QUARTETT / 4 umělci a umělkyně z Reisu
                                 4 KünstlerInnen aus dem Reis
Galerie Caesar 3. 5.– 3. 6. 2005

Vernisáž 3. 5. 2005 v 18 hodin
Výstavu uvede Ing. Martin Tesařík, primátor Olomouce
Paul Kling, primátor Nördlingenu
Sabine Heilig, Svaz umělců Nördlingen

Za finanční podpory Ministerstva kultury ČR

QUARTETT – pohled do výstavy 

O díle  Gabi Bauerové, Anny Marie Mollové, Marianne Ranftlové a Helmuta Ranftla

  Dílo Gabi Bauerové zahrnuje volné i užité práce. Její preferovaný materiál, textilie a tkanina, je důležitým stavebním kamenem dějin lidské kultury a má, takto nahlíženo, velký obsahový rozměr. Umělkyně zpracovává vlákna ovčí vlny, plátno, len, ale i zvířecí kůže. Z těchto materiálů vznikají svobodná umělecká díla. Gabi Bauerová tak představuje tradici, která se v umění objevila teprve v polovině 20. století. Svůj materiál si vyrábí zásadně sama, to znamená, že ze základního materiálu získává látku valchováním, tkaním, pletením nebo předením. V novějších pracích se objevuje zvířecí kůže  jako jiný, i když právě tak organický materiál, který autorka sešívá v objekty nebo používá jako plošný materiál. Umělkyně si osvojila příslušné řemeslné techniky sama a neustálým zdokonalováním je dovedla k dokonalosti. Ráda pracuje s plstí, která při velkém fyzickém nasazení a velké trpělivosti získává při použití vody a mýdla své charakteristické vlastnosti. Vlnu zhušťuje ručně roztíráním popř. smícháním jednotlivých vláken. Tento senzitivní prvek při výrobě plsti vnáší do umělecké práce. V souladu se svou kulturní historií využití tento materiál přebírá úkol hřát a poskytovat ochranu. Díky Josephu Beuysovi má plsť kromě své kulturně-historické dimenze také transformační význam, jenž vedl k novému estetickému posuzování tohoto materiálu. Pro Gabi Bauerovou má materiál zvláštní vlastní dynamiku, vycházející z jeho pružnosti a izolačních vlastností. Umělkyně kombinuje své objekty z  plsti s jinými materiály, například s hovězí kůží. Často chápe plsť jako obal a nositele poselství. Její práce ze tkaných a pletených materiálů ve své smíšenosti rády vstupují do vypravěčského kontextu, jenž je určován dvojznačností. Umělkyně přitom dává přednost prostému, nekomplikovanému jazyku, který ladí s jednoduchostí materiálu. I přes hravé zacházení s materiálem a formální uskutečňování myšlenky obrazu je pro ni důležité, aby zůstala viditelná senzibilita materiálů a jejich původ. Kůže a plsť se přitom stávají životními prostory, které na jedné straně asociují ochranu, na druhé straně jako uzavřené nádoby také připomínají pomíjivost („Abgestellt“, 2005).

Umělecké dílo Anny Marie Mollové, která studovala design, grafiku a ilustraci, je charakterizováno čárou jakožto dominantním výtvarným prvkem. Dlouholetá činnost archeologické kreslířky vedle toho položila základní kámen jejího zájmu o struktury a formální princip členění. Její malířská tvorba je určena poměrně úsporným používáním barvy. Aktuálně vznikají také čistě černobílé obrazy. Plocha a linie mají v obraze většinou své vlastní oblasti příslušnosti. Tento ilustrativní styl nachází svoji analogii v přísném rozčlenění prostoru obrazu do jednotlivých vyprávěcích polí. Vyváženost částí obrazu a zdařilá rytmika jejich uspořádání jsou pro umělkyni důležité. Anna Maria Mollová reaguje ve svých obrazech na  aktuální události. Figurální scény, jednotlivé postavy a také zvířecí motivy pocházejí z novin. Právě tak jí slouží za předlohu fotografie a perokresby. Motivy jsou v šablonách zvětšeny a na ploše obrazu jsou uspořádány před grafickou osnovou čar. Takto nabývají motivy vytržené ze souvislosti a převedené do jiného, uměleckého obrazového světa nového významu řízeného asociativním názvem obrazu. Malba „Noční let“ (2004) znázorňuje muže seřazené v šiku a nesoucí velké ptáky, pelikány. Co se zde vlastně děje?, může se pozorovatel ptát. Obsah příběhu na obraze zůstává otevřený, příčina události a pokračování příběhu jsou nevyřešené. Umělkyně ráda člení svůj povrch obrazu také do různých polí událostí, která jako obrázková knížka vyprávějí příběh. Tomu odpovídá i autorčina záliba v sériových pracích. V konfrontaci s dvojrozměrnými plochami, ať už se jedná o tak rozdílné podklady jako je dřevo, plátno nebo papír, vytváří tyto práce mnohdy také technikou koláže. Především menší, čtvercové obrazy, v nichž se příběhy odehrávají, mají meditativní charakter, který přesahuje rovinu vyprávění.

  „Materiál si tvoří obrazy“, řekl kdysi jeden kritik trefně o práci Helmuta Ranftla. Umělec používá nejrůznější malířské a kreslířské prostředky, u nichž pojem „smíšená technika“ jen nedostatečně vystihuje bohatost používaných materiálů. Gestický způsob malování v kombinaci s grafickým kreslířským písmem je vedle koláže takzvaných umění vzdálených věcí  základním kořenem jeho mnohavrstevných obrazů. Helmut Ranftl lepí, vrství, nanáší a škrabe do svého materiálu a odškrabává nanesené vrstvy barvy a materiálu zase pryč. Jako archeolog tak odkrývá skryté vrstvy a struktury a vynáší je znovu na světlo.  Ranftlovo zacházení s materiálem je nekonvenční, ačkoliv velmi promyšlené a cílené. Jeho práce je vedena suverénním ovládnutím prostředků a dobrým okem pro harmonicky vyvážené obrazové kompozice. K náhodám u něho nedochází, i nálezy z ateliéru jsou vybírány a přiřazovány zcela vědomě. Ranftlovy obrazy  se jmenují „NÁLEZ“, „Vrstvení“ nebo „Tělo obrazu“, jsou to formální popisy, které ve své věcnosti připomínají vědecké pozorování. Umělecká témata jsou stále znovu přehrávána ve variacích a formální obrazové myšlenky jsou systematicky skládány do řad. Nepřetržitý střet s obrazovými sériemi a sekvencemi je proto uměleckým  konceptem. Obrazy Helmuta Ranftla mají jasnou kompozici. Kompoziční kostra dává jednotlivým částem obrazů pevnost, překrýváním barev a tvarů se zase uvolňuje. Prvky přesahující tvar, jako například kus dřeva, mohou jako spojovací prvek spojovat vícedílné práce (ze sekvence „NÁLEZ, rozšířeno“, 2003). Hmatová kvalita reliéfových povrchů vytvořených mnoha vrstvami barev a materiálu je v kontrastu s přesnou geometrií obrazů, neformální gesta se prezentují ve srovnání s předmětnými formami. Lyricky působí voskové kresby na ručně vytvořených hadrových papírech – ty jsou založeny rovněž v sériích. Vedle barevně intenzivních obrazů existují v díle Helmuta Ranftla také obrazy ve zdrženlivých žlutavých odstínech, majících původ v konfrontaci s krajinou, architekturou a kulturou Itálie. Jako sbírka myšlenek mu přitom slouží také fotografie, jejichž reálné obrazové světy zanechávají v jeho díle nepřehlédnutelné stopy.

  Marianne Ranftlová se umělecky pohybuje na zdánlivě ženském parketu šití. Přitom jsou její šicí stroj, nit, látka a nůžky pouze prostředky sloužící k realizaci jejích výtvarných představ. Kromě šitých obrazů a textilních reliéfů vznikají již několik let rostoucí měrou také volnější prostorové objekty  a kresby z nití na papíře. Výchozím materiálem jsou látky zcela odlišné kvality a vzorů. Jako nosný materiál objektů slouží desky z tuhé pěny. Základní tvar se nejdřív nakreslí na šablony, ty se pak pošijí různými látkami, přičemž linie nití mají jako grafické prvky svébytný charakter. Sledují nejen kontury motivu, nýbrž jsou stejně tak použity jako vnitřní kresby. Hotové kartonové šablony se potom přilepí na desky z tuhé pěny. Vedle kreseb tužkou a figurálních skic jsou motivy z módních časopisů a v nejširším smyslu  věci životního stylu myšlenkovým základem. Navzájem kombinuje věci každodenního života, ať už jsou to kuchyňské potřeby, oděvy, módní doplňky, potraviny nebo květiny, a může je zpravidla vždy zase pospojovat nově. Jednotlivé reliéfy umělkyně aranžuje v nástěnné objekty obsahující velké napětí. Vedle hravého přiřazování rozdílných jednotlivých forem na jedné ploše vznikají také přesnější řady, jak to dokumentuje série „Plody“. Z podnětu věcných černobílých fotografií Karla Blossfeldta z období po roce 1920, znázorňujících zblízka zachycené části rostlin, se umělkyně nechala inspirovat k vlastním rostlinným formám. Její plody se osamostatňují v abstraktní věcné citace s velkým estetickým kouzlem. Věcnost předlohy je v díle Marianne Ranftlové převedena v současnou variantu, v níž má taktilní kouzlo povrchů jinou dimenzi. V nových pracích určených pro umístění na zemi řadí umělkyně jednotlivé objekty k instalacím a začíná současně proti reliéfním deskám stavět trojrozměrné objekty z látky. Ať už se jedná o nástěnné objekty nebo objekty určené pro instalaci na zemi, působí práce Marianne Ranftlové jako svébytně přítomné. Může to být tím, že nám její svět není cizí a její jazyk je srozumitelný.

  Jak rozdílně se může prezentovat tvorba čtyř umělců v tomto porovnání, tak srovnatelná je vždy jejich výchozí situace. Z rozhodnutí pro určitý materiál vyplývá příslušná technika a také rozpětí výrazových možností. Přilnavost materiálu a plastičnost u Gabi Bauerové a Helmuta Ranftla, plakátové utváření ploch a vypravěčské prvky u Anny Marie Mollové a Marianne Ranftlové. Materiál vytváří emocionální základ prací a určuje hranice jejich estetického účinku. Jejich tvorba definuje skutečnost ve vždy zcela subjektivním smyslu. U Gabi Bauerové zdlouhavým procesem vzniku díla, u Anny Marie Mollové převáděním reálných událostí do výtvarného jazyka, u Helmuta Ranftla  jeho přibližováním se po vrstvách realitě obrazu  a u Marianne Ranftlové prostřednictvím izolování a nového uspořádání motivů.  „Chceme-li pochopit neviditelnost, musíme co možná nejhlouběji proniknout do viditelného“, řekl Max Beckmann a připojil, že je vždycky jeho cílem „neviditelné učinit viditelným skrze skutečnost. Zní to možná paradoxně ale je to opravdu skutečnost, která je tajemstvím naší existence“.¹

¹ Walter Hess, Dokumenty k porozumění modernímu malířství. Nové, rozšířené vydání, Hamburg 1997, s. 167