Jan Royt
(Přepis textu Jana Royta z katalogu Jan Knap. Galerie Václava Špály, Praha 1998)

Et in Arcadia ego.

"Já v nebi, v němž se nejvíc světla rojí,
byl, věci zřel jsem, o nichž dáti zvěsti,
kdo odtamtud se vrací neobstojí.

Dante, Ráj, zpěv první

Novověk začíná velkolepou chválou klasického humanistického umění renesančních mistrů, kterým byl vlastní pevný řád světa. Postupně se však začal člověk pod rouškou myšlenkové nezávislosti odcizovat Bohu, který je prvotní příčinou všeho, zosobněním a dárcem řádu a existuje nezávisle na  naší skutečnosti. Vše pak končí, jak vidíme dnes, v nedefinovatelném množství osobitých stylů, které, jak napsal jezuita - umělec Marko Rupnik, obludně křičí roztříštěnou obrazotvorností někoho, kdo už není člověkem. Umělec je pro tento svět tím významnější, čím je jeho dílo avantgardnější ve svých formách a jazyce. Překotný chvat po originalitě vede až k naprosté neschopnosti sdílení, což pak sám se sebou nespokojený umělec obhajuje alibisticky poukazem na svobodu individua a vyjádření sama sebe. Etické pojmy a normy nejsou již spojeny s obsahem, ale s výrazem. Vše se pouze stalo míněním jako takovým. Dokonce i normy Desatera jsou ortodoxními stoupenci postmoderny označovány za jednu z mnoha variant. Tento relativismus, pesimismus a skepticismus však naštěstí není absolutní. Snad každý člověk vnitřně touží nalézt slovy Komenského Ráj srdce, k němuž ovšem vede složitý labyrint světa. Hledá Boží Ráj či alespoň onu tajemnou Arkádii, považovanou za ideální říši dokonalé blaženosti a krásy, za snové vtělení nevýslovného štěstí, za místo obklopené svatozáří "sladce smutné melancholie" (Erwin Panofský).
Svět obrazů Jana Knapa je hledáním šťastné Arkádie či spíše návratem do ztraceného Ráje. Nejde v něm o experiment, postmoderní reakci či blasfémii, ale o tvorbu uvědomující si duchovní křesťanskou identitu i výtvarné tradice Evropy. Její nalezení by bylo stěží možné bez bytostného napojení umělce na toho, který dává všemu řád, na Boha. Janu Knapovi učaroval svět byzantských ikon a italské malby středověku a renezance, reprezentovaný takovými umělci jakými byli Giovanni Bellini, Benozzo Gozzoli, Leonardo da Vinci či Rafael. Tento výběr není čistě náhodný, protože umělci těchto období byli spojeni "existenciální cévou" s Absolutnem, které vyjjadřovali nejen náměty, ale i výtvarnými prostředky - pevně vymezenými tvary, výrazným koloritem, jasnou výstavbou kompozice a užitím hieratické perspektivy. V Knapových obrazech tepe čas zvláštním způsobem. Podobně jako u středověkých malířů se zde setkáváme s časovou sousledností, avšak existence stínů, které vrhají osoby a předměty zpřítomňuje odehrávající se děje. Harmonicky komponované ideální krajiny Knapových obrazů, bez dramatických protikladů, tvoří prostředí apokryfně pojatých náboženských námětů, jimž dominuje téma Svaté rodiny Josefa, Marie a Ježíše. Ta je pozemským obrazem Trojice  Boží a morálním exemplem pro rodiny lidské. V obrazech Jana Knapa je jemně oddělen svět "mužský" a svět"ženský". Josef učí Ježíška tesařskému řemeslu či sklízí plody, Marie je především matkou. Zaznívá tak zde naléhavost problému identity rodiny v dnešním světě, a to v promítání ideálu rodiny Syna Božího do života rodin dnešního světa, kdy za pomoci figurativních předmětů, to jest předmětů dnešní doby, je poukazováno na úzký svazek sakrálního a profánního. Aktuální je to zvláště dnes, kdy se obecně hovoří o krizi rodiny a v rámci křesťanských církví existují určité obrodné proudy (Centro Aletti), jež jí chtějí vrátit její přirozenou funkci. Zvláště archaicky vyznívají zobrazení Madony s Ježíškem či Marie samotné. V Knapově Zvěstování je Panna Maria pokornou zahradnicí přijímající boží poselství od archanděla Gabriela v symbolické "Zahradě uzavřené" (Hortus conclusus), v níž rostou květiny zosobňující její ctnosti, které sama pěstuje. Svět lidí a Transcendentno nejsou v dílech Jana Knapa osudově od sebe vzdáleni. Umělec oba světy sbližuje bytostmi asistujících andílků, jasně definovatelnými tvary a za pomoci světla, zářivých barev a symbolů. Velkou úlohu přisuzuje hudbě, jíž provozují andílci i sám Ježíšek. Ta dotváří atmosféru "sladce smutné melancholie" a má i hlubší smysl, neboť je výrazem kosmické harmonie, jak o ní hovořil například sv. Augustin. V této rajské harmonii, ve stavu neporušenosti vinou prarodičů, "žije vlk s Beránkem" a zvířata ztrácejí svoji přirozenou plachost. Kristův budoucí osud Trpitele, Spasitele i Pantokrata je připomenut otevřenou knihou,v níž Maria čte o předpovědích proroků, jablkem, jež Krista staví do pozice "druhého Adama", ptáčka, který je předznamenáním trnité cesty na Golgotu či baldachýnem ciboriového oltáře, jež poukazuje za zpřítomnění Kristovy oběti.
Úspěch a srozumitelnost Knapových obrazů spočívá v tom, že svými náměty a formou souzní s obecně přijímanou výtvarnou tradicí minulosti. Vedle již zmíněných mistrů středověku a renesance jsou spojeny tentou strunou s ideálními krajinami Clauda Lorainna, kompozicemi preraffaelistů, s umělci tzv. beuronské školy, ale také s tvorbou Františka Tkadlíka, Josefa Füricha a zvláště Jana Zrzavého.
Jan Royt