Výstavu uvedl Jiří
Olič
Vernisáž / Výstava ZDE>>>
Narozen
3. 5. 1953, Praha
Žije a pracuje v Olomouci-Hodolanech.
Studia:
1968–1972 SUPŠ, Brno
1972–1978 AVU, Praha (prof. Jan Smetana).
Zabývá
se malbou, grafikou, navrhováním vitráží a knižní ilustrací.
Umělecká
spolupráce:
od r. 1980 s architektem Tomášem Černouškem,
od r. 1982 s dílnou na výrobu vitráží v Bakově nad
Jizerou, kterou vede Petr Kolínský;
počínaje rokem 1983 s bratry Hůlovými v Kostelci nad Černými
lesy a od roku 1993 s architektem Ivem Goropevšekem ze slovinského
Mariboru.
Od dob studií pracuje se sochařem Otmarem Olivou, architektem
Miroslavem Vochtou, sochařem Pavlem Hřebíčkem a architektem Františkem
Zajíčkem.
Členství
v uměleckých skupinách a spolcích:
Kruh Galerie H (od r. 1983), Klub přátel Andreje Tarkovského Kolín
(1989), výstavy sdružení Otevřený dialog (1990), TT klub Brno (od
r. 1990)
SOV Olomouc a Galerie Caesar (od r. 1991).
Od
80. let 20. stol. se účastní řady samostatných a skupinových výstav
doma i v zahraničí.
Od
r. 1980 vytvořil ve spolupráci s dílnou uměleckých sklářů
na 40 realizací, převážně v sakrálních prostorech.
Vlastně až tehdy,
když jsem měl možnost nahlédnout do celku – či spíše výběru
čítajícího přibližně stovku prací – z ateliéru Jana Jemelky,
začínal jsem vnímat výtvarnou řeč díla, v proměnách ovšem,
neboť onen celek je formován, měněn a doplňován již čtvrté
desetiletí. Jsem přesvědčen o tom, že toto dílo již od počátku
vznikalo pod dojmem setkání s realitou, která nás na straně
jedné obklopuje a zahlcuje přemírou všedností a na straně druhé překvapuje
jakýmsi absolutnem tvarů a barev a jaksi navíc také příběhy a událostmi,
které mohou existovat jen ve světě a v řádu zázraků. Řeč
obrazů je jedna věc zatímco o jejich kráse se mohou vésti spory. K tomu
se ještě vrátím.
Jan Jemelka studoval
v letech 1972–1978 na pražské Akademii výtvarných umění,
byl žákem Jana Smetany. Řekneme-li Jan Smetana, myslíme tím také
skupinovou poetiku, která existovala a stále přetrvávala v rámci
onoho “civilismu„ Skupiny 42, v jehož intencích rozvíjel své
dílo, dávno potom, co skupina přestala existovat. Vyjadřovalo poezii
velkoměsta, širokých bulvárů i zastrčených uliček, kaváren, barů
a nočních pasáži a v neposlední řadě také zvláštní
nostalgii městské periferie. Smetana zůstal této výtvarné poetice
věrný a zajisté přenášel i na žáky tuto zkušenost, tedy bylo
zde jakési nasměrování, hned v začátku. Říká se, že místo
určuje děj. U Jana Jemelky to byla Praha, kde se sice narodil (ale od
malička žil v Olomouci) a po absolutoriu pražské AVU to byla
zase jen Olomouc, město, které v díle malíře, grafika a vitrážisty
– jako spiritus agens zůstalo přítomno v jakési duchovním
pozadí, svým historickým významem a ovšem i současnou realitou,
centrem, místem, kterým se řítily dějiny, ale stejně tak poklidem
předměstí. Taková zdá se být městská čtvrt Hodolany, které
jsou napůl ještě stále venkovským předměstím a prostředím domácím.
V díle
z let osmdesátých nalezneme mnohé ohlasy tohoto rustikálního a
„lokálního“ hybatele děje, hovoří o tom již názvy prací: Švestka,
Jabloň, Rozťatý strom, Pampeliška,
Devětsil a tak dále. Dílo
let osmdesátých musíme ovšem zasadit do dobového rámce a tak zvaných
souvislostí, tou nejdůležitější
byla tzv. normalizace. Neměli bychom zapomínat, že komunistický
režim pronásledoval každého, kdo vyjádřil svůj nesouhlas anebo
jen kritiku poměrů. Jan Jemelka se angažoval v disidentském
hnutí, zvláště ovšem jako kritik potlačení veškerých svobod a
aktivit náboženských. Snad i tato fakta ozřejmí něco, co zůstalo
ztajeno v díle, které –
respektujíce místo a čas, pokračovalo především v duchovní
tradici. Nepolemizovalo, řeč tohoto díla byla tichá. Bylo to dílo,
které se vyvíjelo a bylo srozumitelné v kontextu doby, zvláště
uvážíme-li, že právě na začátku let osmdesátých byla preferována
syrovost a expresivita malířského gesta. Mohlo by stačit toto
konstatování a vyhnout se poněkud zbytečné kunsthistorické lopotě,
která – vycházeje z principu podobnosti – tvarně i marně
konstruuje linie příbuznosti. Stačilo by říci, že na Jemelkovo dílo,
zvláště to rané, působil vliv české a moravské spirituální
tradice a osobností jakými bezesporu byli Otokar Březina a Jakub Deml.
V díle Jana
Jemelky existuje jakýsi povlovný vývoj, stranou dobových trendů
cesta k jinému. Rukopis zůstává, zvláště tedy ona
charakteristická expresivita gesta, především v grafice, dřevořezu,
který je Jemelkovou oblíbenou technikou. Právě barevný dřevořez
umělec pokládá za předstupeň k skleněným vitrajím, ty ovšem
– jako nosiče světla barev a tvarů je třeba považovat za ideální
a přímo bájnou syntézu světa materiálního a duchovního. V malbě
pak vidíme větší možnosti práce gestické a impulzivní, také větší
prostor a možnost jak pracovat uvolněně a svobodněji neboť – neboť
obor grafický připomíná spíše přísnou řeholi.
Maluje tedy obrazy,
jejichž fundament duchovní musí jaksi dopředu počítat spíše s místem
na výstavách a v galeriích.
Nicméně – kdybych měl hovořit o jejich podstatě, musel
bych parafrázovat definici Ferdinanda Pujmana o ornamentu: Obraz je spořádané
bludiště, jež v nedílnosti – srostitě i odtažitě,
realisticky i nominalisticky – ukazuje cestu z řádů lidských
k složitému řádu naprostému.
Implicitně je záležitostí
ryze malířskou, matissovským příkladem dvou barev vedle sebe a tak,
že vyvolávají barvu třetí. Stačilo by říci: dobrodružství
malby, nic víc a nic méně.
Výtvarná řeč
Jemelkových obrazů a grafik se během těch přibližně třiceti let
vývoje měnila jen velice povlovně, v díle nejsou prudké zlomy,
ale ani žádné experimenty „teď a všemu navzdory“. Jsou to práce
expresivně výrazné, cílené často až na práh abstrakce a tedy blízko
onoho bodu, za nímž už následuje jen mlčení. Konsekvence cesty,
která má svoji logiku, ale také příběhy a dobrodružství, ohlasy
ozvěn a putování údělem.
Jiří Olič
|
|
|
Marie Sněžná.
2007
barevný dřevořez, papír
71 x 50 cm |
Vitrážová okna
kostela Panny Marie Matky církve, 1995–1997 Maribor-Pobrežje,
Slovinsko |
Marině Cvětajevové.
1985 barevný dřevořez, papír,
53 x 40 cm |
|
|
|
Výběr realizací:
1980
Olomouc-Chválkovice, kostel
sv. Barbory, 2 barevná lepená okna
1982
Uherské Hradiště-Sady, kostel Panny Marie, 2 barevná vitrážová
okna
1984
Zbýšov u Brna, smuteční síň, 1 barevné vitrážové
okno
1988-1989
Kozlovice, kostel sv. Barbory a Archanděla Michaela, 10
barevných vitrážových oken
1991-1992
Brno-Stará Líšeň, kostel sv. Jiljí, 8 barevných vitrážových
oken
1992
Střelná u Lidečka, kostel Nanebevzetí Panny Marie, 4
barevné a 6 monochronních vitráží
1993-1995
Lohberg, Spolková republika Německo, exerciční dům sv.
Michaela, 3 barevná vitrážová okna
1994-1997
Maribor, Slovinsko, kostel Panny Marie Matky církve, vitrážové
okno v eucharistické kapli (55 m²) a v hlavní
lodi kostela (110 m²)
1997
Šternberk, klášter sester klarisek-kapucínek, 2 barevná vitrážová
okna
1998-1999
Řím, Itálie, kostel sv. Uga, křestní kaple, 1 vitrážové
okno
1999-2002
Pustkovec (Ostrava-Poruba), kostel sv. Cyrila a Metoděje, 5 velkých
vitrážových oken
2002
Radvanje,
Slovinsko, kostel sv. Františka z Assisi, 3 vitrážová
okna
2004
Piešťany,
Slovensko, exerciční dům SJ, 3 menší vitrážová okna
2008-2009
Praha, kostel
sv. Ignáce, 2 vitrážová okna
Knižní
ilustrace:
Pro
nakladatelství refugium Velehrad-Roma Olomouc, např. v roce
2003 in Tomáš Špidlík: Bajky o moudré sově (barevné
kresby), z r. 2005 kniha Pierre Teilhard de Chardin: Úvahy o
štěstí a lásce (skleněné koláže); 2010: Michal Altrichter:
Sycení útěšná (barevné dřevořezy). Pro nakladatelství
Dibbuk ilustroval publikaci Zdeňka Wolfa: Srdcář (barevné dřevořezy).
2013 Nakladatelství Euromedia: 10 barevných dřevořezů do
Bible ilustrované českými a slovenskými výtvarníky.
|
Celoroční
výstavní program Galerie Caesar podporuje
Ministerstvo
kultury ČR, Olomoucký kraj a statutární město Olomouc.
Year-round
programme of Galerie Caesar is supported by
Czech Ministry of
Culture and Olomouc
Region and the City of Olomouc.
ZPĚT
|