motto: svoboda, pravda, geometrie

Zdeněk Kučera dovršil letos 1. května osmdesátku. Litovelský rodák maturoval na Slovanském gymnáziu v Olomouci a vystudoval matematiku a výtvarnou výchovu na Fakultě přírodních věd UP. Výtvarnou a pedagogickou činnost započal na Ostravsku. V konkurzním řízení v roce 1959 získal místo asistenta pro modelování na tehdejším Pedagogickém institutu v Ostravě, kde působil do okupace v roce 1968. V roce 69 byl z politických důvodů propuštěn. Z popudu Ladislava Špačka rozmnožil pro ostravské vysokoškolské studenty posmrtnou masku Jana Palacha. V roce 1992, již jako habilitovaný docent, byl přijat na olomouckou katedru výtvarné výchovy, kterou vedl po dvě funkční období. Univerzitním profesorem byl jmenován 1997, emeritním profesorem UP v roce 2005.

V ostravském období se věnoval ponejvíce sochařské tvorbě, od počátku šedesátých let volné i užité grafice a malbě. Koncem šedesátých let se stal členem mezinárodního uměleckého uskupení Klub konkretistů, které bylo však režimem zlikvidováno. Po roce 1990 inicioval obnovení činnosti KK v Olomouci pod názvem Klub konkretistů 2. Je nositelem ceny Masarykovy Akademie umění a zlaté medaile Univerzity Palackého.

(text Kučery)

Po více než třicetiletém působení na Ostravsku se v roce 1992 vrátil malíř, sochař, grafik a výtvarný pedagog Zdeněk Kučera do Olomouce jako celostátně renomovaný umělec, který se aktivně podílel na formování vývoje české výtvarné kultury posledního půlstoletí. Jeho jméno je spjato především s výrazným nástupem konstruktivních tendencí, které se jako opozitum dobově aktuálního informelu a nové figurace profilovalo na kolektivní bázi v průběhu šedesátých let minulého století. Právě na Ostravsku našel také názorově podobně orientované umělce z okruhu konkrétního projevu a nové citlivosti (Eduard Ovčáček, Rudolf Valenta, Jaroslav Rusek, Jiří Bielecký aj.). K tamnímu prostředí se váží i koncepčně podnětné pobyty brněnského teoretika Jiřího Valocha a iniciátora vzniku Klubu konkretistů Arsena Pohribného. Lze tedy říci, že Kučerův tvůrčí program měl dostatečné intelektuální zázemí ale i dostatek intimity chránící jeho individuální charakter. V kontextu konstruktivních tendencí české provenience je pozice Zdeňka Kučery jedinečná především důslednou orientací na racionální aspekty uměleckého výrazu, který však nepostrádá emotivní zaujetí a estetickou přitažlivost. Racionalitu je v jeho případě nutné vnímat v konotacích jeho tvůrčí filozofie, tedy v rámci vnímání rozumu jako výsostně lidské schopnosti poznávání a interpretace jsoucna. Jedná se tedy o jakýsi otevřený interval nekonečného množství podnětů, který člověku umožňuje plnohodnotně zacházet s empirií i představou – konkrétním tvarem či hmotou a jejich tvůrčím zhodnocením.

Kučerova výstava Malá retrospektiva dokumentuje jeho malířskou a grafickou tvorbu v časovém rozpětí čtyř desetiletí. Přes absenci sochařských realizací, které jsou významnou a programově nosnou součástí jeho uměleckého programu, poskytuje expozice solidní informaci o klíčových stadiích autorova tvůrčího myšlení. Jsou zde zastoupeny práce akcentující estetický účin geometrických útvarů či tvarových segmentů, s nimiž autor jednou zachází na ploše formátu v poloze minimalistické naléhavosti primárních struktur a jindy tyto morfologické elementy rozvádí do konceptuálně působících vztahových souvislostí. Výsledkem Kučerovy tvůrčí demiurgie jsou rovněž takzvané nemožné útvary, které vznikly překvapivě protismyslnou organizací geometrických těles na obrazové ploše. Jsou dokladem autorova respektu k logickému řádu i smyslu pro paradox. Tyto artefakty současně evokují otázky o smyslu a významu iluze a optického klamu jako prostředku uměleckého zobrazení konkrétního. Přestože se v malířských realizacích, které vznikly v posledních dvaceti letech, i nadále zabývá skladbou různých geometrických segmentů, převažují v expozici práce, jejichž výraz akcentuje především velkorysé vyznění barevných ploch. Bez ohledu na invenční rafinovanost členění obrazové plochy a důslednou věrnost estetice konkrétního je možné tuto výrazovou artikulaci vnímat jako dosažení určité tvůrčí nirvány, duchovní harmonie a moudrého nadhledu člověka, který ví své. Dosavadní dílo Zdeňka Kučery je nejen materializovanou deskripcí mimořádné intelektuální a tvůrčí invence ale i aktuálním mementem smyslu lidského bytí ve virtuálně generované realitě naší globální současnosti.

Jiří Hastík

Samotišky 15. 7. 2015