Magdalena Adámková Turzová

(*21. 6. 1978 v Uherském Hradišti)

 

Absolvovala studium na Katedře výtvarné výchovy
Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci
1998 – 2003 magisterské studium,
2013 – 2019 doktorské studium.

Samostatně vystavovala v Galerii W7 v Olomouci (Ospalá díra, 2015),
v rámci Fotofestivalu Uničov 2016 (Sadness of Things, 2016),
ve Photogether Gallery ve Zlíně (Příbytky lidí, 2017)
a v Galerii Cyril v Prostějově (Love Messages, 2018).

Zúčastnila se několika skupinových výstav
2016 Freudenthal show 4 – Haná a Slezsko, Galerie Freud & Thal, Bruntál;
2017 Pole, Důl Michal, Ostrava;
2017
Proud času, Galerie Caesar, Olomouc;
2019 Druhá směna, Muzeum Prostějovska, Prostějov.

 

 

Cizí dům

 Magdalena A. Turzová je malířka, která žije a tvoří uprostřed ničeho, respektive uprostřed Hané.
Vedle toho pracuje – učí v Olomouci a Prostějově. Není to a nikdy nebyl trosečník, který si vystačí s bezprostředním okolím, protože mu nic jiného nezbývá. Magdalena se po opuštění Olomouce,
kde studovala na Katedře výtvarné výchovy, s nadšením vrhla do zkoumání současného venkova.
Výstupem jejího výzkumu byly od počátku malby, jenom výjimečně zpracované postupem koláže
do podoby dioramat.

Magdalena se v prvních letech po nastěhování stala malířkou – etnografkou. S neskrývaným zájmem sledovala život ve svém okolí. V Lobodicích by se asi těžko líbilo Josefu Mánesovi,
kroje ani malebnou krajinu byste zde nenašli. Lobodice ale nejsou ani žádné vykořeněné a chudé Sudety z fotografií Jindřicha Štreita. Je to hlavně pro měšťáky nepříliš atraktivní periferie, kterou v turistických průvodcích opravdu nikdo nenajde. Netrvalo to dlouho a její zájem o zdejší obyvatele, především rázovité figurky, se proměnil v pozorování výmluvnějších stop jejich existence. Z autorčiných maleb takřka vymizely postavy. Zůstala lidskou činností poznamenaná krajina, architektura a nalezená zátiší. Krajinu, architekturu i zátiší bychom mohli rovnou napsat v uvozovkách, autorka ráda pracuje s pravidly těchto základních žánrů. Všechno, co by z povahy zobrazovaných věcí mohlo zavánět sentimentem nebo líbivostí neguje a obrací naruby. Zároveň se ale neopájí estetikou zmaru, která provází, někdy trochu samoúčelně, umělecká zpracování člověkem zničené krajiny. Z těžebním nebo zemědělským průmyslem proměněné krajiny,
která by se svou ošklivostí v podstatě automaticky nabízela, dokáže trochu paradoxně vykouzlit velmi romantickou malbu. Zachycená a proměněná krajina ale v žádném případě nepřichází o svou naléhavost. Například na výstavě Ospalá díra (Galerie W7, Olomouc, 2015) vynikl soubor potemnělých krajinomaleb. Divák neznalý okolí Lobodic by si mohl myslet, že se jedná
o přemalované záběry z hororových nebo postapokalyptických filmů. Atmosféra těchto krajin je stejnou měrou tíživá jako záhadná. Diváka nutí přemýšlet, co za tragédii to visí nad vesnicí.

Trochu odlehčeněji působí malby, ve kterých se autorka věnuje soudobé vernakulární architektuře. Zde se drama neodehrává pod povrchem. Zlo není skryté, ale naopak se bezostyšně vystavuje na odiv. Estetické násilí domácího kutilství, ztráty vkusu i nedostatek pokory ke všemu historickému jsou určitě méně hrozivé než zdevastovaná krajina. Navíc i v dobrém hororu zůstává zlo jenom naznačené. Čím víc se ho ukáže, tím spíš rozesměje. Sledovat cizí neschopnost nebo nepořádek
je svým způsobem guilty pleasure, ale zde ho neprovází kdovíjak úlevný smích. Každý máme v tomto ohledu trochu černé svědomí.

Od architektury a lidských obydlí, je to jenom kousek k (nalezeným) zátiším. Ta nevycházejí pouze z autorčiných pozorování vlastního okolí, ale také sběru obrazového materiálu z inzertních webových stránek. Inzeráty typu „daruji za odvoz“ obecně představují zajímavou sondu do běžných českých domácností. Obvykle na fotografiích v inzerátech můžeme sledovat nejenom ony nabízené vysloužilé předměty, ale také prostředí, ve kterém se nacházejí. Magdalena se soustředí víc na předměty. Preferuje fotografie, kde předmětům chybí jakýkoli kontext. Stávají se tak záhadnými artefakty na stolech vzdálených generací archeologů. Zpracované fotografie z inzerátů tvořily hlavní část výstav.

Sadness of Things, (Fotofestival Uničov 6, 2016) a Příbytky Lidí (Photogether Gallery, Zlín, 2017), v posledních dvou letech Magdalena dává (opět) přednost objevům mimo monitor počítače.
Od bizarních nálezů na internetu se pomalu vrací k vlastnímu pozorování, které je stejnou mírou kritické jako pobavené. Její pozornost se přesunula k mnohem všednějším až banálním otiskům lidské existence, které se zároveň staly nosnějším prostorem pro malbu. Jako by autorce nezáleželo na tématech, pouze na malbě samotné. Opakovaně potvrzuje, že dokáže namalovat cokoliv,
ale pod povrchem jejích maleb, nehledě na rostoucí malířskou suverenitu, se jí stále daří zachycovat svět na okraji. Nejedná se pouze o zanedbaný venkov, městské periferie nebo vysloužilé vybavení domácností. Autorce se daří postihnout obecně život mimo stránky křídových lifestylových časopisů. Dokáže z tohoto přehlíženého světa vytěžit maximum. Nesouladem zobrazované banality a svým způsobem exkluzivního malířského záznamu se onu banalitu nesnaží heroizovat. Ani se nesnaží být mluvčím těch, kteří prohráli globalizaci. Přesto je v jejích malbách přítomná kritika světa, kde je na prvním místě spotřeba a peníze obecně. Magdalena nemaluje svět neúspěchu, ale pouze trochu neelegantní ušmudlané přežívání, které se nehodí na sociální sítě. Šťastní, úspěšní a dobře bavící se lidé zmizeli jinam, mimo záběr jejích obrazů. Aktuální výstava je zároveň veselým i melancholickým pohledem voyera do cizích domů.

 

Martin Fišr

 

 
 
Horizont událostí (2019), akryl na plátně, 120 x 145 cm
 
 
 A Warm Place I (2019), olej na desce, 40 x 35 cm
 
 
A Warm Place II (2019), olej na desce, 35 x 40 cm
 
 
Zabalený (2019), akryl na plátně, 90 x 60 cm
 
 
 
 
 
 
 

 


 

ZPĚT


 

Celoroční výstavní program Galerie Caesar je finančně podporován z grantu Ministerstva kultury ČR,
města Olomouce a Olomouckého kraje.

 

 

             © Galerie CAESAR  

 

NAVRCHOLU.cz