Cesta za Janem Knapem

Hledání šťastné Arkádie
aneb moravská cesta za Janem Knapem – světovým malířem žijícím nyní v malé vesničce poblíž Vyškova

Krize pokroku a nové postmoderní hvězdy
Čas spolehlivě mění dříve či později veškeré domnělé definitivy. Nepozorovaně plyne, různě se stáčí, někdy uhání, jindy jakoby vyčkává. Střídá směr, podobu i rychlost. Také pohled na tento fenomén doznává neustále změn. S postmoderním relativizujícím prožitkem času se nutně v některých ohledech přehodnocuje také význam historie, samotná paměť lidstva. Avantgardy, utopie a totalismy – ještě nedávno fascinující – ztratily v polovině 20. století své přitažlivé spasitelské kouzlo. Nekompromisní ideály znásilňovaly prožitý čas do úhledné linie vedoucí od temných počátků k zářným zítřkům. „Pokrok“ vycházející z neustálého zatracování starého na úkor právě dosaženého nenaplnil všeobecná očekávání. Modernisty oslavovaný pohyb vpřed spřádal budovatelské vize, ale také arogantně bořil. Ve výtvarném umění plném novátorských „ismů“ se otvíraly dosud nevídané možnosti. To se však mělo zakrátko změnit.

Narůstající skepse vůči zjednodušující linearitě času a spasitelskému rozumářskému progresu, jenž měl nahradit Boha Stvořitele, připravovala půdu pro nebývalou volnost a sebevědomé výpady. Padly velké ideje, každý mohl všechno, byl svým pánem. Vytratila se norma, měřítko a pevný úhel pohledu. Již se tolik neuhánělo vpřed, spíše do stran i proti proudu času. S příchodem osmdesátých let 20.století byla všeobecně historie vzata opět na milost, připravena stát se důstojnou inspirací, třebaže řádně semletou na fragmenty vytržené ze souvislostí. Tradičně diktující kulturní centra – Paříž či New York ztrácela výlučné postavení a dominující vliv. Nezanedbatelnou roli začala hrát některá města italská či německá, stále více se diskutoval přínos dosavadních odlehlejších evropských periférií. Tak nastaly zlaté časy odvážných galeristů – objevitelů nových talentů. Díky nastalé konstelaci (šířícímu se postmodernismu) mohli rázem uspět umělci, jenž se dosud potýkali spíše s nepřízní osudu a existenčními těžkostmi. Češi Jiri Georg Dokoupil, Magdalena Jetelová, Milan Kunc či Jan Knap se „přes noc“ stali hvězdami na mezinárodním nebi. Tak jako o řadu let dříve Jan Kotík, Jiří Kolář či Jan Koblasa, jevili se tito nenápadní emigranti uznávanými veličinami. Pobývali ve správný čas na správném místě – připraveni však a obdařeni navíc talentem a pílí. Také východní výtvarný svěží „akcent“ nepoznaného (nevšedního) zapadl do rodící se oživující strategie a filozofie umění.

Putování napříč světem
Takové a jiné myšlenky o čase, místě a situaci mi probíhaly hlavou. Ve čtvrtém roce tohoto tisíciletí vydáváme se za Janem Knapem, kupodivu směrem východním. Ano, legenda evropských (světových) parametrů, dnes vyhledávaný malíř žijící od svých dvaceti let v cizině - neúnavný a nezávislý nomád - si našel svůj současný domov na Moravě, kde pobývá s rodinou od roku 1992. Připomeňme si v několika bodech, co předcházelo tomuto - zdá se, že trvalému – usazení. Chrudimský rodák (nar. 1949) zahájil svá vyšší studia v Praze na fakultě architektury (1968 – 69). Po té, jistě že nespokojen s vývojem v okupovaném Československu, opouští vlast a míří na Akademii výtvarných umění v Dusseldorfu (1970 – 72) k proslulému Gerhardu Richterovi. V následujících letech (1972 – 1982) žil a pracoval Jan Knap v New Yorku, kde se snažil prosadit také jako ilustrátor. Dalším místem jeho pobytu a vzdělávání v neobyčejné šíři se stal Řím (1982 – 1984). Po listopadové revoluci zvolil Knap na místo návratu ještě jednu dlouhodobou významnou zastávku – italskou Modenu (1989 – 1982). Československo – Německo – Spojené státy americké – Itálie – Německo – Itálie – Česko, neboli: Chrudim – Praha – Dusseldorf – New York – Řím – Kolín nad Rýnem – Modena a konečně moravská ves poblíž Vyškova. Stranou uměleckých center žije tedy Jan Knap již čtrnáctým rokem. Zajet se podívat na jeho obrazy nese s sebou celodenní výlet. Cesta z Prahy zdá se být dlouhá a jednotvárná, pak více již klikatá a proměnlivá. Také však čímsi sváteční, dokonce uklidňující, vedena od Brna dojemně intimní krajinou se zvláštní starostlivostí udržovanými vesnicemi. Kdo zná malířovy kresby nebo obrazy s krajinnými idylickými scenériemi, nebude jistě překvapen jistou příbuzností. Řád i harmonie zděných „honosných“ stavení jež zde tolik obdivují japonští hosté Jana Knapa, široké cesty, aleje a dominantní věž neodmyslitelného kostela – to jsou první dojmy z jinak obyčejné moravské vesnice. Malířův dům se odlišuje z řadové zástavby svou sytou hřejivou barevností a svatým obrázkem, o jehož autorovi není pochyb. Ve vratech nás pak vítá „pan domácí“ Jan Knap – vstřícný, zdvořilý, věcný, se znatelnou zkušeností světoobčana. Bez známek afektované stylizace, bez trapného producírování či rádoby zhýralého dekadentství zapomínáme v prvních okamžicích na umělcovu proslulost a význam. Na každém kroku je zde patrná kultivovanost, noblesa, ale i skromnost a pokora, také však jistá rezervovanost prvního setkání. Z prosvětleného ateliéru v prvním patře rozložité usedlosti je výhled na travnatou neokázalou zahradu i okolní sousedské pozemky. Také na vzdálenější krajinu – spíše blahodárnou kulisu zdejší poklidné existence než bezprostřední inspiraci, na kraj jež se stal novým domovem zcestovalého malíře, ale i jeho německé manželky a jejich dětí.

Stranou center na Moravě
Svérázný asketa Jan Knap nevlastní mobilní telefon, nepoužívá mail, ignoruje počítač. Takové „vymoženosti“ zkrátka nepotřebuje. Kontakt s vnějším zrychleným světem nevyhledává, ale také se mu v některých případech nijak nebrání. Návštěvy znalců či obdivovatelů zvláště z Itálie, Japonska či Německa (pokud mohou výjimečně přijet) musí vážit osobní cestu a tradiční dálkovou komunikaci. Ani dobrovolně zvolené „vyhnanství“ v malé nenápadné vísce nebo možná spíše jakási světská klauzura se nezdají být překážkou Knapovy malířské kariéry. Zájem o jeho tvorbu, zdá se, trvá a cena pláten trvale roste. Každým rokem se autor představuje samostatnou výstavou v Miláně, New Yorku, Barceloně, Frankfurtu nad Mohanem, Utrechtu, Bruselu a dalších městech, u nás – spíše sporadicky – v Olomouci, Praze, Ostravě či na zámku v Kuřimi u Brna. Jan Knap svou legendu sám z vlastního popudu neživí a nepřikrášluje. Témata jeho kompozic jsou za poslední roky totožná, stejně jako náměty snad veškerých olejů a příležitostných pastelů. Pro zjevnou nadčasovost a jistou bezproblémovost je Knapovo dílo vyhledáváno, jindy zas přehlíženo či mimo kontext nepochopeno. Je totiž nezvykle výstřední svou nekřiklavostí a normálností (ne náhodou zakládá v roce 1979 s Peterem Angermannem a Milanem Kuncem skupinu „Normal“). O čem vlastně sledované výjevy tiše vypráví?

Idea krásy a harmonie
Jan Knap zjevuje cyklicky se opakující archetypální příběhy bez dodatečných komentářů (sám se zdržuje osobních interpretací), spoléhá spíše na obecnou znalost tématu. Několik obrázků nevelkých rozměrů, ale i výjimečné rozložité plátno v ateliéru navazují na dlouhou řadu obdobně laděných kompozic. Těm dominuje téma Svaté rodiny Josefa, Marie a Ježíše pojímané jako běžný náhodný výjev. Svět lidí a Transcendentno – jakási přesahující svátost – se na Knapových obrazech prolínají. Divák zde sleduje čas práce a odpočinku – česání jablek v sluncem zalitém sadu, koupání dětí, před, pokojné předčítání, kojení, uspávání, harmonické muzicírování, zahradničení, dětské nevinné dovádění. Vše se odehrává v melancholicky zasněné atmosféře, absolutní jednotě, mimo čas a konkrétní prostor. Blaženost a krása, intenzívně prožívané štěstí, Boží Ráj na Zemi. Jan Knap maluje Ideu či kategorii, tedy průzračně čistý pojem bez skrytých narážek či dalších relativizujících odkazů. Vytříbenými výtvarnými prostředky se dotýká vzývaného Absolutna nebo alespoň tajemné Arkádie – bájné říše pastýřů, nymf i satyrů v atmosféře všeobjímající romantické lásky. Obraz zde zhmotňuje kosmickou harmonii, nevinnost a prostotu. Každý člověk (světec), zvíře, dokonce i věc má svůj význam a hodnotu. Tak jako svatý František neviděl les pro stromy, Knap nevidí dav pro jednotlivce. Malíř ve zdravém úžasu básní s lehkostí mládí, pln proklamovaného optimismu a víry v nápravu tohoto světa.

Od temnoty k řádu
Jan Knap není jistě naivním kazatelem. Náboženské téma bylo pro něj ještě v sedmdesátých letech dokonce jakousi promyšlenou provokací, postmodernistickou hříčkou i nevázanou nadsázkou. Takto předhozená polemika se časem změnila v solidní filozoficko – náboženský koncept, v prezentaci hodnot snad odolávajících neúprosnému plynutí času celu historií lidstva. Knap zřejmě sní o věčnosti. Svými obrazy připomíná možnou existenci v blaženosti, vědomý návrat k nejen křesťanským hodnotám a rodině jako nedotknutelné základní instituce. Inspirací mu jsou italští mistři středověku a renesance – Lorenzo Lotto, Antonello da Mesina, Benozzo Gozzoli, ale i náš Mistr Vyšebrodský a další. I zde je evidentní pevná forma, jasná barevnost a otevřená světelnost. Jakoby tímto chtěl autor navracející se spirále času po období temna prozářit mysl, tak jak tomu bylo obdobně na úsvitu novověku. Jakoby hledal analogii s dobou konce sebe destruktivní (protože neomezené) přirozenosti a nadcházející nové nadpřirozenosti, transcendentního (božího) řádu a úctě k bližnímu. Jakoby svým uměním apeloval na bezvěrce ve jménu čistých (křesťanských) hodnot. Jan Knap ctí v naprostém meditativním soustředění krásu ducha i formy. Na místo osobního světa nám zprostředkovává obecně známá, po staletí neměnná, témata. Ikonografii – jisté tvarosloví posouvá do nových souvislostí, jakési ideální krajiny (jedno zda italské či moravské) nejsou ilustrací aktuálních událostí, ale symbolem kontinuálního, někdy skrytého, trvání. Umělec, který má čas malovat „stále stejné obrazy“ a bydlí kdesi stranou kdesi na venkově je na české výtvarné scéně pozoruhodnou jistotou, ale také nepohodlným mementem. Jan Knap našel svou cestu, spřízněné duše některých kolegů, (například Antonína Střížka či Michala Nesázala), chápající obdivovatele a především klid na soustředěnou práci a rodinný plnohodnotný život.

Závěrem
V líbezných scénách se andílci nerušeně začleňují do všedního pobývání. Typizovaná ikonická tvář matky – světice s láskou hledí na veselý mumraj či trpělivě předčítá. Neviditelný, ale bytostně prožívaný řád chrání tyto bytosti „Ráje srdce“ od nebezpečného labyrintu nahodilostí a temného chaosu. Nikde nevnímáme známky experimentu, pochybností a jakýchkoliv nepřiměřeností. „Svaté obrázky“ se cestou domů z Knapova „ztraceného“ ateliéru usidlují v mysli s překvapivou samozřejmostí. Svou citlivě naordinovanou dávkou pokorné mravnosti se stávají terapií dnešního osamělého ducha. Nereálnost prohlížených výjevů se z odstupu stává živým archetypem, jakýmsi prazákladním pocitem, situací vyprávějící o kráse a dobru, jež – jak se zdá – zůstaly kdesi hlouběji součástí našeho nitra. Jan Knap na tuto skutečnost svou tvorbou „pouze“ vytrvale poukazuje.

Radan Wagner