Miroslav Schubert. Jan Knap: Škola je nanic.
(přepis rozhovoru Miroslava Schuberta s Janem Knapem. Moda, Módní & společenská revue, červen 1994)

Narodil se v roce 1976 v Chrudimi a po krátkém studiu na fakultě architektury v Praze odešel v roce 1969 do zahraničí. Po krátkém pobytu na Akademii výtvarných umění v Düsseldorfu u prof. Gerharda Richtera odešel do USA,kde žil deset let. I přesto stále vystavoval v Německu. V roce 1979 byla založena skupina NORMAL, kde spolu s Knapem působí Milan Kunc a Peter Angermann. Na přelomu sedmdesátých osmdesátých let se skupina účastní výstav Rundschau Deutschland v Mnichově a Bildwechsel v Berlíně. V roce 1980 se NORMAL spolu s dalšími čtyřiceti umělci představují newyorskému publiku na výstavě Times Square Show.
V průběhu osmdesátých let lze obrazy Jana Knapa nalézt v prestižních galeriích Evropy i ve Spojených státech - Galerie Paul Maens (Köln/R), Holy Solomon (New York), Galerie Toselli (Milano). Spolupráce s milánskou Galerií Toselli pak nabyly větších rozměrů a Jan Knap přesídlil do Itálie.
Na počátcích posledního desetiletí XX. století byla založena známá mezinárodní skupina MAXIMALISMUS, která se v roce svého vzniku - 1990 - představila veřejnosti v Galerii Schulze v Kolíně nad Rýnem. Tato skupina nemá pevné členství; kromě Jana Knapa  jsou v ní - z nejznámějších - Mark Kostabi, Marcelo Jori, Robert Green, Milan Kunc, Luigi Ontani a další.
Rok 1990 je zároveň i rokem návratu, či snad lépe - návštěvy Jana Knapa domů po dvaceti letech života v cizině. Tehdy se potkal s Jiřím Ševčíkem, který mu nabídl výstavu na Staroměstské radnici v Praze. Od té doby v České republice vystavoval již jen jednou, počátkem tohoto roku v Galerii Caesar, tentokráte v budově olomoucké radnice, kde byl pořízen i tento krátký rozhovor.

Po ročním studiu architektury v Praze jste odešel do Německa, kde jste studoval na düsseldorfské Akademii u prof. Richtera. Jaké to bylo?
V Düsseldorfu jsem absolvoval tři semestry...Myslím, že studium na uměleckých školách má snad - bohužel - jen ten smysl, že se člověk potká s dalšími lidmi, dostane se mezi ty, kteří chtějí tu samou věc...Jinak se tam nedá nic naučit.

Jaký vliv na Vás měla osobnost G. Richtera?
Patří ke generaci lidí, kteří si netroufnou něco říci, mají snad i nějaký mlhavý názor, ale jsou to lidé patřící do doby, která a priori nevěří tomu, že se vůbec dá něco ovlivnit. Zkrátka, na škole se nedozvíte nic. Navíc tehdy panovala doba konceptu, který mě byl cizí, takže jsem nemohl od Richtera nic pochytit.

A potom jste odešel do Ameriky...
Ano, odešel jsem do Ameriky, podvědomě i vědomě s tím, že pokud je toto (koncept) umění, pak já s uměním nemám nic společného. Čili umění ani dělat nebudu, tedy alespoň ne takové, jaké se v té době prezentovalo v galeriích, časopisech a podobně...

Přesto jste se k umění vrátil.
Chtěl jsem kreslit do knížek, dělat ilustrace, považoval jsem to za umění, které je ještě uměním, ale není tak výlučné a elitní. Chtěl jsem dělat práci pro širší okruh lidí.
Mně třeba vadily - zvlášť v Americe - ty typy lidí pohybující se kolem galerií, ta "snobárna", mnohdy hlupáci, kteří sami sebe berou úžasně vážně. Prostě mě odpuzovalo to prostředí kolem umění, toho "velkého umění", a já hledal cestu, jak dělat něco jiného, či jak jít proti tomu, nějak to nabourávat. To vlastně byly moje začátky...

Ale ilustracemi knih jste neskončil...
Ale z nich se to všechno vyvinulo. Kresby pro děti - zvířátka, tatínek, maminka...

Vaše obrazy jsou idylické, ale vlastně religiózní, často jsou to výjevy z bible...
Ano, já jsem katolík-konvertita, takže jsem cítil potřebu to nějak vyjádřit, zviditelnit, sám pro sebe. Já jsem začal dělat obrazy a nikdy jsem nepočítal s tím, že je budu prodávat.

Jak jste se prosadil?
Na konci sedmdesátých let se konceptuální směr již nedal udržet, už to jelo naprázdno, a tak lidi začali malovat.
My malovali s Milanem Kuncem a Petrem Angermannem společně na jedno plátno, na zeď, ale třeba i billboardy. Pak se také obesílaly výstavy a galerie a vždycky se našel někdo, kde to chtěl vystavit.
Později už z Ameriky jsem obrazy posílal. Také jsem do Německa jezdil za rodiči a vidíval se s kamarády z Akademie. Ti byli trochu aktivnější než já, a tak mi Milan Kunc zorganizoval výstavu. To byl můj start v Německu, první kontakty a samostatné výstavy, které třeba vznikaly třeba i tak, že si mých věcí všiml Kasper König a v roce 1984 si je vybral na velkou výstavu. Potom si mě všimly i ostatní renomované galerie a já zůstal v Německu. Potom jsem začal spolupracovat s Galerií Toselli z Milána a můj pozdější odchod do Itálie byl již poněkud zajištěn.

V Čechách jste poprvé vystavoval na Staroměstské radnici v Praze.
V devadesátém roce jsem s jedním italským sběratelem navštívil Prahu. Prostřednictvím rektora Knížáka jsme se setkali s J. Ševčíkem, který mi možnost vystavovat v Praze nabídl.

Důležitá byla také Vaše účast (společně s Antonínem Střížkem) na výstavě "Rozbité zrcadlo". Podle koncepce kurátorů výstavy měla naznačit odpověď na otázku malířského média, funkci závěsného obrazu a přezkoumání jeho stále ohlašované krize.
Tento problém se znovu a znovu řeší již více než třicet let. kdy Marcel Duchamp řekl, že malířství je mrtvo...