídce Euro-Exlibris v olomouckém Domě umění. Těžiště její tvorby se v šedesátých letech postupně přesunulo na volnou grafiku.

Vedle toho se intenzivně věnovala také pedagogické práci. Vyjížděla se studenty na plenéry, pomáhala jim nalézt vlastní výtvarný jazyk. Její laskavá a otevřená povaha umožnila vytvořit pro studenty podnětnou a inspirativní atmosféru. Uměla naslouchat a to i tehdy, když zaujímala odlišné názory a stanoviska.

První polovina osmdesátých let přináší v životě i tvorbě Jany Jemelkové zásadní změny. Roku 1983 odchází ze školy a následujícího roku uzavírá sňatek se sochařem a restaurátorem Bohumilem Teplým. A když poté roku 1990 opouští svůj ateliér ve Ztracené ulici, začíná se zaměřovat na tvorbu monotypů a tisku ze šablon. S tím také souvisí častější a promyšlenější aplikace barev v grafických listech. Při tisku grafik experimentuje také s akvarelovými barvami (Tyto listy nazývá „akvatisky“). Šablonové tisky vytváří až do roku 2010, kdy jí postupující choroba již nedovoluje v tvorbě pokračovat.

Jana Jemelková byla senzitivní pozorovatelkou s vyvinutým vztahem k přírodě. Zajímaly ji jak velké krajinné výseky (například cykly dřevořezů Jeseníky, nebo Těžební jezera), tak i jednotlivý strom, nebo trsy trávy v městské dlažbě. To vše přetavila do řeči metafor a znaků, jejichž víceznačnost vyhovovala jejímu způsobu výtvarného vyjadřování plného zámlk a náznaků. Reduktivní postupy, které přitom používala, posouvaly její tvorbu na samou hranici abstrakce.

Tvorba Jany Jemelkové není efektní a nezískává na první pohled. Avšak pro diváka, který chce déle spočinout pohledem a svojí myslí a vydá se stejnou cestou s autorkou, stane se její dílo dobrodružstvím poznání prostřednictvím metafor vyprávějících o tom, co je slovy nesdělitelné…  

Ivo Binder

 
   
Anděl IV, 1998,
šablonový tisk 420 × 300 mm
Kámen II, 2008,
šablonový tisk, 300 × 340 mm
   
Richard Strauss – Čtyři poslední písně, IV, 2010,
šablonový tisk, 340 × 300 mm
Ticho, 2008,
šablonový tisk, 340 × 300 mm
   




Pieta, 2008, bronz (odlil Pavel Hřebíček), 70 × 100 cm


 

ZPĚT


 

Celoroční výstavní program Galerie Caesar je finančně podporován z grantu Ministerstva kultury ČR,
města Olomouce a Olomouckého kraje.

 

 

             © Galerie CAESAR  

 

NAVRCHOLU.cz