R o m a n  L u d v a    
K D E   A N D Ě L É   J S O U   P Ř E D E V Š Í M   L I DÉ

                                                                   
Umění je pro lidi, ne pro anděly, ti ho v nebi nepotřebují.
                                                                                                      Jan Knap

1)

„Víte, co je zvláštní?“ Malíř se krátce zasmál. „Občas se stane, že obraz, který ode mě venku koupí nějací známí, a stáli o něj hodně, se záhy octne v pokoji jejich dětí.“
             
             Sběratel na něj tázavě koukal, hlavně asi kvůli tomu pobavenému výrazu. Za dlouhá léta, co má přístup do jeho ateliéru, už to zná dobře. Plátno, pro které si přišel – vždy si může dopředu vybrat jen podle skic -, stojí opřené o zeď, aby na něj bylo dobře vidět, a je čas na přátelskou debatu. Nelze sem přijít a sáhnout po hotové věci. Kromě toho, na čem pracuje, v ateliéru nic nemá. Jakmile dokončí obraz, přijíždí zahraniční galerista nebo kupec. V České republice je jediným majitelem jeho olejů on. „Sběratele si člověk musí vychovat,“ poznamenal malíř před lety, když za ním přišel poprvé. „Jestli mi rozumíte. Ten vztah roste pozvolna.“ Tenkrát nerozuměl. Peníze nejsou problém, bude respektovat zahraniční ceny. „Ano, jistě,“ následovalo energické přikývnutí. „Zdaleka nejde jenom o peníze.“ Od té doby uběhlo deset let.        

„Když jsem se pak při nějaké náhodné návštěvě těch známých ptal, a že jste ho pověsili k dětem?“ pokračoval malíř, „jenom zmateně pokyvovali hlavami, no jo, to víš, nějak to tak přišlo…“

            „Samo od sebe,“ utrousil sběratel. Takové lehce cynické vsuvky má rád a za ta léta poznal, že i jemu se docela zamlouvají. „Tohle není můj případ,“ dodal.

            „No ale někdo se stydí, víte?“ kývl malíř k plátnu a založil si paže na prsou. „Mít ho v pracovně nebo v obýváku. Najednou začne pochybovat, jestli se jedná o dostatečně prokazatelné současné umění, aby návštěva byla spokojená.“

            „Jasný, málo temna,“ vsunul sběratel.

            Že tu poznámku zaznamenal, poznal jen podle jeho krátkého uchechtnutí. Pak pouze  energické potřesení hlavou. „Ale to nevadí,“ vztyčil malíř ukazovák v gestu ne nepodobném tomu, s jakým Josef na jeho obrazech hobluje prkno, hraje na píšťalu nebo trhá jablka. „Když nic jiného, aspoň poznají, že ho můžou k dětem pověsit. To není málo.“

            Sběratel si na něco vzpomněl.

            „Viděl jsem nedávno film o Rembrandtovi,“ řekl. „Vlivný obchodník s obrazy tam nad jeho plátny z posledního období stále dokola nespokojeně opakoval: Příliš temna, příliš temna.“

            Přísahal by, že slyšel malířův smích, ještě když pečlivě zabalený obraz ukládal do kufru auta. 

2)

Zprávy o aukci obrazů holandských mistrů 15. až 17. století plnily už několik dní kulturní rubriky největších českých deníků, o rozsáhlých textech v odborném tisku nemluvě. A jak se její datum blížilo, vetřely se články s tlustými titulky až na první strany. Karel Solný, padesátiletý licitátor aukční síně Stamp & Laghnis se sídlem v holandském Delftu, seděl ve své improvizované pražské kanceláři a pečlivě pročítal všechno, co toho dne o aukci v novinách vyšlo. Celý ten rámus ho stále přitahoval. A zdaleka to nesouviselo jen s divadelností nastalé situace.

             Že aukční síň Stamp & Laghnis uspořádá aukci holandských mistrů v Praze, bylo jasné už na konci loňského roku, kdy o tom rozhodlo její vedení. Vybíralo se mezi čtyřmi městy: New Yorkem, Londýnem, Florencií a Prahou. Pro českou metropoli nakonec hrálo její stále neokoukané turistické renomé a hit posledních let, kdy si majetní a slavní ze světa a bez rozdílu handicapu rádi jezdí zahrát golf s výhledem na Karlštejn.

Před necelými třemi týdny mělo být pětadvacet obrazů, jedenáct deskových a čtrnáct pláten, letecky dopraveno na Ruzyň a odtud do pronajatých prostor v centru Prahy. Když se  domnělých pětadvacet klimatizovaných beden překládalo za asistence celníků z letadla do auta, kurýra Stampa & Laghnise, který exponáty určené k dražbě doprovázel, zalilo ledové zděšení. Bylo to příliš neskutečné, takže dokonce na sladký okamžik připustil, že se snad v Delftu opravdu mohl zmýlit. Znovu přepočítal všechny bedny, zkontroloval celní pečeti a pak ještě jednou prostudoval průvodní doklady: potvrzení holandských celníků, pojistné smlouvy i celkový aukční soupis. Ale všechno se zdálo být v pořádku; podpisy šéfů aukční síně, zástupců pojišťovny a hlavně holandských celníků, k tomu všemu samozřejmě razítka Stampa & Laghnise, pojišťovny a především holandského celního úřadu. Nic nechybělo, veškeré náležitosti byly v pořádku. Tuhle práci dělá spoustu let a papíry, jež držel v ruce, se nijak nelišily od těch, které měl v rukou nesčetněkrát předtím. Kurýr jedné z nejstarších a nejvěhlasnějších aukčních síní v Evropě, který stál se svěšenýma rukama na letištní ploše, přesto musel konstatovat následující: místo pětadvaceti speciálních beden, jejichž nakládání v Delftu kontroloval, se teď kouká na šestadvacet. Cítil, jak se mu na šíji sbírá pomalý potůček chladného potu, jenž začíná zvolna klouzat po páteři dolů. Zlověstné šimrání ještě zesílilo, když se už poněkolikáté podíval na položku, která nebyla v průvodních dokladech, s nimiž se v Delftu vydával na cestu, orazítkovaných a podepsaných holandskými celníky. Zato je v těch, do nichž se kouká nyní a jež ovšem vytáhl ze své aktovky. Engel vlucht, Let anděla; olej na desce; utrechtská škola 15. století; autor neznámý. Zděšení, které se v něm rozlévalo jakoby pod neúprosnou taktovkou zrychleného tepu, násobila prostá skutečnost, jež se připomínala s tichou škodolibostí: veškeré průvodní doklady existují jako obvykle ve třech exemplářích – jeden má on, druhý holandští celníci, třetí šéfové aukční síně. Stačí zatelefonovat do Delftu, porovnat svoje papíry s těmi, co zůstaly doma, a bude mít definitivní jistotu. Ale v této chvíli mu dlouholetá zkušenost s prací u Stampa & Laghnise připomínala důležitější zásadu: nedát na sobě před letištním personálem a českými celníky nic znát – jediná možnost, jak zabránit okamžitému skandálu.

Utajený zmatek, který v příštích dvou hodinách následoval, neměl v historii aukční síně obdoby. Následovalo opětovné a několikeré horečné prostudování průvodních dokladů - aukčního soupisu, pojistných smluv, celních potvrzení -, ovšem se stejným výsledkem jako několikrát předtím. A v pronajatém depozitu na Příkopech bylo uloženo místo pětadvaceti klimatizovaných beden šestadvacet, všechny s originální pečetí holandského celního úřadu. Aspoň na první pohled to platilo i o bedně navíc. Následoval nespočet telefonátů a faxů, v nichž se nejčastěji zmiňovala skutečnost, že aukční síň má tři dny na to, aby rozhodla, jak se zachovat. Obrazy budou jako obvykle ze speciálních beden vybalovány za přítomnosti celníků až po třech dnech. Což je nezbytná doba, zamezující jejich poškození vinou náhlých změn klimatických podmínek. Celní úředník zkontroluje neporušenost pečetí, bedny otevře a odborníci aukční síně v bílých rukavicích vyjmou exponáty z tmavého světa.

Čtyři hodiny po kurýrově prvním úleku přiletěli šéfové aukční síně do Prahy a začalo těžknout profesní ticho, které lze shrnout do těchto bodů.

1/ Všemi dostupnými prostředky zabránit tomu, aby se o celé věci dověděla média. 2/   Do Prahy jsou vysláni odborníci na falza listin a grafolog, aby prozkoumali zfalšované podvrhy průvodních dokladů, podpisy, razítka a padělanou pečeť na inkriminované bedně. 3/ Byla najata londýnská agentura Eyes of Pictures, která má vyšetřit jak a hlavně kde –  na letišti v Amsterdamu nebo v Praze? – se bedna dostala na palubu letadla. 4/ A především, jak došlo k záměně originálních dokladů za padělky. Jako nejsnazší alternativa se nabízí, že kurýrovi byla vyměněna celá aktovka. Prověřit jeho veškeré profesní i osobní vazby včetně aktuálních rodinných poměrů a finanční situace.

Zejména skutečnost, o níž se zmiňoval druhý bod, se ukázala nečekaně problematická a vyvolala zmatek mezi členy samotného vedení aukční síně. Experti na falšování listin totiž došli k závěru, že její razítka na všech podvržených dokladech jsou originální. Tento fakt vedl sice k bleskurychlému, ale důkladnému vyšetřování v neokázale elegantním a donedávna vhodně tichém sídle Stampa & Laghnise v delftském Marktu. Hrstka lidí, kteří mají k razítkům přístup, je letitým klíčovým pilířem firmy, naprosto bezúhonným. Dosavadní vyšetřování neprokázalo žádný motiv kohokoli z nich se do něčeho takového zaplést. Nejspíš se k razítkům tedy dostal někdo jiný ze zaměstnanců, kdo, to je předmětem šetření. Zato podpisy ředitele aukční síně a příslušných úředníků jak na pojistné smlouvě, tak na celních dokladech a na podvrženém aukčním soupisu jsou falešné. Grafolog konstatoval kvalitní, kultivovaná falza, realizovaná jedním člověkem a laickým okem neodhalitelná ani s použitím zvětšovací techniky. Ovšem není pochyb o tom, že se jedná o padělky a žádný z těch, o jejichž podpisy tu jde, není mimo jakoukoli pochybnost jejich autorem. Eyes of Pictures se přikláněla k tomu, co její vyšetřovatelé konstatovali okamžitě, jakmile agentura dostala od Stampa & Laghnise danou zakázku. Inkriminovaná bedna se s největší pravděpodobností dostala do letadla už v Amsterdamu. Není-li do celé věci zapleten kurýr, k záměně aktovky nejspíš došlo na palubě letadla. Eyes of Pictures všechny tyto útržky shrnula do prozatímního závěru: 1/ Ačkoli to dosud není prokázáno, je velmi pravděpodobné, že se nejedná o autentickou malbu. Nikdo by se nezbavoval zisku z prodeje. 2/ Proč pachatel podstoupil taková rizika a vynaložil jistě nemalé finanční prostředky, jen aby obraz dostal na soupis? Evidentně se jedná o profesionální práci, a je tudíž nepravděpodobné, že by se domníval, že během příprav na aukci nikdo nezaznamená  exponát, který v Delftu nebyl naložen a v Praze se v nákladu objevil, byť provázen zfalšovaným soupisem a ostatními doklady. 3/ Po zkušenostech, které naše agentura má, se přikláníme k nejjednoduššímu motivu takového počínání, s nímž se ostatně nesetkáváme poprvé, i když takto důsledná příprava je nezvyklá. Podle našich zkušeností a dosavadních indicií je motivem podvržení obrazu vyvolání skandálu.

Během prvních hodin, kdy se rozbíhalo vyšetřování, byl licitátor Karel Solný ve Vídni, kde Stamp & Laghnis pořádali aukci námořních map holandského královského loďstva z přelomu 15. a 16. století. Nejenže o celé věci věděl a pomáhal ji organizovat. Byl dokonce stěžejním článkem operace, pro kterou ho nakonec přece jen získal jeho známý, holandský podnikatel a návdavkem sběratel výtvarného umění, žijící v Itálii. Odtud se také znají ještě z doby, kdy licitátor pracoval pro jednu milánskou aukční síň. Holanďana to stálo nesnadné přesvědčování, protože důvody, které uváděl, Solnému zprvu zaváněly milionářským rozmarem. To, co bylo cílem celého skandálu, mu přišlo sympatické, ale nezamlouval se mu způsob, jakým Holanďan hodlal vše provést. Souhlasil až poté, co dal jasně najevo, že za svoji účast v celé věci nevezme žádné peníze a teprve když jej holandský iniciátor a investor přesvědčil, že mu ponechá dost prostoru na to, aby v rámci možností co nejméně utrpělo jméno jeho zaměstnavatele.

Co vyvolaly první hodiny, licitátorovi sdělil zděšený ředitel Stampa & Laghnise během několikaminutového telefonátu do Vídně. V té době však ještě nebylo rozhodnuto, jak se aukční síň zachová. Ovšem iniciátor akce i licitátor předpokládali postup, který v takových případech bývá obvyklý. Aby se zabránilo skandálu, udělá aukční síň cokoliv. Falza dokladů i pečeti na bedně jsou mimořádně kvalitní. Stejně jako padělek, jenž se nachází uvnitř – o čemž ovšem lidé Stampa & Laghnise prozatím nemají tušení. Čili je nanejvýš pravděpodobné, že aukční síň nechá celního úředníka bedny odpečetit, vybalí se exponáty včetně falza a bude se předstírat, že je vše v naprostém pořádku. Dalším krokem by jistě bylo odklizení Letu anděla z cesty a aukce může proběhnout s původně zamýšlenou sérií obrazů. Kdyby snad vyšlo najevo – což je nanejvýš nepravděpodobné -, že se draží o jednu položku méně, než je uvedeno ve zfalšovaných dokladech, jejichž kopie zůstane pražským celníkům,  vždy lze prokázat, že obraz se cestou poškodil. Aby zabránil předpokládanému postupu,  chystal se holandský podnikatel použít nejbanálnější trik současnosti. Jakmile se po třech dnech potvrdí jejich teorie, ještě několik dní počká, no a pak se o celé věci dovědí média. Potom už bude na licitátorovi českého původu Karlu Solném, aby využil svého vlivu ve vedení aukční síně a celou věc směřoval k zamýšlenému cíli.    

Po bezmála třech týdnech je celá věc tam, kde ji chtěli mít. Veškeré jejich předpoklady se potvrdily. Před šesti dny si licitátor konečně mohl přečíst verdikt expertů, které Stamp & Laghnis ve vší tichosti vyslali do Prahy, aby posoudili, zda Let anděla je falzum či nikoliv. Jejich desetistránková zpráva byla vzrušující četbou.

„To je spektákl,“ zvedl licitátor hlavu od novin a zamyšleně se usmál. Ostatně aukce má k divadlu velmi blízko, což jako žádaný režisér a herec těchto představení věděl velmi dobře.

3)

Malíř telefonoval sběrateli před malou chvílí. Jede zítra do Prahy vyřídit pár věcí, co kdyby spolu poobědvali? Sběratel ochotně souhlasil. Rezervoval stůl U Labutí a zrušil všechny odpolední závazky. Telefonát přišel jako na zavolanou. Říkal si už několik dní, že se mu sám ozve, chtěl vědět, jestli se nepřijede podívat na aukci, které je plná Praha.

Když zařizoval vše potřebné kolem oběda, zaslechl v rádiu, že aukční síň Stamp & Laghnis ohlásila na dnešní večer mimořádnou tiskovou konferenci. Překvapilo ho to a chvíli přemýšlel, co za tím může být. Ale pak jen poprosil ženu, aby ho zavolala, až začnou zprávy, a vrátil se ještě na chvíli do pracovny.

Její stěny zdobí pouze figurativní obrazy. A ty malířovy jsou tu jasným ohniskem. Rodina při všedních činnostech. Ale taky třeba madona v goticky nařasených šatech, kojící Ježíška a nohou se opírající o modrou zahradnickou konev, anebo hbití andílci tlukoucí na zvonky. I plátna ostatních autorů mohl koupit jenom díky malířovu zprostředkování. Výsledný dojem občas vyvolává - jako třeba teď - na jeho tváři spokojený úsměv: příběhy na zdech. Létající koně Islanďana Fridjonsona, nafouknuté postavy Venezuelana Botera, tři středně velké obrazy od Sicilana Salva. Na protější stěně další Ital, Lorenzo Bonechi, tři menší věci od Milana Kunce, německého malíře českého původu, no a pak obrazy dalšího Čecha, Antonína Střížka. Sestavu uzavírají dvě plátna Němce Petera Angermanna a jedno od Davida Hockneyho. Jestliže koupit jakýkoli obraz bylo finančně náročné, u Hockneyho nejenže to platilo několikanásobně, ale navíc se přidal fakt, že Angličan žijící v Kalifornii nerad prodává. Z velké výstavy jedno plátno za obrovskou sumu a sběratel se tlačil ve frontě, aby ji mohl zaplatit. I tehdy pomohl malíř. Hockney od něj před lety koupil jeden olej.

Obrazy, co zdobí tuhle místnost, jistě nejsou největší sbírkou současného světového figurativního malířství, ale žádné důležité jméno nechybí.  

Dveře pracovny se pomalu otevřely a jeho žena nakoukla dovnitř.

„Za chvíli to začne.“

„Já vím.“

O pár minut později už seděl u televize a nevěřil vlastním očím a uším.

4)

V restauraci U Labutí na Hradčanském náměstí bylo krátce po poledni poloprázdno. Když ho číšník zavedl ke stolu, sběratel si rozložil noviny, které od rána nosil všude s sebou. Dnes si koupil jiné než obvykle, protože včera po zprávách zachytil v televizi reklamu, v níž se naléhalo, že jen jediný deník získal od delftských licitátorů exkluzivitu k otištění zprávy  expertů na falzifikáty, kteří v uplynulých dvou týdnech provedli řadu analýz, aby rozhodli o autenticitě deskového obrazu s názvem Let anděla. O existenci tohoto exponátu neměla veřejnost do včerejší tiskovky ani potuchy. Zato dnes se rozhořel mediální požár. Reprodukce Letu anděla plnila titulní stránky, seriózní pokusy o kunsthistorický rozbor nastalé situace byly otištěny v přímém sousedství bulvárních spekulací, mezi nimiž si však jedna zasloužila pozornost. Proč se aukční síň Stamp & Laghnis rozhodla celou věc, která minimálně v prvním plánu poškozuje její jméno, zveřejnit? Tuto otázku položil jeden z novinářů i na tiskové konferenci. Odpověď zněla: Bez komentáře. Z mnoha článků, nahlížejících otázku ze všech stran, bylo jasné, že novináři si myslí totéž, co sběratele napadlo večer u televize. Informace o existenci padělku mezi exponáty vybranými k aukci se nějak dostala ven a Stamp & Laghnis si pospíšili, aby předešli mediálnímu poprasku. Dali přednost skandálu kontrolovatelnému před tím neovladatelným.

Přílohu s rozsáhlou zprávou expertů na falzifikáty, ilustrovanou barevnými reprodukcemi a dokonce zvětšeninami výřezů některých částí obrazu, to vše doplněné rozhovory se zainteresovanými a komentáři kunsthistoriků, sběratel od rána přečetl několikrát. Se suchou precizností se tu rozvádělo to, co se dověděl včera v televizi: Jedná se o falzum; podařilo se sice prokázat, jakým způsobem se dostalo mezi exponáty určené k aukci, ale není docela zřejmé, jakými důvody byl pachatel veden; následovaly několikavteřinové záběry kamer na obraz.

            Sběratel řekl číšníkovi, že jídlo později, někoho čekám, a skákal na přeskáčku očima z jednoho odstavce na druhý. Byl zvědavý, co na to malíř. Právem u něj předpokládal minimálně stejné překvapení, s jakým včera v televizi hltal malbu on, a ještě i teď kroutil hlavou nad reprodukcemi v novinách. Vždyť o tomhle spolu za ta léta tolikrát mluvili! I když si byl u něj nedávno pro obraz, tak o tom malíř sám začal. Malba, na kterou se teď dívá v novinách, je podivuhodným a zároveň poněkud pitoreskním – tedy přímo v intencích současného světa – potvrzením jejich společných debat, které většinou podnítil sběratel svým rozhořčením.

            Jeho pohled sklouzl k úplnému úvodu zprávy expertů: Olej na desce. Uvedená datace: Utrechtská škola 15. století. Název: Engel vlucht, Let anděla. Bez signatury; autor: Neznámý. Podložka: Tři pevně slepené dubové desky. Rozměry: 75x100 cm (tři stejné desky 25x100). Tloušťka desky: 4 cm.

            „Tak co na to říkáte, příteli?“ ozvalo se nad ním. „To jsou věci.“

            Malíř si po svém zvyku energicky sundal bundu, na stůl položil stejné noviny a rázně se posadil.

            Číšník přispěchal s jídelním lístkem.

            „Budeme jíst, děkujeme,“ přikývl a otevřel jídelní lístek.

            „Co se na tohle dá říct…“ pokrčil sběratel rameny.

            „No, něco si o tom myslíte, ne?“ Malíř se opřel lokty o stůl. „Prohlížel jste si pozorně ty reprodukce?“ Rozevřel svoje noviny na fotografiích obrazu, a jako by se chtěl ujistit, že se prve nespletl, rychle po nich přejížděl očima.

            „Samozřejmě že jsem si je prohlédl. Od rána nedělám nic jiného.“

            „A co?“

            „Nestačím se divit.“

            Malíře hlavně zajímaly detaily těch míst na obraze, která byla na první pohled z hlediska renesanční autenticity více než problematická i pro poučenějšího laika. Napřed si ale znovu prohlédl celý obraz.

            „Zdá se, že je to dobře namalovaný.“

            „Hm… Ale chtělo by to vidět ho živě.“

            „No jo,“ přikývl malíř. „Bohužel si budeme muset nechat zajít chuť.“

Sběratel cvrnkl do reprodukce v novinách.

„Ale i z fotek je znát, že se nejspíš jedná o dobrou malbu.“

„Navíc zpráva expertů na falza,“ doplnil malíř.

„Jo, ta je skoro obdivná,“ zasmál se sběratel. „A nejen ona,“ máchl rukou k ostatním článkům.

Základní motiv obrazu odkazoval k renesanci. Mladá žena, podle oděvu spíš měšťanského než šlechtického původu, sedí u stolu a něco píše. Technika nejen figury, ale i všech doplňků nese všechny znaky renesanční malby. Tvář skloněná nad stolem, prsty svírající brk, nařasené rukávy, do nejmenších detailů provedené zdobení čepce, který má žena na hlavě, stín lámající se od jejích prsou až ke stolní desce. A samozřejmě přehoz, kterým je stůl zakrytý. Splývá z pohledu diváka z levé strany v jediném pevném záhybu, zachyceném s okázalou malířskou rozkoší, až na podlahu. A přitahuje pozornost nejen pestrou barevností, v níž převládá červeň, zvýšená ornamentálním vzorem, ale také vlnou světla, dopadající vitráží zdobeným oknem na širokou oblinu záhybu. Zbytek přehozu zvolna ustupuje stínu, takže divák na něm vnímá hlavně pomalu utichající ornamenty. Podlaha místnosti je z černých a bílých čtvercových dlaždic, na druhých v pořadí je patrné dekorativní žíhání.

O šachovnicové dlažbě, kterou zná z renesančních obrazů, sběratel jednak věděl, že byla používána kvůli prohloubení perspektivního účinku zobrazení, ale taky je mu známo, že někdy dokonce mívá symbolický význam. Přičíst ho Letu anděla mu vůbec nepřišlo nevhodné.

Levý okraj malby tvoří těžký závěs, takřka úplně celý ve stínu. Výjimkou je světelné zalomení vlevo nahoře, jímž autor obrazu jednoduše napovídá, že místnost má ještě jedno okno, kterým právě sem na závěs dopadá světlo. Ovšem toto okno už na obraze není. Ačkoli tohle všechno, na co se prozatím na fotografii soustředil, tvořilo pouze jednu část malby – tu méně podstatnou -, aniž se pustil do prohlížení drzé druhé části, stejně jako večer u televize se hlasitě ozval pocit, že mu základní motiv malby něco připomíná.

„Pořád mi to něco připomíná,“ řekl nahlas. „Nemůžu si vzpomenout.“

„Vermeerův Dopis,“ pronesl malíř s klidným pokývnutím hlavy.

No ano! Skoro se rozesmál.

„Je zvláštní,“ dodal malíř, „že nikdo z kunsthistoriků se o tom nezmiňuje.“

Sběratel znal středně velké plátno holandského mistra z reprodukcí. Když se znovu zadíval na fotografii, napadlo ho, že i práce se světlem připomíná Vermeera.

„Ale na Dopisu jsou dvě postavy,“ pohlédl zamyšleně na malíře.

„Ano, ještě žena v tmavých šatech, asi služka.“ Malíř se natáhl přes stůl a prstem črtal na fotografii ve sběratelových novinách obrys figury v místech, kde se nachází na Vermeerově plátně. „Stojí tady. Zády k tomu obrazu na zdi. Hlavu má trochu otočenou k oknu, možná ji venku něco zaujalo. A její ústa jsou mírně pootevřená, jako by ženě, která u stolu v popředí píše dopis, říkala, co tam vidí… Tak co, už?“ dodal hlasitěji a kývl k reprodukci v novinách.

„Vydržte, ještě ten obraz.“

„No, ten hlavně,“ poznamenal malíř suše. „Na Vermeerově Dopisu je to velké, částečně zastíněné plátno – Mojžíš zachráněný z vod Nilu, jehož autorství je připisováno jakémusi Jacobu van Loovi.“

„Zato tady,“ zamumlal sběratel mlsně, „je to něco trochu jiného.“

„To teda jo.“

Když se znovu zadíval na fotografii, soustředil se na horní polovinu reprodukce. Jako by chtěl najít nějakou chybu, kterou autor padělku při své nebetyčné drzosti udělal a na niž by on malíře vítězoslavně upozornil. Tušil však, že nenajde nic. Tohle byla silná káva.

Vitrážovým oknem s geometrickým zdobením a pestrobarevným bohatým ornamentem ve tvaru kříže uprostřed okenní tabule, v němž převládala světle modrá, padal do zadní části místnosti přirozený, avšak silný proud světla. Světlo a stín byly váženy s hlubokou přesností a prostorovou samozřejmostí renesanční malby. Ovšem ženě, která v popředí psala dopis, bylo dopřáno jen takového množství světla, aby na psaní dobře viděla. Zato rozměrný obraz na zdi za ní, jenž pokrýval dobrou třetinu celé malby, ho měl tolik, že poutal divákovu pozornost s tichou naléhavostí. Jako by si sluneční paprsky, vklouzávající dovnitř oknem, umínily, že si na něj posvítí.

Téma plátna vzadu na zdi jednoduše odpovídalo názvu padělku, Let anděla. Nad kopcovitou lesnatou krajinou přelétával anděl. A podle zobrazení figury hezky rychle, jako by někam pospíchal. Tohle byla druhá věc, kterou překvapeně zaznamenal už večer v televizi, i když záběr kamery trval jen krátce. Ovšem údiv, s nímž na obrazovku koukal, způsobilo v prvním plánu něco jiného, s čím rychlost andělova letu nejspíš jen přímo souvisela. Technika, jakou byl obraz namalován. Jednalo se sice o srozumitelnou čistou figurativní malbu, ale rozhodně ne starou čtyři sta nebo dokonce pět set let. Zkrátka a dobře, anděl letící nad krajinou, zavěšený na zdi vzadu za ženou, jež cosi píše, neměl s renesancí co dělat. I věci znalejší laik, kterým sběratel byl, měl po zběžném pohledu na rtech jednoduché konstatování: Ten obraz odpovídá současné figurativní malbě. I když poučené starými technikami a marně se ohlížející po časech, kdy se mezi malířským řemeslem a uměním ještě nedělal rozdíl. To už je ovšem dávno. Nemilosrdné rozlišení spískal nenasytný Dante a Petrarka s Boccaciem to doklepli.

Figura anděla v sobě zdaleka neměla blahosklonný klid, éterickou čistotu a hmatatelnou reálnost Božího posla, jak ho známe ze starých obrazů. Nebylo v ní nic z toho, co i leckteré bezvěrce stojící před staletí starým plátnem láká, aby natáhli ruku, dotkli se bílých perutí a s údivem zjistili, že konečky prstů jen sklouzly po nanesené barvě. Byla namalována s jasnou stylizací k jednoduchosti, možná až strohosti. Což jistě mělo co dělat se sugestivně naznačeným pohybem andělova letu, s křídly přimknutými k tělu a s prouděním vzduchu, které snad dokonce lehce ohýbalo koruny stromů. Sběratel navzdory vzrušení v duchu s úsměvem konstatoval, že ten teda frčí. Ovšem jedna věc figuře nescházela, právě naopak. Elegance. Tou poutala divákovu pozornost možná ještě víc než nečekanou rychlostí letu. Elegance zakřivení křídel, mělkého prohnutí těla, elegance zachyceného pohybu jako celku. A přitom to všechno působí tak jednoduše! Stejně jako krajina, nad níž anděl pospíchá. Sběrateli přišlo, že tu a tam je v kožešinách stromů nebo v modré obloze porostlé bílými oblaky cítit hlasitá ozvěna starého malířství. Jako by odkazovala k výjevu v popředí obrazu, suverénně namalovanému technikou renesanční malby. Ale už o kousek dál střídala ojedinělou malířskou hutnost a bohatost korun stromů jednoduše stylizovaná změť větví, působící na diváka stejně ploše jako divadelní kulisa. Tyto přechody nepůsobily nijak násilně z jednoduchého důvodu. Ať obraz maloval kdokoliv, o světle a stínu toho věděl hodně. No a dojem záměrné plochosti divadelních kulis vyvolávala ta místa zobrazené krajiny, na která vitrážovým oknem zleva dopadal nejsilnější proud světla, čímž se ocitala jakoby za oponou a ztrácela se v prosluněné zastřenosti. Čili to mělo logiku. Ovšem sběratel byl přesvědčen, že se jedná o trik. A navíc takový, který chce být odhalen.

Číšník před ně postavil objednané jídlo.

„Dobrou chuť,“ popřál malíř. „Co vy na to?“ zamumlal po prvním soustu.

Sběratel chtěl začít o tom, že je pozoruhodné, jak obě odlišné části obrazu drží pohromadě v souladné harmonii a se samozřejmostí, která nijak neruší oko diváka…

„Připomíná mi to vaše obrazy,“ vyhrkl nekontrolovaně.

Malíř s výrazem překvapené pobavenosti vzhlédl od jídla.

„Já to fakt nebyl.“

„Ale někdo jiný jo.“ Sběratel se spokojeně pousmál. „Bratr umělec. Hodný hoch.“

„Napadá vás proč, příteli?“ pokračoval malíř v jídle.

„Myslím, že to víte. Stejně jako já.“

„Opravdu?“

Na sběratelově tváři se usadil vděčný úsměv.

„Někomu až příliš otravovaly život nesrozumitelný kraviny, co kdekdo deleguje jako  současné umění, a mohl si dovolit trochu investovat.“ Odmlčel se a po chvíli dodal: „Škoda že jsem to nebyl já.“ 

5)

Karel Solný přecházel pomalým krokem po své pražské kanceláři a ve tváři měl výraz člověka, který je kousek od cíle, zbývá udělat poslední, tedy nejtěžší krok a on je přesvědčen, že ho zvládne, protože nechce prohrát. Žádná nervozita, jen tiché soustředění. „Všichni se dívají na obrazy ušima,“ naléhal tehdy Holanďan. Licitátor se na své obchůzce po kanceláři zastavil, s úsměvem kroutil hlavou a slyšel svůj hlas starý několik měsíců. „To se budou dívat i potom.“ -  „Většina z nich nic nevidí ani na starém, ani na současném umění,“ nedal se Holanďan. „Ponechávám stranou, že co se současného týče, ani se jim nedivím.“ – „Zjednodušuješ,“ namítl. – „Samozřejmě. Ten kluk z Utrechtu je znamenitý, sám jsi to říkal, jeho věci jsi viděl. I skici na různá témata, které udělal. Jestli chceš, vybereme jednu spolu.“ – „Co se má stát, když všechno vyjde?“ zeptal se. – „V horším případě,“ zněla Holanďanova odpověď, „pár lidí napíše, že závěsný obraz se současnou malbou, která pracuje s tradiční technikou, má budoucnost. A rozpoutá se jekot.“ – „Horší alternativy mě nezajímají,“ řekl. – „V lepším případě evropská kunsthistorická elita takzvaně objeví možnosti prolnutí staré malby se současnou. A jak jeden bude chtít trumfnout druhého, bezděky vytáhnou houfnici a vystřelí závěsný obraz se současnou malbou, poučenou tradiční technikou, do jednadvacátého století coby pilíř výtvarné scény příštích desetiletí.“ – „Jak zabráníš tomu,“ zeptal se, „aby celníci obraz nezabavili, až se všechno provalí?“ – „To je moje věc!“ zněla Holanďanova rázná odpověď. „Tak co?“ - „Chci toho anděla na zdi veermerovské variace,“ řekl. – „Platí!“ přikývl Holanďan a dodal: „Za pár měsíců se jejich uši budou koukat na něco pořádného. S tvým majstrštykem na závěr pochopitelně.“

Licitátor se napil studené kávy a podíval se na hodinky. Za dvě minuty půl třetí. Porada vedení začala v jednu. Řekli mu, že by rádi slyšeli jeho názor, ale až v tom budou mít sami jasno. Jakmile zazvonil telefon, bylo zřejmé, že se vyjasnilo. Hlas šéfovy sekretářky oznámil, že pan ředitel prosí, licitátor si zapnul sako, utáhl kravatu a vyšel na chodbu. Přišel čas majstrštyku.

            Výkonný ředitel Stampa & Laghnise seděl v čele podlouhlého stolu, ve tváři neutrální výraz, který ho činil starším, ale slušel jeho funkci i vážnosti situace. Náměstkové po ředitelově pravé a levé ruce licitátora pozdravili významnými úsměvy, jimiž se marně pokoušeli zakrýt závist nad privilegii, kterých Solný ve firmě požívá. Do místnosti vstoupila sekretářka a zůstala stát u dveří.

            „A cofee or water, Charlie?“ zvedl k němu ředitel hlavu a na jeho tváři se usadil přísný výraz zaneprázdněného člověka. Tohle si s licitátorem vždy rád zahrál. Oba znali pravidla, aniž o nich kdy mluvili. Začali s tím krátce poté, co pro ně Solný začal pracovat. Řediteli se zamlouvala nejen klidná nonšalance, s jakou odpovídal, a pokaždé stejně, ale taky uboze zakrývaný závistivý výraz kolegů z vedení, kteří nechápali, kde se v tom Čechovi bere tolik drzosti.

            „No, Felix,“ zavrtěl i tentokrát licitátor nevzrušeně hlavou. „I would like a drop of my gin Bols with a touch of dry Cherry. Thank You.“

            Když před něj sekretářka napodruhé postavila sklenici holandského ginu – při prvním pokusu letmo zkontroloval barvu nápoje a plaše ji požádal, zda by kapka suchého Cherry přece jen nemohla být maličko větší -, ředitel spustil.

            „Chceme znát tvůj profesionální názor, Charlie. Měl bys vědět, že právníci jsou po všech šetřeních Eyes of Pictures přesvědčeni, že obraz můžeme vydražit. Je tu samozřejmě porušení celních předpisů a falšování dokladů neznámým pachatelem, ale i když se tím česká i holandská exekutiva zabývají, s největší pravděpodobností to bude klasifikováno jako přestupek. Z jednoduchého důvodu…“

            „Nejedná se o porušení zákona za účelem osobního obohacení.“ Licitátor ho přerušil  s omluvným pokývnutím hlavy.

            „Přesně tak. Právníkům se navíc podařilo nemožné. Přimět naše i české celníky, aby obraz nebyl zabaven. Nemusím snad říkat, že lví podíl na tom má neskutečný mediální kravál.“

            „A vy se mě ptáte, jestli aukce obrazů holandských mistrů 15. až 17. století - doplněná ovšem o vpravdě divadelní expozé s naším kukaččím vejcem v hlavní roli – nemůže vyspravit pošramocenou pověst jedné z nejstarších aukčních síní v Evropě. Jinak řečeno, chcete z nouze udělat ctnost.“

            „Ano,“ přikývl ředitel.

            „Jak jste to myslel - s naším kukaččím vejcem?“ zeptal se příkře jeden z náměstků. „A co máte na mysli tou ctností z nouze?“

            Licitátor se jemně usmál:

„Ať se k nám Let anděla dostal jakkoliv, evidentně nikomu nechybí, nikdo se k němu nehlásí, nikdo ho nepotřebuje. A je v našem depozitu. Čili je s posvěcením novinářů a právníků náš. Že se jedná o kukaččí vejce, na tom se snad shodneme. A dál. Když jsme už museli vinou nějakého žvanila s celou věcí na veřejnost, domnívám se, že jediná, i když riskantní možnost, jak se z toho dostat se ctí, je dohrát představení do konce.“ Licitátor se odmlčel a pak se obrátil na ředitele: „Při troše štěstí by se absolutní mínus, ve kterém se teď nacházíme, mohlo změnit v solidní plus.“

            Ředitel ho zamyšleně pozoroval. Náměstkové se dívali jeden na druhého, jako by si nemohli vzpomenout, k jakým závěrům při poradě před jeho příchodem došli.

            „Já bych ho vydražil,“ přikývl Karel Solný uvážlivě a pohled řediteli oplatil.

            „Myslel jsem si to.“

            Co si mysleli náměstkové nebylo možno rozpoznat.

             „Od naší mimořádné tiskovky,“ pokračoval licitátor, „jsem přečetl všechny články v českých i zahraničních novinách, které o celé věci vyšly. Každou spekulaci odborníků na falza, teoretiků starého, ale především současného umění, bulvárních novinářů. Z Letu anděla se stal kontroverzní hit. Navzdory tomu bych však považoval za nedůstojné se jím zabývat, kdyby se nejednalo podle mého soudu – a samozřejmě zdaleka nejen podle mého – o mimořádně kvalitní malbu. A tohle všechno je pouze jedním ze signálů, že by o kukaččí vejce mohl být zájem. Navíc přece máme informace, že kromě běžných návštěvníků našich aukcí s obvyklých zemí se do Prahy chystají ve větším počtu sběratelé ze Spojených států, Skandinávie a z Islandu. Proč asi?“

            „Riziko je příliš velké, Felixi,“ obrátil se na ředitele jeden z náměstků vemlouvavým hlasem.

            „Co uděláme s výtěžkem?“ opáčil ředitel, jenž mezitím vstal a s dlouhou hnědou cigaretou, kterou držel v prstech jako taktovku, přecházel po místnosti. Jako by se spíš ptal sám sebe.

            „Věnujeme ho jako sponzorský dar pražské Národní galerii.“ Licitátor se pomalu napil.

            Oba náměstci k němu otočili hlavu v pomalém údivu, ředitel se obrátil jako na pěťáku.

            „Národní galerii?“

„Anebo na charitu.“

„Nad tím jsme uvažovali.“ Ředitel si cigaretu zapálil a přes oponu vyfouknutého dýmu pozorně sledoval svého ústředního hrdinu divadelních představení přimhouřenýma očima.

„Mohlo by to být elegantní gesto, Felixi. Aukce se koná ve Veletržním paláci, což je řekněme divize Národní galerie pro moderní a současné umění. Proto jste přece upustili od obvyklého hotelového prostředí a zvolili jste pro aukci starých maleb Veletržní palác, kvůli kontrapunktu. No a soudě podle toho, co píšou zahraniční i zdejší teoretici, kukaččí vejce, to je brilantní prolnutí tradiční malby s malířskou současností minimálně na špičkové evropské úrovni. I ten název Let anděla. Všechno do sebe zapadá. Pokud půjdou peníze z prodeje do Národní galerie, bude to jen tichá tečka. A mínus Stampa & Laghnise se může změnit na plus.“

„Prostě naše mínus,“ konstatoval ředitel zamyšleně, „změníme na plus tak, že ho vynásobíme mínus jedničkou.“

U vzrušené debaty, rozpoutané náměstky, už být nemusel. Výraz v ředitelově tváři jasně napovídal, že není důvod. Ale ještě než za sebou zavřel dveře, se na něj obrátil.

„A už vůbec nemluvím o tom, co aspoň zatím není zmiňováno, Felixi. Let anděla svým tématem nápadně připomíná Dopis nejslavnějšího delftského rodáka Jana Vermeera. Jaký vhodnější vzkaz může aukční síň se sídlem v Delftu veřejnosti poslat?“

Ovšem tentokrát měly články jedno společné, ať už vysloveno hlasitě či z profesní bezradnosti ještě potichu. Říkalo se v nich toto: Let anděla je dalším potvrzením sílících hlasů - a buďme vděčni za to, že se jedná o impuls nečekaný a silný –, že závěsný obraz se současnou figurativní malbou, navíc provedenou tradiční technikou, míří do 21. století. A dokonce, psali někteří teoretici, může plnit vůdčí roli na výtvarné scéně příštích desetiletí.

Když netrpělivý šum ve Veletržním paláci utichl, protože Karel Solný zvučným, ale zcela klidným hlasem přivítal návštěvníky, bezpočtu přítomných novinářů začalo docházet, že  pro další senzaci si vybrali špatné místo. Ještě ve chvíli, kdy se licitátor na úvod omlouval publiku kvůli jedné změně v programu, o které je už nestačili informovat a kterou proto obdrželi u vchodu, aby si ji mohli přiřadit k aukčním katalogům, rozesílaným před měsícem, asi někteří novináři doufali, že se dočkají. Jenomže on pak s klidnou nonšalancí přešel k dražení jednotlivých položek přesně podle aukčního katalogu a na Let anděla přišla řada až úplně na závěr. Když obraz konečně ohlásil, v rozlehlém prostoru by bylo slyšet příslovečný špendlík upadnout. Jenomže licitátor charakterizoval deskovou malbu současného neznámého autora ve stejném rozsahu jako předchozí exponáty. Ani na způsobu svého projevu nic nezměnil, nábožného ticha si nevšímaje.

Jestliže divadelní představení Karla Solného mělo doposud běžný průběh inscenace, nad jejímž jevištěm se mimoděk vznášejí statisíce eur, i teď si režisér a herec v jedné osobě počínal v intencích prostého konstatování, že je třída. O Let anděla se v závěru utkalo pět zájemců. Dva anonymní, přihazující po telefonu, a tři v sále. Američan, Francouz a Čech, budou psát v pondělí noviny.          

Nakonec zůstali jen dva. A pokud licitátorovo chování dosud nijak nevybočovalo ze směru, kterým vykročil na začátku aukce, teď si přece jen dovolil něco navíc. Krátké repliky typu „yes, I see You, mister“ nebo „will be that your?“ či „what do You mean about that?“, s nimiž se na oba zasmušile klidné zájemce obracel, začal doprovázet lehce rozmáchlými gesty, při kterých to v sále zašumělo, ještě než se na některého z nich obrátil s kratičkou otázkou. Ta teď v závěru znamenala příhoz deset tisíc eur. Tvář Karla Solného byla vážná a gesta, zvyšující napětí ve Veletržním paláci salónní rozšafností, noblesní. Navrch měl Francouz. Po pár vteřinách ticha, jež přišly publiku nekonečné, se ozvalo „poprvé… podruhé“, což po několika okamžicích strnulosti, v níž diváci uvízli, licitátor doplnil nemilosrdným vyhozením dřevěného kladívka, lačnícího po verdiktu. Lehce se ve vzduchu zhouplo a dav v hledišti se hlasitě nadechl. Jako by doufal, že tím může zbourat jednu z nejzákladnějších fyzikálních teorií o zemské přitažlivosti, zamezit vklouznutí  jednoduchého nástroje do licitátorovy dlaně a tupému úderu, který bude bezprostředně následovat. Nestalo se. Dlouhou vteřinu poté se však v patřičně ležérním gestu nedbale pohnula jedna paže a vztyčený ukazováček rozhodl, že představení může pokračovat. Trvalo ještě chvíli. Pak se do publika nepatrně zvýšeným hlasem zařízlo „a potřetí“, doplněné suchým klepnutím a následným dramatickým i přejícným zvoláním licitátora, jež rozšířil teatrálním gestem:

„Engel vlucht…“  udělal kratičkou pauzu, v níž se rozhlédl po přítomných, a pak zabodl herecké oči i ruku s kladívkem, zhoupnutou v gestu klidné elegance, do vítěze, „is Your, mister! I congratulate.“

V pondělí budou psát noviny nejen o dvouminutovém ohlušujícím potlesku, ale také o marném honu novinářů na muže, kterému diskrétní aukční síň Stamp & Laghnis umožnila okamžitý nerušený ústup. Zbude z něj jen pár fotografií.

7)

Do haly sběratelova domu vždycky takhle svítí odpolední slunce. Malíř a sběratel stáli vedle sebe a mlčky si prohlíželi čerstvý přírůstek do sbírky. Let anděla byl instalován tak, aby sluneční paprsky každý večer mířily přímo k obrazu, ale zastavily se pár centimetrů od okraje a nerušily diváka.

            „Tolik peněz,“ přerušil malíř ticho. „Přehnal jste to, příteli.“

            „Nikdy bych za něj takový ranec nedal, kdyby nešlo o naše povídání. To, o čem spolu léta mluvíme, tady visí na zdi. A teoretici z půlky Evropy se můžou přetrhnout, aby  potvrdili naše všední debaty o malování.“

            „To víte,“ usmál se malíř. „Teď je to, kdo dřív.“

            „A všichni pozdě.“ Sběratel se na okamžik odmlčel a pak kývl k obrazu: „Jak jste to říkal? Čím?“

            Malíř na něj mlčky pohlédl.

            „U Labutí jste se ptal, čím mi Let anděla připomíná vaše plátna.“            Sběratel ukázal na obraz. „Možná by neškodilo to zopakovat.“

            Malíř si založil paže na prsou.

            „Vy samozřejmě taky používáte postupy tradiční malby.“

            Malíř neodpovídal, jen se mlčky koukal na obraz.

            „Ale tady je to jako na talíři.“ 

            „Co?“

            „Tradice a současnost. Což se náramně hodí. V prvním plánu – žena píšící dopis – renesance, a dokonce s gotickými tóny. Ve druhém – Let anděla na zdi za ní – současná figurativní malba. Je skoro nepochopitelné, jak obě části můžou držet pohromadě, a navíc ještě jedna druhou povyšovat.“

            „A proč teda?“ zeptal se malíř jako učitelka.

            „Je to tím, jak jsou namalované.“

            „Takže řemeslo.“

            „Ano,“ přikývl sběratel váhavě, což dávalo tušit, že nejen řemeslo. „Žena s dopisem je jasná. A Let anděla - ačkoli figura, ale i krajina jsou jasně stylizované – je namalovaný, v rámci stylu, s naprostým realismem. Anděl i všechno kolem něj přímo vystupuje z plátna, žádná chtěná zjednodušení. Nejspíš i proto, že se jedná o tradiční techniku, pěkně pomalu, ve vrstvách.“

            „A co…“ nadechoval se malíř.

            „Obě části obrazu se doplňují taky proto, že je v nich příběh. Byl tu odnepaměti, je tady v současnosti a bude tu i pozítří.“

            „Anděl a současnost? Leckdo by se zasmál.“

            „Ale vy ne. Anděl patří k postavám jednoho z nejstarších a nejtajemnějších příběhů, který se vyprávěl před tisícovkami let a vypráví se i dnes. A to si dovoluji prozatím nijak zvlášť hlasitě nezmiňovat fakt, že na tomto příběhu vyrostla duchovní tradice velké části světa.“

            „A co já a současnost?“ zeptal se malíř.

            Sběratel přešel od Letu anděla kousek dál, k plátnu, které od malíře koupil před pár lety. Žena, muž, děti, hbití andílci. Malíř ho následoval.

            „Ve středu vašich obrazů stojí člověk.“

            „No dobře…“

            „Člověk jako příčina nutného pokračování příběhu, o kterém jsem mluvil.“

             Malíř našpulil rty: „Tím pokračováním myslíte Kristův příběh?“

            „Jistě.“

            Tentokrát se malíř pousmál.

            „Barevnost vašich obrazů…“

            „Někomu připadá přehnaná,“ přisolil malíř pohotově.

            „Barevnost vašich obrazů spolu s jejich příběhy a stylizovaností postav, staveb, krajiny, která připomíná pečlivě namalované kulisy, to všechno v tónu až pohádkovém, vytváří divadelní jeviště života. Žena, muž, děti jsou na něm víc andělé než lidé. A divák na ně kouká, vidí rodinu. Jistě, Boží – elegantní, někde až svůdná Marie, pracovitý Josef, hravý Ježíšek a tu a tam i jiné děti, co ho mají za sourozence -, ale především vidí tu svoji. Uvědomuje si neskutečnost toho, na co se dívá, že vlastně sedí v hledišti. Ale zároveň se skoro ohlédne po své ženě, svých dětech, protože ty malované příběhy přece zná. Zrovna včera… a je si jistý, že třeba taky pozítří nebo za týden.“

            „A ti skuteční andělé na mých obrazech, příteli?“ kývl malíř ke svému plátnu.

            „Ti většinou dělají, co má Boží posel v popisu práce, pomáhají. Ale vy jste laskavý malíř a nezřídka jim dopřejete pauzu,“ ukázal sběratel na obraz. „Takže si třeba střihnou badminton anebo se jen tak proletí, tlukouce na zvonky. A tím se dostávám k humoru na vašich obrazech. Je tam, neironický, nešklebivý, neuvtipkovaný, který v divákovi probouzí prázdninový smích. Zrovna než jste přijel, prohlížel jsem si madonu z pětadevadesátého, co jsem od vás koupil. Goticky zřasené šaty, zlaté vlasy a ještě zlatější svatozář. Sedí v mé kuchyni a kojí Ježíška. Na skříni za ní stojí rádio a na něm ptáček, tedy Kristus. Divák se může zasmát. Ale madona hlavně pořád zůstává madonou, Ježíšek Ježíškem, rádio rádiem a ptáček ptáčkem.“

            „Nestačím se divit,“ kroutil malíř hlavou. „A co s tou přehnanou barevností?“

            „Ještě k andílkům. Dovoluji si ponechat stranou prostou dvojznačnost, že Boží poslové jsou zároveň dětmi. Ach, barevnost. Jistěže je přehnaná. Je to jediná barevnost v mém životě, za jejíž přehnanost jsem vděčný.“

            „Proč?“

            „Současnost je zamořená hovadinami, které jsou za barevnost vydávány, a na první pohled tak i vypadají. Nedá se s nimi vydržet, protože je to šmouha od lžíce na močůvku. Přehnaná barevnost vašich obrazů - ten přívlastek mimochodem není nejvhodnější - jen naplňuje logiku příběhů, které malujete. Nic jiného by s nimi neladilo. Navíc teprve v poslední době na vašich obrazech vidím úsměvnou připomínku pouťových svatých obrázků, i když v poněkud salónním biedermeierovském tónu. Člověk si koupí v boudě od kypré prodavačky slivovici, dětem čtvrt kila tureckého medu, aby daly pokoj, a za pár korun Panenku Marii. Ale jedná se opravdu jen o letmou připomínku, bohužel pro sběratele to platí i o těch pár korunách. Ale barevnost nebarevnost, ve tvářích vašich postav, hlavně dítěte a ženy, často leží melancholie. Teď mě napadá v souvislosti s barvami, co jsem měl říct na začátku. Víte, v čem po těch letech, co koukám na vaše věci, nejhlasitěji vidím ozvěnu starých pláten?“

            „Povídejte,“ řekl malíř energicky.

            „Splňují základní podmínku obrazu.“

            „Jakoupak?“

            „Na prvním místě je pro oči. Není-li, tak se jeho obsah, ať je jakýkoli, nutně topí v nicotnosti.“

Malíř si založil ruce za zády a několikrát se pomalu zhoupnul na špičkách.

„Překvapilo mě,“ ukázal po chvíli ticha kousek stranou na Let anděla, „jak na něj kritika reagovala. Hlavně česká, co se zabývá současným uměním.“

            Sběratel se usmál.

            „Už jsme o tom mluvili, tam je spojení tradiční malby a té současné, která s ní pracuje, jako na talíři.“

            „Protože jsou odděleny,“ konstatoval malíř suše.

            „Jednak, a jednak je ten obraz vzadu na zdi trik, fór, jak chcete. Že je skvěle namalovaný, to je sice znamenitá, ale pro naše povídání jen šťastná shoda okolností. Současnost, uměleckou kritiku nevyjímaje, má ráda kouzelnická čísla. A dá se na tom snadno přiživit. Sledoval jste přece, jak se najednou předháněli. Máte pravdu, teď je to, kdo dřív.“

            Chvíli bylo ticho.

            „Víte něco o dostizích?“ zeptal se sběratel.

            „Cože?“

            „Steeplechase.“

            „Jo… Velká pardubická…“ Malíř se tvářil zmateně.

            „No, my půjdeme dál. Co Velká národní?“

            „Myslíte Velkou liverpoolskou?“

            „Pro náš účel se víc hodí to první označení.“

             Z malířova výrazu bylo jasné, že netuší, kam se míří. Jenom přikývl:

            „Já vás poslouchám.“

            „Není to jen díky odlesku Zrzavého a Lady ve vaší malbě,“ kývl sběratel k malířovu plátnu. „To vidí kdekdo, kritiku nevyjímaje. Důležitější je vaše jasné rozvedení jejich práce. Po svém a do současnosti. Leckdo může mít pocit, že chcete vyhrát Velkou národní na bělouši.“

            Malíř na něj s tázavým úsměvem mlčky koukal.

            „A abych řekl pravdu, mně se zdá, že vedete o několik délek a bělouš vbíhá do cílové roviny.“

            Nastalé ticho přerušilo hlasité zasmání, následovalo poněkud mechanické zakroucení hlavou a malíř se s rukama stále za zády znovu začal pohupovat na špičkách. Vrzaly mu boty.