MILENA SLAVICKÁ - Kdo se bojí Jana Knapa
(přepis textu Mileny Slavické z katalogu Jan Knap, Galerie Václava Špály, Praha 1998)

Jan Knap se vrátil jako úspěšný umělec domů z exilu v roce 1992. Se svou rodinou se usadil na Moravě, nedaleko Vyškova, stranou českých uměleckých center. V tom připomíná například Thierry de Cordiera, chci říci, že nejde o ojedinělý separatistický postoj vůči současnému uměleckému světu, nicméně je to stále výjimečné jednání.
Český divák se setkal s dílem Jana Knapa poprvé ve výstavních sálech Staroměstské radnice v Praze v roce 1990, pak následovaly dvě komorní výstavy v roce 1994 v olomoucké Galerii Caesar a pražské Galerii Ruce a v roce 1997 nevelká výstava v Galerii Planá. Domácích veřejných vystoupení tedy nebylo zatím mnoho. Knap evidentně se svou prezentací nepospíchá, ostatně klid a určitý díl nepřizpůsobivosti jsou charakteristické nejen pro jeho chování, ale i tvorbu. Opravdu nelze říci, že by jeho stále se opakující náměty - Svatá rodina, harmonické soužitím člověka s přírodou, nevinnost, ráje - vyjadřovaly naši dobu, byly tzv. aktuální. V Knapových obrazech se zastavil čas a dobový vkus či aktuálnost zde nehrají žádnou roli. Náměty na obrazech Jana Knapa se opravdu stále opakují. Ale právě tato neměnnost udivuje, překvapuje stejně jako umělcovo pobývání v ústraní. Ovšem, je to osobní, privátní řešení Jana Knapa, jak se chovat, jak žít v dnešním disharmonickém a traumatickém světě. Ale je to zároveň i gesto současného umělce vůči soudobému umění, kultuře i civilizaci. Jan Knap totiž netvoří vně umělecké scény, ale zůstává vědomě její součástí a právě tímto "retardačním" gestem ji ovlivňuje, znejišťuje, vyvolává pochybnosti, zda jsou její hodnoty a kritéria opravdu v pořádku.
Mnoho umělců dnes vystupuje kriticky vůči životnímu stylu a civilizačním hodnotám naší doby. Svou kritiku buď otevřeně deklarují, nebo volí jemnější, složitější způsoby - vedou "záškodnický boj" v týlu kultury, takticky užívají nejnovější umělecké metody a jazyk, avšak proto a takovým způsobem, aby civilizace sama nastavila vlastní rukou své vlastní zrcadlo. Jan Knap nic takového nedělá. Nekritizuje a nehovoří jazykem současného umění. Užívá "zastaralou malířskou řeč", nijak se nepřizpůsobuje ani netaktizuje. Maluje a kreslí, olejem, pastelem, na plátno, na papír, pracně, ručně, pomalu. Neužívá techniku, fotografii, computer. Jeho obrazy jsou o pokoji a nevinnosti - dnes! Tedy ani kritika, ani záškodnická činnost. A přeci tvorba Jana Knapa vahou svého klidného setrvávání na "anachronických" etických a estetických hodnotách, vahou své nepřizpůsobivosti a neměnnosti působí na běh věcí, u samých jejích kořenů zpochybňuje postindustriální civilizaci, v hloubce mění její parametry, její zákony pokroku, flexibility, úspěšnosti, změny.
Umělec, který "má čas malovat stále stejné obrazy", který "má čas bydlet na venkově a nejezdit z biennale na biennale, z Kasselu do Kasselu", se nutně stává těžko stravitelným soustem pro soudobou kulturu, a přitom stále nehybně kdesi leží na jejím talíři. Jan Knap tedy nepřistupuje na metody, jazyk, ani styl své doby, ale je zde, "hladí současnou civilizaci nikoliv po srsti, ale proti srsti" a nikoliv drsně, ale jemně. Snad právě proto ho zatím nepokousala, i když takové nebezpečí pochopitelně hrozí. Nezdá se však, že by si tím lámal hlavu. Dítě dál klidně, nerušeně spočívá na klíně pokorné matky, ovečky se pasou, květiny voní, nikdo není neurotický, paranoidní, homosexuální ani pedofilní. Na těchto obrazech není stín agrese, nervozity, spěchu, strachu. Při pohledu na ně si náhle uvědomíte, že tyto obrazy - tyto archetypy jsou presevšechno a kupodivu ještě stále i nyní součástí našeho nitra. Opravdu tam ještě zůstaly? Jakým zázrakem? Na tento fakt nás právě upozorňuje Jan Knap. Ale především sám tento zasutý zázrak maluje.