|
Samostatné výstavy / Solo exhibitions:
2014
Blooming. Galerie Thomas Fuchs, Sttutgart
Koupání. Galerie Peron, Praha
Pokoj s matrací. Tančící dům, Praha
2013
Frühlingeserwachen. Salve Art Galery, Leipzig
NIKA. Malá galerie VŠUP, Praha
2012
Summer. Galerie Thomas Fuchs, Stuttgart
Slavnost. The Chemistry Gallery, Praha
Obraz v místnosti. Galerie ve věži, Planá u Mariánských lázní
2011
Stůl jednoho kluka. TheChemistry Gallery, Praha
Figury. Salve Art Gallery, Leipzig
2010
Obrazy. Galerie Greisen, Praha
2009
Muzeum Prostějovska, Galerie v Muzeu Prostějovska, Prostějov
2008
Bílé košile. Galerie 35m2, Praha
|
Společné výstavy
/ Group exhibitions:
2013
Face and Skin. Galerie Thomas Fuchs, Stuttgart
Heaven and Hell. Art Salon Microna, Praha
Le Prix Jan Zrzavý. České centrum, Paříž
2012
Le Prix Jan Zrzavý 2012. Erquy, Francie
Světla a stíny. Prague House, Brusel
Zlínský salon mladých 2012. Dům umění ve Zlíně, Zlín
2011
EinTanz. Hangart 7, Salzburg
Dreilandereckmit Ausblick. Salve Art Gallery, Leipzig
Diplomanti AVU 2011. Karlin Hall, Praha
2010
Artyčok TV - Art Fair. Galerie MeetFactory, Praha
2009
Na půl. Galerie Via Art, Praha
2008
Zlomvaz. Galerie NoD/Roxy, Praha
2007
AVU 18. NG Veletržní palác, Praha
|
Napsat,
že maluje pořád stejně, je-li tomu tedy tak,
by bylo přinejmenším
zjednodušující.
Stejné
znamená nejen opakovat formu,
ale opakovat, respektive
vyprazdňovat obsah. To ovšem není případ
tvorby Tomáše Němce.
V zásadě ovšem nepotřebuje jiné nebo
„nové“ prostředky k vyjádření
znovuprožívání. Jejich
nepřehlédnutelné rozpětí, zahrnující spontánní
záznamy i
propracovaný malířský rukopis, mu poskytuje dostatečný
prostor
pro artikulaci toho, co je jeho světem, co jako takové ovšem
je možná
i světem naším. Ostatně i samotná řeč malby je bohatým
zdrojem obsahů. Způsob malířského pojímání formy, prostoru,
subtilních
i nápadných rukopisných stop, to vše je jakýmsi textem
nezprostředkovaně
vybízejícím ke „čtení“. Tomáš Němec výběrem
motivů či
témat ani samotnou malbou nic nepředstírá, nesimuluje.
Nestylizuje, nepatetizuje. Všechno je v jeho obrazech uvěřitelné.
Všednost, každodennost i „tichá dramata“ v nich. Obsah souzní
s artikulací, artikulace je integrálním obsahem. Nemusí se
snažit
o formální inovace, beztak právě jen formální, protože
pouze
maskující absenci obsahu.
Michal Pěchouček, který se dílu
Tomáše Němce věnuje soustavně,
o něm píše: „…tráví v plenéru
nebo ve svém ateliéru skutečně hodně
času a z procesu tvoření
není schopný v dobrém slova smyslu
vystoupit. Malbou je zaujat
natolik, že se mu stala nenahraditelnou
životní podmínkou.
Tomášova
existence se proto naplňuje v silně romantizující dimenzi,
nepodléhá žádným vnějším změnám, žádnému rozumovému
srovnávání.
Prostě bojuje na své privátní osamělé frontě.
Vyjadřuje se od začátku
pouze skrze klasické obrazové žánry a
jejich další rozšířené podoby...
Jeho malby zaujmou dynamickým
rukopisem, lyrizující expresivitou,
ale i nespoutanou senzualitou, křehkostí
a melancholickým pohledem.“ |
Pro
olomouckou výstavu jsme se s autorem rozhodli pro skromný průřez
jeho dosavadní tvorbou (vždyť nejranější vystavený obraz je ještě
ze závěru jeho studia na střední škole). Zahrnuje tradiční témata,
ke kterým se Tomáš Němec od počátku své tvorby věnuje soustavně.
Portrét, zátiší, krajina, figurální kompozice. Náš výběr se
alespoň v náznacích snaží ukázat modifikovaný přístup k nim
a možná naznačit polohu nevtíravé intimnosti procházející jeho
tvorbou. Mnohé z témat by umožňovaly samostatnou prezentaci,
která by teprve odhalila jejich potenciál. Například mezi
krajinami mají zvláštní postavení obrazy oblohy, mraků. Ty
vznikají už od jeho raných studií středoškolských a můžeme v nich
tušit až konceptuální podtext. Michal Pěchouček v souvislosti
s nimi píše: Cyklus (…) vzniká spontánně jako privátní
kalendář nebo obrazový deník a my vidíme dílo v jeho momentálním
stavu. Tento druh malířského myšlení není pro Tomáše úplně
typický. Chybí zde totiž jakékoliv dějové prvky a panuje tu
pouze éterická atmosféra proměn, životodárný jas a nekonečnost
prostoru. Je to prosté a soustředěné zaujetí oblohou. Erbovním tématem
je potom Tomášovi Němcovi osobnost Edith Piaf. Jakoby v jeho
životě a obrazech byla neustále přítomná, vstupovala do nich
snad až mimoděk, se samozřejmostí obývá Tomášův prostor. V
samozřejmosti nejen těchto obrazů, zaznívá však také něco
zneklidňujícího, nejistota, obava, tragický podtón. V náznaku
možné líbeznosti (jak o ní píše opět Michal Pěchouček) lze cítit
právě toto memento. Jakási křehkost mnohých jeho obrazů odkazuje
k silně přítomnému vědomí pomíjivosti.
Petr
Veselý |
.jpg)
.jpg)
