MILAN KUNC

Biografie / Biography

RUCE PRYČ OD KÝČE

Malba je řečí, malba je osudem a podle Milana Kunce se kýč v umění stal jejím druhým hlavním jazykem, hlavně díky reklamě. Neodděluje vysoké od nízkého a tedy zdá se, že malíř vyhrál, a že jeho dlouholetý boj s uměním moderním i klasickým je u konce. Bylo by tomu zajisté tak, ale ještě stále přesně nevíme, co je to kýč. Kýčařem je zván člověk ten, co se chce zalíbit lidem všem. Tato veršovaná definice zajisté platí na jeho celou jednu oblast, ale zdaleka ne na všechno. Je to fenomén nesnadno uchopitelný.
Kýč je obrana útokem, ale také útočiště těch, kteří zhřešili ve světě umění a nezapomínejme, že je to také dobře prosperující živnost. Kýčem epochy minulé jsou zajisté zahradní trpaslíci, v oleji vyvedení na horách troubící jeleni a barvotisky kajících a uslzených Maří Magdalén. Tedy „kýčová klasika“ minulosti, ale také kýč současný, třeba televizní talkshow, v nichž plačící světice nahrazují neméně plačící hosté pořadu, rozvedená manželka zpovídající se před diváky ze svých omylů a poklesků. Ale jako v kýči tradičním nemůže troubící jelen za to, že je krásný a Maří Magdaléna za svůj osud, také tito hosté nemohou za to, že jsou jen náměty pořadu dokonale divácky úspěšného a stejně tak kýčovitého. Lidé chtějí být dojati neboť teprve potom jsou osloveni osudovou identitou, buď prohry, anebo krásy, která jako život rychle pomine a nikdy se nevrátí.
Milan Kunc namaloval celou řadu pláten tak říkajíc „kýčovitých“, ačkoliv podle newyorského teoretika Donalda Kuspita dělá z kýče, který je lehce srozumitelný „složitou“ věc. Neděsíme se složitosti a neleká nás ani jednoduchost, zvláště víme-li, že dokonale kýčovitá je samotná příroda. Nezávisle na tom, že obrazoborci kýče říkají, že krajinka se stromořadím a muchomůrkami podél cest se stane kýčem jen tehdy, když se namaluje anebo ztvární jinými uměleckými prostředky. Takový je totiž Kuncův obraz „Podzimní rychlost světla“. Milan Kunc v jednom z rozhovorů také použil výrok Nikity Sergejeviče Chruščova na sjezdu komunistické strany, sovětský vůdce hovořil o situaci obyčejného diváka: „Umění je, když se prochází za mrazivého jitra, jinovatka je na plotě a břízky jsou ověšeny sněhem. Toto je vhodné znázornění“. Milan Kunc dodal: „Jsem v tomhle zajedno s Nikitou Chruščovem“ a rázem si popudil nejenom jistou část kunshistorické obce (která je občas hodně kunsthysterická), a nejenom je, ale také nejpravověrnější pravičáky, co si myslí, že nejenom v umění, ale také jako společnost a celek spějeme k vytvoření nového ráje na zemi a běda všem, kteří by k jeho vybudování nevykročili stejnou nohou. Ruce pryč a běda všem bořitelům iluze! Prastaré a tradiční obrazoborectví dnes nahradilo iluzeborectví. Kýč, třeba jen domnělý je v tom nevinně.
Banální prorok, napsali o Milanu Kuncovi, ale malíř Joan Miró moudře říká, že „nic není hloupé nebo banální“. Kunc pokládá své dílo za nový druh pop-artu což je ovšem na pováženou. Pop-art dělají dnes všichni. Každý, kdo má digitální foťák a kameru dělá portréty, krajinaří anebo točí rodinné klipy a domácí videa, sám sobě režisérem, libretistou i střihačem a je-li nutnost také sám sobě zpěvákem. Vize umění, které mohou dělat všichni se konečně uskutečnila, tento lidový pop-art se stal každodenní zábavou. Spíše ovšem jako globální odrůda zábavy, která již dávno pronikla i do galerií: vystavují modelky, zpěváci i hokejisti, vážně uváděni do světa výtvarnými teoretiky. Jako celek to připomíná kýč, kýčovitý gesamtkunstwerk, ale v podstatě je to jen součást současné kultury, v níž se všechno mísí dohromady a směs se posléze nazve postmoderní. Určité nebezpečí se zde skrývá, právě v inherenci různorodého. Max Picard v jedné knize vzpomíná na Německo v čase nástupu Hitlera a na časopisy, které tehdy vycházely: „ na první straně polonahá tanečnice, na druhé straně oddíl vojáků s kulometem, pod tím fotografie učence X.“ a tak dál. Picard již upozorňoval na situaci, kdy se zabsolutňuje nicotnost a selektuje se člověk, který „přijímá všechny věci ve směsici, která nemá žádnou vnitřní souvislost“. Nezdůrazňuju to zbytečně. Kunc již před více než patnácti lety řekl v rozhovoru s Brigitte Schenkovou: „Jsme zamořeni špatnými filmy, nesmyslnými a slabomyslnými programy, nespočetným množstvím bezvýznamných časopisů. Máme z toho těžké sny a naše myšlení už není svobodné. Manipuluje se námi proti naší vůli a stáváme se průměrnými a tupými.“ A přece: za hlavního viníka se často a mylně označuje kýč a jeho tvůrci. Ale role kýče je skromnější a není nebezpečná. Kýč je sice útěk mimo realitu a do iluze, ale jak říká spisovatel H. Broch: „rozhodně není formou špatného umění“. Kýč má obecenstvo, je úspěšný a úspěch je to, co se neodpouští. Podle této zvrácené logiky je velkým umělcem právě ten, na jehož výstavu nechodí vůbec nikdo. Hle zneuznanost, ale vše napraví čas a nejlépe po smrti tvůrce! Ale právě umění tzv.“vážné“ je příliš často kontaminováno mystikou nejrůznější provenience. Mystifikuje a jestliže v rámci experimentu vsází na náhodu, je to ještě horší, neboť – slovy Ladislava Jehličky – „náhoda jako by se stávala hlavním motorem této doby, i když její lepší jméno zní někdy třeba experiment“. Žijeme v éře všeobecného zmatku, z jehož rámce (pokud to tak lze vůbec nazvat), se nevyčleňuje ani umění současné, kýč je v něm pouze zástupným symbolem. Možná, že je pouze chůzí pozpátku, do věku nevinnosti, intuitivním činem lidí, kteří před sebou cítí propast.

 Jiří Olič

     Domnívám se, že se nejedná pouze o můj pocit, ale je snad pravidlem, že autoři, kteří svou prací prorazili v cizině, a to jak z domova, či nedejbůh v emigraci, jsou z nějakých nepochopitelných důvodů přehlíženi a nebo se o jejich tvorbě mnoho neví a nemluví. Také v zahraničí velmi viditelný a ceněný Milan Kunc zde není dostatečně znám. Sice jako první z výrazných osobností, která svou prací získala respekt v zahraničí, měl Kunc již v roce 1992 přehlídku svých prací v Letohrádku Belvedér na Pražském hradě, pořádanou Kanceláří prezidenta republiky, dále pak v  roce 1996 ještě proběhla veřejností velmi navštěvovaná výstava v Galerii Václava Špály v Praze, ale to bylo vše. I když Kunc nyní bydlí v Praze, vystavuje převážně ve světě, nyní (2006) v Amsterdamu.

     Životní běh Milana Kunce je pestrý, stejně jako jeho obrazy. Pražský rodák vyrůstal v muzikálním prostředí. Matka byla koncertní pianistkou a Milan po ukončení studia hry na klavír se snaží být více komponistou než interpretem. Věnoval se hudbě a zároveň začal studovat na Akademii výtvarných umění. V osmém semestru byl pro  „nedostatek talentu“, tedy spíše pro konflikty s vedením Akademie, vyloučen. Po okupaci Československa zůstává v Itálii, poté odchází studovat na Akademii v Düsseldorfu, kde se mu dostalo pozvání Josepha Beuyse a stává se jeho žákem (1970). V té době byla politika v očích studentů cennější nežli umění. Kunc byl jedním z mála, kdo v jeho ateliéru maloval. Možná i proto prohlásil Beuys na Kuncovu tvorbu: „Takové obrazy by se měly zakázat“. S Kuncem zároveň studovali později známí malíři Jörg Immendorf (1945) , Anselm Kiefer (1945) a také Peter Angermann (1945). Po odchodu Beuyse z Akademie přechází Kunc do ateliéru Gerharda Richtera.
     Od roku 1974 Kunc vytváří provokativní malby vycházející ze socialistického realismu a kýče. Tuto část tvorby  nazývá Trapným realismem. V letech 1978 a 1979 vzniká „ost-pop“, kde umělec používá a kombinuje atributy propagandy socialismu a symboly západního konzumu a reklamy. Tato etapa vrcholí performancí (a sérií fotografií) na Rudém náměstí v Moskvě (1979) v době příprav na Olympijské hry.

      V roce 1979 spoluzakládá s Peterem Angermannem z Düsseldorfu a Janem Knapem (1949), tehdy žijícím v New Yorku skupinu Normal. Společně malují obrazy, v nichž rozeznáme charakteristický rukopis jednotlivých aktérů, jsou veselé, plné humoru a lehkovážností, které nemají daleko až k cynismu. Chtějí dělat obrazy srozumitelné všem. Píše se rok 1980 a v Evropě i Americe vzniká nové umění, malířství zažívá obrodu. Skupina je pozvána a  jako jediní z Evropy se účastní Times Square Show (1980) v New Yorku, kde se mimo jiných zúčastnili postpopartista Kenny Scharf (1958), sochař-postpopartista Tom Otterness (1952), fotografka Cindy Sherman (1954) a  také dvě vycházející hvězdy Keith Haring (1958–1990) a Jean-Michel Basquiat (1960–1988).

V témže roce je Kunc pozván k účasti na kolektivní výstavě mapující tehdejší mladé světové umění v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Saint-Etienne společně s umělci, kteří jsou dodnes vidět na umělecké scéně, např. Georg Baselitz (1939), Markus Lüpertz (1941, Liberec), Mimmo Paladino (1948), Sandro Chia (1946), Frank Stella (1936) a Julian Schnabel (1951).

      Po úspěchu skupiny Normal v N.Y.C. Kunc samostatně vystavuje v Los Angeles a stává  se pevnou součástí expandující East Village scény, která vznikla v New Yorku počátkem 80. let. Jeho galeristka Pat Hearn v New Yorku spolu s ním vystavuje úspěšné kolegy z této doby a k tomuto okruhu patří např. malíř Philip Taaffe (1955), který parodicky interpretuje op-art, figurativní malíř David Bowes (1957) nebo Peter Schuyff (1958), sochař a malíř narozený v Holandsku, a také  Mark Kostabi (1960), umělec narozený v Los Angeles estonským imigrantům, který ve své tvorbě koncem 80. let navázal na filozofii Andyho Warhola a jeho Factory. Tento kontroverzní umělec se svou Kostabi World v roce 2003 navštívil Prague Biennale. 

     Po roce 1983 se Kuncova malba zbavila expresivity a zjemněla, jeho klasická technika s přesně formulovaným obsahem sahajícím od ekologie k přírodnímu mysticismu až k neoklasicistní tématice je znovu v opozici proti všem tendencím. „Moje umění je zprávou o světě, o duchovním stavu lidského rodu.“, prohlašuje Kunc. Umělec maluje portréty, zátiší, krajiny a alegorické výjevy, které jsou plné neskutečných nápadů, humoru, invence a fantazie.

      I když Kuncovo umění bylo spíše v opozici ke hnutí Neue Wilden, byl umělec roku 1982 pozván k účasti na výstavě 10 junge Künstler aus Deutschland ve Folkwang museu v Essenu, s pokračováním v Bologni,  kde vystavoval se členy skupiny Mülheimer Freiheit /J. G. Dokoupil (1954), Hans Peter Adamski (1947), Walter Dahn (1954) ad./ a dalšími německými mladými umělci, u nichž převažovala expresivní „divoká“ malba. V druhé polovině 80. let se Kuncovi otevírá Evropa, vystavuje v Londýně, Madridu a v Miláně.

      V roce 1990 vzniká mezinárodní skupina Maximalismus s proměnným počtem členů /Kunc, Jan Knap, Luigi Ontani (1943), Peter Duka (1954), Robert Greene (1953), Mark Kostabi ad./, která se poprvé  představuje v kolínské Galerii Schulze.

Kunc  v 90. letech již nepracuje s ikonografií minulých dekád. Více se také věnuje krajině i portrétu, aktu a dalším oblíbeným tématům. Obrazy má jako vždy  promyšlené, rozvržené,  rozehráté v několika psychologických rovinách. V jeho práci nejde o provokaci, vždy chtěl vyjádřit svůj postoj k věcem, které jsou nevyřčené. „Možná přestanu reagovat na evidentní nesmyslné projevy společnosti a největší provokace dnes bude, že se budu zabývat jen pěknými věcmi.“ říká umělec.
     Po dvou výstavách v Praze v 90. letech se jeho tvorba objevuje opět převážně v zahraničí, kromě celé řady samostatných prezentací se setkává na společných expozicích také se svými přáteli, Knapem, Kostabim, Dokoupilem a několikrát s italským malířem Salvem (1947), umělcem s konceptuální zkušeností hnutí Arte povera. Ten je Kuncovi jistě blízký. Salvo maluje jasnými, pastelovými barvami, modrými a růžovými tóny banální témata – architekturu, jednoduchá zátiší, města jižní Itálie v zapadajícím slunci, to vše redukováno na základní geometrické tvary. Z jeho prací sálá neuvěřitelná pohoda a klid. Ten také cítíme z některých Kuncových obrazů posledních let (např. Andělská louka. 1994; Kytice. 2006). Umělec užívá v květinových zátiších plátkové zlato jako plošné pozadí. Gotika je pro něj inspirující, stejně jako raná renesance – umělci quattrocenta a také surrealismus. Maluje prostě normální obrazy, vždyť termín normální umění, jen pro úplnost, použil již v počátcích své umělecké dráhy.
      Světoběžník Kunc se po několikaletých pobytech v Římě (1988–1991) a New Yorku (1995–1996) znovu vrací do Kolína nad Rýnem, od roku 2004 začíná žít v  Praze. Skupina Normal byla v roce 2005 poctěna historickou výstavou na Prague Biennale 2 a nyní celá kolekce  v repríze putuje po Itálii.
Americký vědec a výtvarný kritik Donald Kuspit píše : „Umění Milana Kunce nás oslovuje na dvou úrovních. Na jedné straně se vysmívá univerzálnímu jazyku kýče tím, že ho používá absurdním způsobem a na druhé straně ukazuje, že všechno to je až příliš  lidské a že tam, kde existuje lidská společnost, nemůže být žádný ráj.“

Miroslav Schubert  

                                          ZPĚT