KONTEMPLACE SVĚTLA

Obrazy Jiřího Matějů jsou vizuální metafory. To jistě neříká příliš, slovo metafora nadto patří do oblasti řeči, a je tedy třeba věc trochu vysvětlit. Klasická poetika říká, že metafora přenáší slovo z místa, které je mu vlastní, na místo, kde vlastní slovo chybí. Je tedy pojmenováním toho, co samo žádné vlastní jméno nemá. Cosi analogického je však i v poli vidění: to, co nevidíme, je to, co ve viditelném světě absentuje, ač nikoli proto, že by tam nebylo. Nelze je však vidět přímo, je třeba vidět je nepřímo, tedy metaforicky, tedy obrazně. A to právě, doslova, charakterizuje snad nejvýstižněji obrazy, které tvoří Jiří Matějů.

 Stručně řečeno: barva se na nich stává metaforou světla. Rozdíl oproti verbální metafoře spočívá v tom, že světlo sice má své vlastní jméno, avšak samo nikdy není viditelné – vidíme jen to, co díky světlu vstupuje do vizuální přítomnosti, vidíme pouze ve světle. Avšak – metaforické – obrazy Jiřího Matějů procházejí tímto paradoxem jakoby napříč, jsou nikoli přímým zviditelněním neviditelného, nýbrž jsou jeho kontemplací. A dosahují toho zdánlivě jednoduchým způsobem, ne-předmětnými, ne-figurujícími barevnými kompozicemi. Barva již neslouží rozpoznatelným podobám, je sama sebou a v kompozici obrazu tvaruje takříkajíc pouze samu sebe: je vidět jako barva, nic než barva. A takto je cílem kontemplace, která však není nic jiného než pohroužení do otázky. Proč vidím barvu? Protože je světlo. Ale to není odpověď, to je kontemplace odpovědi, kontemplace světla. Zpřítomňování nezpřítomnitelného, přítomné nepřítomnosti.

Podle jedné legendy spatřil Wassily Kandinsky v roce 1869 na výstavě v Moskvě Monetův obraz kupky sena a tento prožitek se mu nějak spojil s tím, co četl o kvantové fyzice Nielse Bohra: fyzická realita nemá žádnou substanci, vlastně ani hmatatelnou realitu; jsou to jen skoky energetických kvant, realita je rozptýlena do virtuálních částic, v základech hmotného je cosi zcela nehmotného. Traduje se, že právě tehdy si Kandinsky položil otázku: je-li předmět zničen, co na jeho místo?      

Jiří Matějů svými obrazy odpovídá: světlo a barva v takové kompozici, která ruší protiklad pozadí a popředí, vnějšku a vnitřku, protože je čistým prostorem souhry viditelného a neviditelného, která se odehrává mezi barvou a světlem. Kontemplujíce tyto obrazy, to jest otázku, před kterou nás postavily, můžeme potom dohlédnout až k tomu, co je dřív než viditelný, rozpoznatelný svět, což je imateriální, energetická barevná textura světla, do které je již vždy vpleteno naše vidění.

 Vizuální metafora: jedno je v druhém, bezejmenné je ve jméně, nepřítomnost v přítomnosti.

 Je ale důležité, aby nám neuniklo, že obrazy Jiřího Matějů, jakkoli se na první pohled zdají být geometrické či strukturně statické, jsou nesmírně dynamické. Jsou vizuální metaforou, ale možná ještě více jsou pohybem metaforizace, přenášejícím barvu z místa, které je jí vlastní, na místo, kde je prostoupena a pohlcena světlem a platí za jeho nejvlastnějšího nositele.

Světlo se netříští do barev; barevnost totiž vždy odkazuje k pomíjivým (a proto různým, rozmanitým) okamžikům, v nichž si uvědomujeme, že vlastní jména pojmenovávají cosi, co jim není vlastní. A v nichž si uvědomujeme, že vidouce nevidíme.


Miroslav Petříček

 CONTEMPLATION OF LIGHT

  The paintings of Jiří Matějů are visual metaphors. This certainly does not say enough, the word metaphor belongs to the realm of speech, and so it is perhaps necessary to explain a bit. Classical poetry states that metaphor takes a word from the place where it belongs to a place where this word is missing. It is thus a naming of that which has no name for itself. There is something analogous to this in the realm of seeing: that which we do not see is that which is absent in the visual world, not however that is was not there. It cannot however be seen directly; it is necessary to see it indirectly, i.e. metaphorically, depicted. And it is literally this which characterises the perhaps most faithful paintings which Jiří Matějů creates.

In short: the colour in them becomes a metaphor of light. The difference from a verbal metaphor is that while light has its own name, it is never seen alone – we see only what enters the visual presence because of light, we see only in light. However – metaphorically – the paintings of Jiří Matějů enter into this paradox by a kind of transverse, they are in no way directly making visible the invisible, for they are his contemplations. And he is reaching them through a seemingly simple method, non-objective, non-figural colour compositions. Colour no longer serves recognisable figures, it is by itself and in the composition of the painting let us say only itself: it is visible as a colour, nothing else other than a colour. And this is the goal of contemplation, which is nothing but immersion into the question. Why do I see colour? Because it is light. But this is not the answer, this is contemplation of the answer, contemplation of the light. Making present that which cannot be present, the absence present.

There is a story that in 1869 at a Moscow exhibition, Wassily Kandinsky saw a Monet painting of a haystack and this experience somehow made a connection for him to what he had read of quantum physics by Niels Bohr: physical reality has no substance, actually there is no tangible reality; there are only energetic quantum leaps, reality is heaped into virtual particles; at its fundamental level, matter is somehow completely immaterial. They say that at this point Kandinsky posed the question: if the object is destroyed, what is in its place?

Jiří Matějů through his paintings answers: light and colour in such a composition that disturbs the counterparts of background and foreground, exterior and interior, because it is a pure space for the interplay of the visible and invisible, which is played out through colour and light. Contemplating these paintings, a question is posed before us, we can then observe that which comes before what is visible, the recognisable world, which is immaterial, the energetic colourful texture of light, into which our vision is always interwoven.

The visual metaphor: one in the other, the unnamed in the named, the absent in the present.

  It is important however, that we do not forget that the paintings of Jiří Matějů, which at first glance may seem to be geometric or structurally static, are extremely dynamic. They are a visual metaphor, but perhaps even more they are by motion a metaphorisation, taking colour from the place where it belongs to a place where it is penetrated and absorbed by light, and functions as its own, most characteristic bearer.

 Light does not split into colours; colours always indicate the fleeting (and thus the diverse, multiple) moments in which we realise that something’s own name names that which it is not. And it is here that we realise that in seeing, we do not see.