|
Jitka Nesnídalová
– Olomouc 2014
Jitka Nesnídalová
je jednou z čelných představitelek generace mladých umělkyň,
které si již dokázaly vydobýt pevné místo v katalozích
současného českého umění.
Způsob její
tvorby dobře charakterizuje výčet ateliérů, kterými prošla
během studia na AVU. Knížákův intermediální ateliér,
Rittsteinův ateliér moderní malby následovaný Beranovou
klasickou malbou a zase zpět ke Knížákovi. Toto zajímavé
kolečko má svoji logiku v Jitčině vývoji a dobře ji
vybavilo jak po stránce řemeslné, tak psychické. Nelze se
tedy divit, že objekt a obraz v její tvorbě často dělí
pouze stěží postřehnutelná hranice. Objekty jsou často
dotvářeny barvou, obraz naopak někdy prorůstá do prostoru
po konstrukcích rámů.
Dalším
vlivem na její tvorbu je jistě i rodinné prostředí,
bezpochyby ovlivněné otcovou veterinární praxí. V mnoha
jejích objektech nalézáme artefakty lékařské praxe, ale
nejsilněji se tento vliv projevuje ve způsobu zachycení
reality. Její obrazy často působí dojmem rentgenových snímků,
a to nejen díky monochromatické barevnosti, ale zejména díky
zkoumavému pozorovatelskému odstupu. Sleduje a analyzuje, ale
nevstupuje. Zachovává si distanci, která umožňuje, aby si
divák vytvořil svůj vlastní názor - náhled na popisovaný
objekt. Vytváří tak s divákem zvláštní konsilium
badatelů naší reality. Podobně jako rentgenové paprsky
pronikají do vnitřní fyzické podstaty objektu, tak se Jitka
snaží zachytit psychické procesy spjaté s daným námětem.
Jakoby se více jednalo o zachycení pocitu než reálné podoby
a je jedno jde-li o obraz jen „lehce nahozený“ nebo
fotorealisticky přesně vypracovaný. Na jejích obrazech často
spíš nacházíme opuštěné architektury v bodě mezi
bytím a zánikem. Chiricovsky prosycené vzpomínkou na odešlé
a v očekávání příchodu něčeho nebo někoho, snad diváka.
Proto Jitčiny obrazy působí velmi silně. Někdy je přítomna
i postava, ale jde spíš o záznam stínu, připomínající
atomové otisky lidí z Hirošimy a podobně jako oni volají
po divákově mentálním vstupu.
Lehce odlišnými
jsou některé obrazy z cest. Figury v pozadí nám dávají
na výběr připojit k jemnému ruchu a klábosení anebo
se nechat unášet osamělým sněním v objetí dokonalého
slunce, které hřeje, ale nepálí, pohlcuje, ale nerdousí,
jasně rýsuje, ale neoslepuje. Zde je opuštěnost okořeněna
jemnou dávkou živočišna, ovšem časově neomezené snění
nám autorka ponechává. Vtahuje nás, láká a nabízí snění
ve stylu dovolenkových pohlednic. Stáváme se tak obrazovými
turisty, i když možná víc po vlastní hlavě a jejích
fantaziích. Snad jedinými výrazně konkrétnějšími
postavami jsou v její tvorbě rozličná, bravurně malířsky
zvládnutá zvířata, zachycená v poměrně netradičních
souvislostech. Tato zvířata vnášejí do obrazů pocit
jistoty a klidu.
Vyznění jejích
obrazů napomáhá také oscilace mezi expresivní barevností a
monochromatickým zklidněním. Obě polohy zvládá s přehledem,
stejně jako práci s prostorem v případě tvorby
objektů a instalací. Zajímavým prvkem je kombinace zpracování
stejného námětu malířsky i sochařsky. Například sbírky
bot a botiček, jež jsou svědky Jitčina života, jejích uměleckých
kroků. Doufám, že
se bude úspěšně a dlouho rozšiřovat, aby nás Jitka mohla
obohacovat svým dílem.
Její dílo
je úžasným záznamem prožitků.
Mgr. Patrik
Vavřina |
