Jana Farmanová                         

Narozena / Born 1970, Nitra

Studia / Studies
1989–1996 Vysoká škola výtvarných umění, Bratislava

1994–1995 Doplňující studium pro získaní pedagogické způsobilosti na vyučování disciplín výtvarné výchovy, státní zkouška z pedagogiky, psychologie, didaktiky výtvarné výchovy

Martin Piaček

Narozen / Born 18. 2. 1972, Bratislava

Studia / Studies

1986–1990 Gymnázium Metodova, Bratislava

1990–1993 Vysoká škola zemědělská, Lesnická fakulta, Brno, Česko (bakalářské studium)

1993 Střední umělecká škola kamenosochařská, Hořice, Česko

1994–1998 Vysoká škola výtvarných umění, Bratislava, ateliér prof. Juraja Bartusze (bakalářské studium)

1997 Semestrální pobyt na Akademii Sztuk Pięknych, Krakov, Polsko

1998 Semestrální stipendijní pobyt na Gerrit Rietveld Academy, Amsterdam, Holandsko

1998–2000 Vysoká škola výtvarných umění, Bratislava, ateliér prof. Jozefa Jankoviče (magisterské studium)

od 2001 Vysoká škola výtvarných umění, Bratislava, ateliér doc. Jána Hoffstädtera (doktorandské studium)

2003 Kent Institute of Business and Technology, Sydney, Austrália

Melancholie: Ztráta objektu a jistot

Melancholie…nějak souvisí s nějakou ztrátou objektu, která se odehrává mimo vědomí, na rozdíl od truchlení, při kterém nic na oné ztrátě není nevědomé.

(S. Freud, Truchlení a melancholie, 1915)

Stav melancholie bývá spojován s nějakou ztrátou. Konkrétní, tušenou nebo nevědomou. Ať už je melancholie definována jakkoliv, patří do zkušenostní oblasti, která je přenosná výrazovými prostředky. I proto doprovází vrcholné umělecké výkony odnepaměti. Zvláště v poslední době se k ní vrací mnoho umělců i kurátorů (v případě koncepcí výstav napříč dějinami umění i uměleckými disciplínami). Znamená to snad, že nastává doba, kdy začínáme být srozuměni s nějakou obecnější ztrátou, které litujeme a zároveň se bráníme ji zcela přijmout? Olomoucká výstava Melancholie představuje dva mladé slovenské umělce, kteří aktuálně reagují na tento introspektivní a kontemplativní stav vytržení. Ten se odráží a je „definován“ především volbou a užitím parafrázovaného tvarosloví v rámci zvoleného konceptu.
Farmanová se ve starší (nevystavené) obrazové sérii Melancholie (2005-06) pohybuje na ploše vymezené různými formáty. Vytváří skládačky s variabilními obsahovými zálivy, s kterými posléze pracuje i v samotné instalační skrumáži. Každý další výstavní prostor svou povahou (světlo, členitost, rozměr) spoluurčuje jiné instalační a kompoziční možnosti. Dochází tu k vzájemnému ovlivňování a obousměrnému propojování prostoru, instalace a ve výsledku malířského obsahového sdělení. Nosná a sama o sobě „melancholická“ je strategie použité „skladby a možnosti její relativity a rozpadu“. Právě tato strategie stejně jako vazba na prostor je v tomto bodě velmi blízká Piačkovým sochařským instalacím.
Autorka si k podchycení nostalgických stavů přemítání, snění a tužeb strategicky vypůjčuje některé stylizační postupy blízké rodinným a společenským fotografiím z přelomu 19. a 20. století včetně převzaté „paměťové ikony“ oválného (nebo kruhového) formátu, do kterého výjev zasazuje. Užitím monochromatického malířského výrazu navozuje dojem historických černobílých snímků. Je to prvek určitého vědomého sentimentu či nostalgie, nebo ironizující odstup od bezprostředně strhávající percepce?
Jedním z klíčových děl cyklu je stylizovaný autoportrét Sen-Face. Jeho modelačně proměnná forma osciluje mezi cukrovou vatou, rozpouštějící se zmrzlinou, voskovou figurínou a antickou bustou. Mizející pevný tvar, který už pouze odkazuje na svou původní podobu. Hlavním epicentrem malířského děje se stává útvar modelovaného účesu. „Lynchovská“ kamera objíždí hlavu a zaostřuje na vlasy. Pak se začne obraz přibližovat, až se divák ztrácí v detailu a ocitá se ve „snové realitě“. Orientace v předmětném světě je přemazávána vizuální „nezkušeností“ s detailem a jeho povahou. Mizí kontext s jeho stávajícím významem. Nastává intenzivní pocit úzkosti a melancholie, který je zároveň deklasován formální podobou výsledného obrazu s „podobiznou“ cukrářského výrobku.  
Na několika obrazech se objevuje přímo postava „Melancholie“ – žena s autorčinými rysy. Zatímco ikonografie je tradiční – sedící postava se skloněnou, zastíněnou nebo odvrácenou tváří, aktuální hra s námětem je vložena do vlastní „nostalgické stylizace“ (historické atributy: konzervativní dlouhé dámské šaty, vysoký účes, aristokratické gesto). Postava je „izolována“ od okolí oválným rámečkem. Odstup, časový prvek paměti a zastřenost vzpomínky jsou vyjádřeny rozostřením figury a celkovým znejasněním „rámečku“, který se mění na jakýsi svébytný novotvar připomínající balónek nebo dětskou hračku. Subjekt se rozplývá v objektu a objekt mizí před očima.
Melancholie sochaře Martina Piačeka (1972) je jiného druhu. Již v názvech starších autorských výstav lze její přítomnost vyčíst „mezi řádky“ - Vnitřní záležitosti, Escape/Únik-Útěk, Pokřivená realita. Zatímco Farmanová se svou malbou vztahuje k nostalgickým formám a má blíže k byť hranému sentimentu, který sám o sobě boří objekt v jeho pevné konstrukci, akcentuje Piaček mnohem více ironický a racionálnější odstup od tématu. Pracuje povětšinou s převzatými formami a tvaroslovím, s kterým provádí cílené manipulace. Jsou to zvláštní diverzní vstupy do předmětného světa, kde svou dominantní roli hrají autorem vložené nepatřičnosti, nelogičnosti, zmnožení jednotlivin nebo naopak vyjmutí nějakého článku pomyslného řetězce, který je směrodatný pro konvenční „čtení“ předkládaného objektu. Poloha melancholie je tu situována do jiné roviny nežli u Farmanové. Je mnohem spíše postižitelná v proměnné pozici mezi divákem, dílem a autorem, což je dáno i odlišnou povahou užitého média. Tuto pozici lze označit jako určitou interaktivní „kvalitu“. Teprve na základě vzniklé interakce je významově „dokončena“ Piačekova instalační sochařská dekonstrukce prvotně vázaná na příslušný prostor.  
Společná je obou autorům sebeinstalace v rámci vytvářených děl. Autoportrétní „melancholii“ Farmanové odpovídá Piačekův objekt Já. Jedná se o atypický „autoportrét“ složený ze dvou lvích tlap. Bílý, zcela čistý až sterilní objekt asociuje představu zazděné sfingy, nadčasové „ikony“ skryté ve své monumentální podobě. Přiznané zůstávají pouze detaily tlap s drápy (převzaté formy z human-made designu). Je to jakási „zfosilnělá emoce“ vzbuzující úsměv i zvědavost? Autor tu sahá ke strategii introspektivní archeologie, kde vlastním nositelem významu objektu je paradoxně holá zeď. Plocha, prázdno autorsky „zhmotněné“ vystupujícími detaily tlap. Prázdná nepopsaná plocha vzbuzující úzkost i únavu z představy, co je za ní? Je za stěnou něco nebo spíše nic? A co je horší? Sfinga ztrácí tvar. Zbytek je nepřesná představa. Rekonstrukce možného, ale nikdy jistého. Proti nejistotě zůstává ideální obranou ironie, s kterou Piaček zachází velmi brilantně.

Petr Vaňous, Praha – Košíře červen 2006