Radoslav Kutra
Bytí v malbě. Obrazy 2002–2012

K výstavě promluvil Ladislav Daněk, kurátor Muzea umění Olomouc.

Vernisáž / Výstava ZDE>>>


Narozen 13. 3. 1925 v Holici u Olomouce (dnes součást Olomouce). 
Malíř, kreslíř, grafik, autor realizací v oblasti užitého umění a monumentální tvorby, teoretik, vysokoškolský pedagog. 

Studia: Česká reálka v Olomouci (1936–1944, prof. kreslení Alois Kučera), Akademie výtvarných umění v Praze (1945–1949, prof. Karel Minář a Vlastimil Rada), odtud vyloučen v roce 1949 (rehabilitován v roce 1968). 
V letech 1965–1968 externě vyučoval malbě a kresbě na katedře výtvarné teorie a výchovy Filozofické fakulty Palackého univerzity v Olomouci. V roce 1968 začal učit na Střední uměleckoprůmyslové škole v Uherském Hradišti. Na začátku prosince téhož roku odešel do švýcarského exilu, kde v roce 1973 založil vlastní výtvarnou školu Kunstseminar Luzern, kterou vedl až do roku 1985, kdy odešel do důchodu. 
Samostatně vystavuje od roku 1957 (CZ, CH, I); společně od roku 1945 (CZ, PL, CH, D). 
Zastoupení ve veřejných sbírkách: Muzeum umění Olomouc – Muzeum moderního umění (CZ), Galerie výtvarného umění v Ostravě (CZ), Město Solothurn (CH); zastoupení v soukromých sbírkách: CZ, CH, I, D. 
Členství v uměleckých skupinách a spolcích: Svaz československých výtvarných umělců (1958–1968), Skupina Experiment (1959–1960, s Františkem Dvořákem, Milošem Jemelkou a Jaroslavem Uiberlayem), Tvůrčí skupina MJ (1967–1969), Gesellschaft schweizerischer Maler, Bildhauer und Architekten (od 1971). 

Jako teoretik vydal knihy Die Schule des Sehens. Frankfurt am Main, Peter Lang 1994. –Viditelný čas. Praha, Arista 2003. – Slovník školy vidĕní. Brno, Soliton 2005.

Když se v roce 2005 uskutečnila v prostorách Muzea umění Olomouc první rozsáhlá retrospektiva Radoslava Kutry k jeho osmdesátinám, ¹/ mnozí návštěvníci žasli nad velkorysým pojetím a vitalitou autorových posledních obrazů. Jiní naopak pochybovali, zda bilancující malíř ještě dokáže novou cestu, kterou sám označil za „vědomý krok do prázdna“ (R. K., 2005), dovést dál. Od té doby uběhlo sedm let a na pochybovačné hlasy dnes malíř odpovídá přesvědčivým souborem nových obrazů z let 2006–2012, jehož jádro tvoří práce z předminulého a minulého roku. Než k nim upřeme více pozornosti, tak je nezbytné připomenout zásadní milníky Kutrova tvůrčího příběhu a kréda, na kterých svou tvorbu stavěl a vychází z nich nadále, neboť obojí nám umožní lépe pochopit poselství jeho současných maleb.
       V roce 1945 byl Kutra přijat na Akademii výtvarných umění v Praze a po roční přípravce začal studovat v ateliéru profesora Vlastimila Rady. Od počátku studia pilně kreslil, hodně četl a později se zajímal i o moderní vážnou hudbu (F. Poulenc, D. Millhaud, I. Stravinský). Z literatury ho přitahovali především autoři české katolické moderny, zejména J. Durych, a tzv. konvertité 19. a 20. století (L. Bloy, E. Hello, G. K. Chesterton). V oblasti výtvarného umění studoval Rembrandtovo kreslířské a grafické dílo a obdivoval pozdní sochařské práce Michelangela. Z moderních malířů byl fascinován P. Picassem a G. Rouaultem. Vlivy obou mistrů pak byly v určitých vlnách patrné v jeho tvorbě až do závěru 50. let. Pro pochopení Kutrova tvůrčího založení však nejpodstatnější bylo zřejmě to, že duši začínajícího umělce velmi trápil svár mezi náboženským vyzněním starého umění a profánním charakterem moderní a avantgardní tvorby. Uvědomění si vlastní cesty malíř po letech popsal následovně: „Bylo mi dvacet let, věk, ve kterém se člověk rozhoduje pro určitý životní postoj. Hledá něco, čemu by věřil a co by mělo pro život rozhodující význam. Říká se, že se musíme podruhé narodit, a to z ducha. V této souvislosti se mluví o duchovním otci. Své druhé narození ale musím interpretovat v plném smyslu toho slova a mluvit nejen o duchovním otci, ale i matce, tedy o duchovních rodičích a o všem, co kolem vzniku člověka obvykle probíhá. Prožíval jsem totiž v sobě spojení ženského a mužského ducha. Socialisticky angažované moderní umění a moderní katolicismus, tato dvě pohlaví moderní kultury, která se jinak tak těžko snášejí, si usmyslila, že se budou ve mně milovat. Z toho jsem vznikl a podruhé se narodil: „nemanželské dítě“. Trpím celý život tím, že moji duchovní rodiče se tak rozhořčeně odmítají, zatímco bych si tak přál jejich manželské spolužití a svůj jediný pravý domov.“ (R. K., 1980)
       V roce 1949 byl Kutra z politických důvodů vyloučen ze studia a po nelehkém období stalinismu a různých tvůrčích peripetií došlo v roce 1957 v jeho tvorbě doslova k tvůrčí explozi, když plně navázal na orientaci své tvorby z konce 40. let. Vedle biblických motivů tehdy začal také rozvíjet jedno ze svých dlouhodobých témat – téma milenců. V těchto pracích malíř záhy dosáhl osobité syntézy výše uvedených vlivů a zároveň je v nich patrný prožitek existenciální úzkosti, ale také touha po harmonii a řádu.
       Od roku 1960 pak začal Kutra výrazně experimentovat, což bylo pro jeho práci charakteristické až do konce 60. let. Laboratoří pro jeho do mnoha stran rozběhnutých experimentů se stalo zejména médium kresby v rozpětí od tušových kreseb přes akvarel a pastel až po monotyp. V olejomalbách pak postupně redukoval své oblíbené figurální motivy až na dřeň významově nosného sdělení, a tak se jeho tvorba ocitla po polovině šedesátých let téměř na hranici čistého abstraktního výrazu, jejž však filozoficky odmítl a vrátil se zpět k figuraci.
       Tu je nutno zdůraznit, že v letech 1961–1963 Kutrovo experimentování vyústilo do dvou komplementárních poloh. Na základě studia praktického i teoretického díla P. Cézanna a P. Mondriana totiž začal promýšlet v úzké spolupráci s filozofem Karlem Flossem vlastní teoretické postuláty na základě originální teorie triadického systému, ²/ které ve své tvorbě prakticky rozvíjel až do konce 90. let. Promýšlení tohoto filozofického systému Kutru nakonec dovedlo k svébytné poloze geometrické abstrakce, když lidskou figuru redukoval v letech 1963–1965 do znakové podoby a vytvořil tak v podobě Spirituálů, Monologů a Materializací jedny ze svých vrcholných malířských cyklů ze 60. let. Druhou, ještě radikálnější polohu, pak tvořil téměř souběžný cyklus Klíčů (1963–1965), v němž vědomě navazoval na odkaz Mondrianův. A to tak, že svůj tvůrčí potenciál soustředil na to, aby člověka jako symbol lidského rodu převedl do formy sdělného, literárních příměsí naprosto zbaveného metaznaku, obdobně jako Mondrian usiloval o metaznak přírody. Šlo-li Mondrianovi o vztah mezi prostorem a obrazem, pak Kutru zajímal především vztah mezi hmotným tvarem a plochou. Sám malíř svoje úsilí v roce 1966 vyjádřil následovně: „Mondrian dospěl k abstrakci přírody – chtěl bych dosáhnout abstrakce člověka.“
       Na tuto polohu pak Kutra pozoruhodně navázal o mnoho let později, v roce 2002, v gesticky pojatém cyklu olejů Schritt ins Nichts / Krok do prázdna, které můžeme považovat za jakési před-znamenání duchovní podstaty jeho současných obrazů. Ale vraťme se ještě zpět do 60. let.
       Koncem roku 1968 malíř, nesouhlasící s vývojem v Československu po okupaci vojsky Varšavské smlouvy, odešel do Švýcarska, kde se nejprve živil jako učitel kursů malování ve večerní školách v Oltenu, Aarau a následně v Luzernu. V letech 1969–1970 pak Kutra přece jen na čas vstoupil na půdu čisté abstrakce a v rozsáhlém cyklu kvašů (Abstrakte Guasche / Abstrakní kvaše) a několika olejích, které tvoří úvod dnešní výstavy, můžeme vidět další zárodek jeho monumentálně působících obrazů z posledních let. Nicméně toto spojení dobře vidíme až dnes, neboť v následujících dvaceti letech se Kutra vedle vedení vlastní výtvarné školy Kunstseminar Luzern, kterou založil v roce 1973, ³/ v různých polohách a mnoha tématicky jasně vymezených cyklech zaobíral figurativní tvorbou (např. Höhlenmotiv / Jeskynní motiv, 1974; Decke / Strop, 1974; Malerin / Malířka, 1979; Innerschweizer Spaziergänge / Procházky centrálním Švýcarskem, 1982; Mutter und Kind / Matka a dítě, 1983; Reiter aus der Apokalypse / Jezdec z Apokalypsy, 1988; Píseň písní / Das hohe Lied, 1992; Kreuz I–VII / Kříž I–VII, 1992; Reminiszenzen / Reminiscence, 1992–1993).
       Kutrův návrat k abstraktnímu výrazu se shodou okolností odehrál až v době jeho dočasného působení v jeho rodné vlasti, když v letech 1993–1995 působil jako vedoucí malířského ateliéru na Fakultě výtvarných umění Vysokého učení technického v Brně. V tomto období pracoval na významném cyklu Figur abstrakt / Abstrakce figury, ⁴/v němž navázal tentokrát v barevné poloze na své vrcholné cykly ze 60. let. Myšlenku o malířském ztvárnění abstrakce člověka (R. K., 1966) tak dovedl v souboru olejů na plátně do nové roviny vnímání lidské postavy, neboť v obrazech se pokusil syntetizovat znak člověka s mystickým tajemstvím Kříže. Což podtrhl barevnou skladbou jednotlivých pláten, sestávajících maximálně ze tří základních barev, černé a bílé. V nejradikálnějších obrazech Kutra pracoval už jen s kontrastem dvou barev, například červené a bílé, a tak se z ryze formálního hlediska ocitl na území čisté geometrické abstrakce, s jejíž dnešní tzv. postkonceptuální podobou ovšem nemají jeho obrazy vzhledem k duchovnímu obsahu zhola nic společného.
       Na střídmá plátna z cyklu Figur abstrakt / Abstrakce figury pak Kutra reagoval v roce 1998 neobyčejně barevnými a pulzujícími kompozicemi v cyklu Stadt / Město, které svým způsobem tvoří další, jakýsi volný pandán k jeho současným obrazům založeným na vymanění barvy z pravoúhle komponované obrazové sítě. A o několik let později, ve svých sedmdesáti sedmi letech, maluje první pastózně hnětené černobílé obrazy, v nichž organicky působící znaky lidských figur evokují tajemné malby pravěkých kultur na skalních stěnách.
     To se však už obloukem pomalu vracíme ke v úvodu zmíněnému Kutrovu „kroku do prázdna“, jejž však nemůžeme vnímat jako skutečný krok do prázdna (výraz Schritt ins Nichts nelze významově adekvátně převést do češtiny), nýbrž jako pokus či spíše bytostnou potřebu malíře vykročit po všech nabytých zkušenostech novým směrem, který by mu bez nánosu jakékoliv rutiny, jíž se po jistém čase nevyhne zřejmě žádný umělec, otevřel nový, netušený prostor pro sebevyjádření.
       A tak v následujících letech, přesněji od roku 2002, Kutra s velkým malířským nasazením nejprve rozbíjí vertikálně-horizontální výstavbu obrazové plochy a dává plný průchod spontánnosti a radosti ze smyslového a koloristického účinku zářivé barevné hmoty. V rozsáhlých cyklech olejů a kvašů na papíře (Schritt ins Nichts / Krok do prázdna, 2002; Auferstehung / Vzkříšení, 2004; Das andere Licht / Jiné světlo, 2004; Improvisation / Improvizace, 2004 ad.) tak velmi přesvědčivě otevírá novou kapitolu svojí tvorby a rovněž uvádí do praxe své teoretické přesvědčení o malířské nosnosti nového impresionismu, jehož základním předpokladem je podle Kutry neustálé malířské tříbení zrakového vnímání světa a rovněž požitek z bytí v malbě, která je – přes veškeré pochyby teoretiků – jako médium nenahraditelná. A vedle toho jsou malířovy obrazy z posledního desetiletí dozajista i hmatatelným a přesvědčivým důkazem Kutrovy teoreticky hluboce podložené teze o novém impresionismu.
       Vývoj dějin umění Kutra totiž chápe tak, že od vzniku impresionismu a ztvárnění nového vidění světa Cézannem žijeme na počátku nové, velkolepé éry nadčasového malířství a že úsilí předválečné i poválečné avantgardy de facto vyústilo do slepé uličky. Tento Kutrův programový postoj, uplatňovaný v jeho tvorbě už od šedesátých let na základě výše zmíněného filozoficko-teoretického konceptu triadického systému, je založený na představě, že každé velké umění, tudíž i malířství, je svou povahou nevyhnutelně náboženské. ⁵/ Tím ovšem malíř nemá na mysli úzkou vazbu umění na církev. Naopak, přímá služebnost díla jakékoliv ideologii je mu cizí.
       Dokážeme-li se tedy na Kutrovu současnou kolekci převážně velkoformátových obrazů podívat optikou i toho, co jim předcházelo, pak by nám zřejmě nemělo uniknout, že přes jejich zjevnou spontaneitu, kterou laik žel může z neznalosti vývoje a zásad malířství považovat za čirou „bláznivost“, jsou jeho malby budovány rovněž s vnitřní kázní. Ba dokonce bychom mohli poněkud troufale říci, že umělci se podařilo v těchto až hudebních opusech, založených na triádě barva – rytmus – světlo, skloubit impresionistickou lehkost Moneta s vážností Cézannovy nové, revoluční traktace obrazové plochy. A v tom je Kutrův přínos malířství, jak on ho chápe, nepřehlédnutelný, neboť jeho nové obrazy překypující vitální energií zároveň přitahují vnímavého diváka malířovou neochvějnou vírou v moc umění .

Ladislav Daněk, Olomouc, 25. 1.–31. 1. 2013


Poznámky
¹/ Radoslav Kutra / Barva – tvar – duch. Obrazy, kvaše, kresby 1941–2005. Muzeum umění Olomouc Muzeum moderního umění Trojlodí I, II, 20. 10. 2005–5. 2. 2006. Koncepce a kurátor výstavy Ladislav Daněk. Doprovodná publikace: Radoslav Kutra. Barva – tvar – duch. Obrazy, kvaše, kresby 1941–2005. Texty Ladislav Daněk (ed.), Karel Floss, Peter Killer, Pavel Zatloukal. Olomouc, Muzeum umění 2005.
²/ Radoslav Kutra: Die Schule des Sehens. Frankfurt am Main, Peter Lang 1994. Radoslav Kutra: Viditelný čas. Praha, Arista 2003. Radoslav Kutra: Slovník školy vidĕní. Brno, Soliton 2005. 
³/ Školu vedl až do roku 1985, kdy odešel do důchodu. Od tohoto roku školu vede jeho žena, malířka Christiane Kutra-Hauri. 
⁴/ Radoslav Kutra: Figur abstrakt. Luzern, Kunstseminar Galerie 1995.
⁵/ Viz pozn. 2.

Celoroční výstavní program Galerie Caesar podporuje
Ministerstvo kultury ČR, Olomoucký kraj a statutární město Olomouc.

Year-round programme of Galerie Caesar is supported by
Czech Ministry of Culture and Olomouc Region and the City of Olomouc.