Pro Zuzanu Růžičkovou, absolventku Akademie výtvarných umění v Praze (ateliér kresby a grafiky, škola Vladimíra Kokolii), je právě grafika způsobem myšlení, přenášením, prokládáním a mísením možného s nemožným. Grafika v jejím podání je nekonečný a překvapivý proces s domácí vůní, je i exotickým dobrodružstvím. Právě grafika, kterou mnohdy předchází kresba, je pro Zuzanu východiskem - bránou k jiným médiím.

   Břidličná. Uherské Hradiště. Brno. Praha. Třeba i Praha – Taipei.

Praha – Taipei

Velryby a okurky

Velryby

„Pokusila jsem se zhmotnit velryby všemi smysly. Je to můj manifest imaginace“

   Kresba je impulsivní téměř okamžitý záznam. Jedna vrstva pigmentu nebo letmý vryp na jedné vrstvě podkladu. Grafika je práce s mnohem komplikovanějším vrstvením a kresba, která ji předchází, se může stát její součástí. Grafika je také pomalým překlápěním matric, přenášením, konzervováním, odkrýváním, někdy i ztrátou nebo nečekaným znovunalezením jedné či mnohých nových vrstev. V grafickém archu, na ploše, se vrství čas, myšlenky i materiály a v tomto případě překvapivě i vůně a pachy. Grafické techniky samy v sobě nesou tajemný nádech alchymie. Pohyby grafičky mohou být tancem v interieru s vázanou osnovou kroků a daným počtem opakování základní figury, mohou ale také být uvolněným intuitivním vířením v exteriéru. To vše grafický proces v podání Zuzany Růžičkové může být, a je, stejně jako za časů Vladimíra Boudníka, soukromým rituálem i happeningem na veřejném místě.

   Pro Zuzanu Růžičkovou, absolventku Akademie výtvarných umění v Praze (ateliér kresby a grafiky, škola Vladimíra Kokolii), je právě grafika způsobem myšlení, přenášením, prokládáním a mísením možného s nemožným. Grafika v jejím podání je nekonečný a překvapivý proces s domácí vůní, je i exotickým dobrodružstvím. Právě grafika, kterou mnohdy předchází kresba, je pro Zuzanu východiskem - bránou k jiným médiím.

   Břidličná. Uherské Hradiště. Brno. Praha. Třeba i Praha – Taipei.

   Svým způsobem monumentální grafický cyklus otisků na nalezených igelitech nazvala umělkyně Zuzana Růžičková krátce Velryby, celek dává tušit její přirozeně zvědavou povahu, touhu cestovat a hnát se do dálek třeba i za přeludem, také ochotu riskovat možný neúspěch výpravy. Odráží navíc autorčinu senzitivitu a intuici spíše živelného charakteru. Cyklus je rytmizován nalezenými zvuky i tempem jejího vlastního pracovního nasazení, které přichází v nevyzpytatelných vlnách – ty vlny v mnohém připomínají příliv, odliv, písečné mělčiny i nesmírnou hloubku dosud neprobádaných podmořských příkopů. Zuzana nepoučuje, nepopisuje, nedefinuje, ale hledá a přijímá, o nálezy pečuje.

   Velryby jsou i nejsou vizuální zprávou o autorčině putování za skutečnými živými velrybami z Prahy na ostrov Taiwan. Jsou to autentické grafické úvahy o vodě: O komunikaci. O vlhkosti. Hmatu. Pachu. Tlaku. O vzniku života. O hnilobě. Krátká doprovodná dokumentární videa i komponované audiozáznamy autorčiny časosběrné grafické práce vznikaly postupně v rozmanitých terénech dvou rozdílných metropolí, v Praze a v Taipei. Snímané situace, obrazy a zvuky jsou industriálními komentáři autentických zvuků vydávaných obřími vodními živočichy. Otevřené Zuzanino přiznání, že ani po delším pobytu na Taiwanu živou velrybu dosud nespatřila ... jen graduje naši zvědavost a napíná představivost. Zdánlivý neúspěch výpravy na exotický ostrov totiž přinesl autorce novou možnost intuitivnějšího a mnohem svobodnější bádání. Zuzana nalezla na ostrově jinou, v mnohém abstraktnější Velrybu, než původně plánovala. Právě ono narušení prvotního plánu – hledat již existující kytovce – i samotné přijetí tohoto narušení jako hlavního východiska pro vznik celého grafického souboru, se stává pro autorku paradoxním momentem poznání. Zpětně se mi jeví jako velmi symbolické a pro Zuzanu důležité setkání s profesorem Wangem, lékařem a podmořským biologem, k němuž došlo během období „Zuzanina čekání na velryby“. Syntéza vlastních soukromých fantazií a přesných vědeckých faktů nastudovaných o velrybách snad právě proto mohla být silným základem vznikajících procesuálních kreseb a efemérních grafických archů přesněji průhledných igelitových membrán, jež se staly záznamem prazákladních hnilobných procesů ještě umocněných tropickým klimatem. Kresby, nalezené a mnohdy i vytvořené přímo ve veřejném prostoru před diváky, i jejich otisky zakonzervované v transparentních vrstvách igelitu jsou svědectvím překvapivého objevu … zrození jiných Velryb.  

Velryba sama nemá vyvinutý čich, obrovský kytovec má však nejen v Zuzaniných představách specifickou vůni. Velryba slyší a hmatá zcela jinak než člověk. Proplouvá vodním prostorem pomocí echo-lokace. Pluje tedy doslova v odrazech zvuků, v tlakových vlnách. Má dokonale vyvinutý hmat po celém těle, je tedy citlivá na sebemenší tlak. Toto vše autorka velmi dobře akcentuje právě zvolenými grafickými procesy. Podstatným momentem pro tento soubor zůstává tedy fakt, že Zuzana Růžičková své velryby na Taiwanu nakonec nalezla. Nalézala je i fragmenty jejich těl podle vůně či pachu naprosto překvapivě na souši. Hledala je nejprve ve svých představách, v abstrahované podobě je potom vídala na provlhlých fasádách vně i uvnitř lidských obydlí, na mokrém asfaltu. Matricemi se jí staly zdi domů, podlahy sprch, bazénů, střechy, cesty a chodníky; tedy zdánlivě nepropustné a neživotné, lidskými civilizacemi zbudované i narušované, živými řasami a hnilobou prostoupené plochy. Zuzana svými kresbami, vrypy a kartáčováním nepatrně poznamenávala každé naleziště. Nálezy velrybích těl pečlivě adjustuje transparentní lepicí páskou, kterou rytmicky odtrhává zuby. Tlak jejich rukou určuje, kolik materiálu se přichytí na pásku, i kolik se ho z otisku ztratí během celé další práce. Tlak (a s ním provázaný zvuk) je tu stejně jako u velryb prostředkem komunikace. Některé transfery pojmenovány podle míst/nalezišť (např. Ve sklepě, Lázně Xinbeitou, Pod umyvadlem, Letohrádek královny Anny, Ústřední hřbitov), jiné zas nesou jméno nálezu (Mládě jako kráva, Lebka  v pokoji, Kosti). Něco z velryb pokaždé in situ zůstává a něco je grafickým procesem přeneseno jinam: do transparentního meziprostoru, mezi igelit a vrstvy lepicí pásky. Kresby co zůstávají venku, zatím odolávají počasí. Zuzaniny Velryby se objevují všude tam, kde prosakuje voda, tam, kde se daří řasám a plísním, tyto drobné hnilobné pochody dávají jinak statický grafikám procesuální rozměr i vůni. Její Velryby jsou otisky, transfery těl a kostí velryb v různém stádiu rozkladu či zrodu.

Okurky

   Na Taiwanu, v Taipei, má svůj počátek i druhý nostalgický soubor organických objektů nazvaný Okurky. Zuzana v cizím městě, na střeše, v miniaturní zahrádce pěstovala a tvarovala během celého pobytu drobné okurkové sochy. Ty byly vyživovány vlhkostí z půdy i vlhkostí stoupající z větráku společných sprch. Možná i proto mají ve svých oblých tvarech zakódovanou a viditelnou vitální tělesnost. Celou poměrně bizarní sklizeň si nechala Zuzana poslat lodí až domů. V Praze okurky/objekty podle osvědčeného receptu naložila do láku a zavařila do sklenic. Vznikl tak soubor surreálných objektů podobný laboratorním vzorkům či anatomickým sbírkám fragmentů těl naložených ve formaldehydu. Objekty nám mohou také připomínat nekonečné vitríny přírodovědných muzeí. Nechybí ani asociace vedoucí nás až za dveře soukromých kabinetům kuriozit či ke sbírkám tajemných erotických pomůcek z privátních budoárů.

   Organické okurkové objekty levitují v láku. Plují ve své vlastní realitě jako ve snu. Konzervační postup, tekutina i sklo zpomalují hnilobné procesy uvnitř, oddalují pomalý proces rozkladu. Sklo je stejně jako igelit transparentní a postrádá propustnou krystalickou mřížku. Nic není cítit, zato je vše vidět z různých stran.

   Oba zdánlivě nesourodé projekty Zuzany Růžičkové: Velryby i Okurky vykazují mnoho společných rysů, jsou provázané především vnitřně. Jsou zprávou o křehké tělesnosti i o drobných hnilobných procesech, které jsou počátkem i koncem života na Zemi. Tato tělesnost je autorkou formována tlakem – doslova dotýkána, zviditelněna. Velryby i Okurky navíc vznikly na stejném místě – v Taipei, stejné je i místo následného transferu - Praha, kde pozvolný a pečlivě adjustovaný hnilobný proces nadále pokračuje. V obou projektech grafika jako postupný přenos vrstev ambiciozně přesahuje svůj limit dvojrozměrného média a vzdušnou instalací získává třetí rozměr. 

Katarína Uhlířová