GALERIE CAESAR

CAFÉ RESTAURANT CAESAR



JAN JEMELKA

Výstavu uvedl Jiří Olič

Vernisáž / Výstava ZDE>>>


Narozen 3. 5. 1953, Praha
Žije a pracuje v Olomouci-Hodolanech.

Studia: 1968–1972 SUPŠ, Brno
1972–1978 AVU, Praha (prof. Jan Smetana).

Zabývá se malbou, grafikou, navrhováním vitráží a knižní ilustrací.

Umělecká spolupráce
od r. 1980 s architektem Tomášem Černouškem, 
od r. 1982 s dílnou na výrobu vitráží v Bakově nad Jizerou, kterou vede Petr Kolínský; 
počínaje rokem 1983 s bratry Hůlovými v Kostelci nad Černými lesy a od roku 1993 s architektem Ivem Goropevšekem ze slovinského Mariboru. 
Od dob studií pracuje se sochařem Otmarem Olivou, architektem Miroslavem Vochtou, sochařem Pavlem Hřebíčkem a architektem Františkem Zajíčkem.

Členství v uměleckých skupinách a spolcích
Kruh Galerie H (od r. 1983), Klub přátel Andreje Tarkovského Kolín (1989), výstavy sdružení Otevřený dialog (1990), TT klub Brno (od r. 1990) 
SOV Olomouc a Galerie Caesar (od r. 1991).

Od 80. let 20. stol. se účastní řady samostatných a skupinových výstav doma i v zahraničí.

Od r. 1980 vytvořil ve spolupráci s dílnou uměleckých sklářů na 40 realizací, převážně v sakrálních prostorech.

Vlastně až tehdy, když jsem měl možnost nahlédnout do celku – či spíše výběru čítajícího přibližně stovku prací – z ateliéru Jana Jemelky, začínal jsem vnímat výtvarnou řeč díla, v proměnách ovšem, neboť onen celek je formován, měněn a doplňován již čtvrté desetiletí. Jsem přesvědčen o tom, že toto dílo již od počátku vznikalo pod dojmem setkání s realitou, která nás na straně jedné obklopuje a zahlcuje přemírou všedností a na straně druhé překvapuje jakýmsi absolutnem tvarů a barev a jaksi navíc také příběhy a událostmi, které mohou existovat jen ve světě a v řádu zázraků. Řeč obrazů je jedna věc zatímco o jejich kráse se mohou vésti spory. K tomu se ještě vrátím.

Jan Jemelka studoval v letech 1972–1978 na pražské Akademii výtvarných umění, byl žákem Jana Smetany. Řekneme-li Jan Smetana, myslíme tím také skupinovou poetiku, která existovala a stále přetrvávala v rámci onoho “civilismu„ Skupiny 42, v jehož intencích rozvíjel své dílo, dávno potom, co skupina přestala existovat. Vyjadřovalo poezii velkoměsta, širokých bulvárů i zastrčených uliček, kaváren, barů a nočních pasáži a v neposlední řadě také zvláštní nostalgii městské periferie. Smetana zůstal této výtvarné poetice věrný a zajisté přenášel i na žáky tuto zkušenost, tedy bylo zde jakési nasměrování, hned v začátku. Říká se, že místo určuje děj. U Jana Jemelky to byla Praha, kde se sice narodil (ale od malička žil v Olomouci) a po absolutoriu pražské AVU to byla zase jen Olomouc, město, které v díle malíře, grafika a vitrážisty – jako spiritus agens zůstalo přítomno v jakési duchovním pozadí, svým historickým významem a ovšem i současnou realitou, centrem, místem, kterým se řítily dějiny, ale stejně tak poklidem předměstí. Taková zdá se být městská čtvrt Hodolany, které jsou napůl ještě stále venkovským předměstím a prostředím domácím.

 V díle z let osmdesátých nalezneme mnohé ohlasy tohoto rustikálního a „lokálního“ hybatele děje, hovoří o tom již názvy prací: Švestka, Jabloň, Rozťatý strom, Pampeliška, Devětsil a tak dále. Dílo let osmdesátých musíme ovšem zasadit do dobového rámce a tak zvaných souvislostí, tou nejdůležitější  byla tzv. normalizace. Neměli bychom zapomínat, že komunistický režim pronásledoval každého, kdo vyjádřil svůj nesouhlas anebo jen kritiku poměrů. Jan Jemelka se angažoval v disidentském hnutí, zvláště ovšem jako kritik potlačení veškerých svobod a aktivit náboženských. Snad i tato fakta ozřejmí něco, co zůstalo ztajeno v díle, které  – respektujíce místo a čas, pokračovalo především v duchovní tradici. Nepolemizovalo, řeč tohoto díla byla tichá. Bylo to dílo, které se vyvíjelo a bylo srozumitelné v kontextu doby, zvláště uvážíme-li, že právě na začátku let osmdesátých byla preferována syrovost a expresivita malířského gesta. Mohlo by stačit toto konstatování a vyhnout se poněkud zbytečné kunsthistorické lopotě, která – vycházeje z principu podobnosti – tvarně i marně konstruuje linie příbuznosti. Stačilo by říci, že na Jemelkovo dílo, zvláště to rané, působil vliv české a moravské spirituální tradice a osobností jakými bezesporu byli Otokar Březina a Jakub Deml.

V díle Jana Jemelky existuje jakýsi povlovný vývoj, stranou dobových trendů cesta k jinému. Rukopis zůstává, zvláště tedy ona charakteristická expresivita gesta, především v grafice, dřevořezu, který je Jemelkovou oblíbenou technikou. Právě barevný dřevořez umělec pokládá za předstupeň k skleněným vitrajím, ty ovšem – jako nosiče světla barev a tvarů je třeba považovat za ideální a přímo bájnou syntézu světa materiálního a duchovního. V malbě pak vidíme větší možnosti práce gestické a impulzivní, také větší prostor a možnost jak pracovat uvolněně a svobodněji neboť – neboť obor grafický připomíná spíše přísnou řeholi.

Maluje tedy obrazy, jejichž fundament duchovní musí jaksi dopředu počítat spíše s místem na výstavách a v galeriích.  Nicméně – kdybych měl hovořit o jejich podstatě, musel bych parafrázovat definici Ferdinanda Pujmana o ornamentu: Obraz je spořádané bludiště, jež v nedílnosti – srostitě i odtažitě, realisticky i nominalisticky – ukazuje cestu z řádů lidských k složitému řádu naprostému.

Implicitně je záležitostí ryze malířskou, matissovským příkladem dvou barev vedle sebe a tak, že vyvolávají barvu třetí. Stačilo by říci: dobrodružství malby, nic víc a nic méně.

Výtvarná řeč Jemelkových obrazů a grafik se během těch přibližně třiceti let vývoje měnila jen velice povlovně, v díle nejsou prudké zlomy, ale ani žádné experimenty „teď a všemu navzdory“. Jsou to práce expresivně výrazné, cílené často až na práh abstrakce a tedy blízko onoho bodu, za nímž už následuje jen mlčení. Konsekvence cesty, která má svoji logiku, ale také příběhy a dobrodružství, ohlasy ozvěn a putování údělem.

 

Jiří Olič  

Marie Sněžná. 2007
barevný dřevořez, papír
71 x 50 cm
Vitrážová okna kostela Panny Marie Matky církve, 1995–1997 Maribor-Pobrežje, Slovinsko Marině Cvětajevové. 1985 barevný dřevořez, papír, 
53 x 40 cm

Výběr realizací:

1980 Olomouc-Chválkovice, kostel sv. Barbory, 2 barevná lepená okna

1982 Uherské Hradiště-Sady, kostel Panny Marie, 2 barevná vitrážová okna

1984 Zbýšov u Brna, smuteční síň, 1 barevné vitrážové okno

1988-1989 Kozlovice, kostel sv. Barbory a Archanděla Michaela, 10 barevných vitrážových oken

1991-1992 Brno-Stará Líšeň, kostel sv. Jiljí, 8 barevných vitrážových oken

1992 Střelná u Lidečka, kostel Nanebevzetí Panny Marie, 4 barevné a 6 monochronních vitráží

1993-1995 Lohberg, Spolková republika Německo, exerciční dům sv. Michaela, 3 barevná vitrážová okna

1994-1997 Maribor, Slovinsko, kostel Panny Marie Matky církve, vitrážové okno v eucharistické kapli (55 m²) a v hlavní lodi kostela (110 m²)

1997 Šternberk, klášter sester klarisek-kapucínek, 2 barevná vitrážová okna

1998-1999 Řím, Itálie, kostel sv. Uga, křestní kaple, 1 vitrážové okno

1999-2002 Pustkovec (Ostrava-Poruba), kostel sv. Cyrila a Metoděje, 5 velkých vitrážových oken

2002 Radvanje, Slovinsko, kostel sv. Františka z Assisi, 3 vitrážová okna

2004 Piešťany, Slovensko, exerciční dům SJ, 3 menší vitrážová okna

2008-2009 Praha, kostel sv. Ignáce, 2 vitrážová okna

Knižní ilustrace:

Pro nakladatelství refugium Velehrad-Roma Olomouc, např. v roce 2003 in Tomáš Špidlík: Bajky o moudré sově (barevné kresby), z r. 2005 kniha Pierre Teilhard de Chardin: Úvahy o štěstí a lásce (skleněné koláže); 2010: Michal Altrichter: Sycení útěšná (barevné dřevořezy). Pro nakladatelství Dibbuk ilustroval publikaci Zdeňka Wolfa: Srdcář (barevné dřevořezy). 2013 Nakladatelství Euromedia: 10 barevných dřevořezů do Bible ilustrované českými a slovenskými výtvarníky.

 


Celoroční výstavní program Galerie Caesar podporuje
Ministerstvo kultury ČR, Olomoucký kraj a statutární město Olomouc.

Year-round programme of Galerie Caesar is supported by
Czech Ministry of Culture and Olomouc Region and the City of Olomouc.



ZPĚT

© Galerie CAESAR                                                                  Světlemodrá, 14x14 px