Marie Blabolilová /malířka, grafička, restaurátorka | painter, graphic artist, art restorer

Narozena | Born: 4. 3. 1948, Praha

Studia | Studies:
1967–1973 AVU, Praha, L. Čepelák, J. John, F. Jiroudek, A. Paderlík
1963–1967 Střední umělecká škola Václava Hollara, Praha

První grafiku vytiskla v roce 1967, celkem jich je kolem 800, za jeden rok zhruba dvacet čísel. Jsou mezi těmi roky léta obzvlášť tučná (konec sedmdesátých a začátek osmdesátých let) i hubenější, v poslední době Marie Blabolilová ale hlavně maluje. V obou případech se inspiruje skutečností, nikdy pouze nezobrazuje, vytváří jakoby jinou, souběžnou realitu, provázanou bodově se skutečnou skutečností.
O práci Marie Blabolilové jsem napsal asi dvacet textů, a tak je pro mne stále obtížnější přijít s něčím novým, některé věci možná ani nedokáži povědět lépe. O čárovém leptu:
„Podobu věci (světa) Marie nevykresluje, vymezuje ji soustavou čar a čárek. Objem skutečného stromu také nikdy není přesně daný, proměňuje se každou vteřinou, pohybem slunce po obloze, záchvěvy větru. Narýsovat kružnici je snadné, vypočítat přesně (naprosto přesně) její obvod nemožné, můžeme se k němu vždy – díky jedné z nejdůležitějších matematických konstant, magickému transcendentnímu číslu π – jenom přibližovat. Strom se sice může podobat kouli, ale nikdy nedokážeme rozlišit, kde končí jeho koruna, kde začíná díra nebe prosvítající větvemi a listy, kde už je zem porostlá nízkou travou. Co ještě jsou nehybné listy a květy, co už údery deště? A právě tady, na společném území rozličných směrů, čar a šrafatur je tajemství Mariiných grafik. Po chvíli v mysli diváka ožijí, začnou se - jasné a zároveň neuchopitelná jako skvrna na sítnici oka - proměňovat.“

K řadě námětů se Marie opakovaně vrací, zpracovává je v mnoha variantách. Kromě známých přírodních motivů - jako jsou stromy, keře, zahrádky, pole a lesy, kopce a krajiny – už od 80. let vytváří znepokojivé vnitřní a vnější prostory – klece, akvária, chodby, průchody a podchody, pusté byty, domy a sídliště – podivná místa (místa pro život) plná prázdna a smutku. Smutek, nemožnost dobrat se konečných odpovědí (tajemstvím je jenom to, co se nikdy nedovíme), prázdnota, která není nikomu k pronajmutí, jsou v jejich grafikách stále přítomné.

Marie intuitivně chápe, že ke každé bytosti i věci, ke každému bodu patří i jeho okolí. Země je, stejně jako buňka chráněná blanou, obklopená slupkou atmosféry. Každá hranice je oboustranně průchozí, vše živé přesahuje do prostoru. Lidé, zvířata, stromy i předměty vyzařují energii, která je překračuje. Marie Blabolilová dokáže tuto auru ve svých dílech zaznamenat a uchovat.

V grafikách vystavených v Caesaru je něco, co v předchozích (nebo alespoň ne tolik) nebylo – ironie a sebeironie. Svět je jaký je, na tom jedinec nic (skoro nic) nezmění. Marie vidí hrůzu a úpadek současného světa, sídliště podobná králíkárnám, krajinu mučenou dálnicemi, zoufalství satelitních čtvrtí nazývaných kdoví proč podnikatelské baroko. Ironie a sebeironie není výsměch ani vtip. Možná to je – možná jediná možná - obrana.

Jiří Hůla

Marie Blabolilová printed her first graphic work in 1967; by now she has about 800 to her credit, an average of a dozen a year. Since that time there have been especially productive years (the late 1970s and early 80s) and leaner years; in the past few years however Marie Blabolilová mainly has been painting. In both painting and graphic works she is inspired by reality; never merely depicting, she creates a kind of other, rival reality, connected at points with real reality. 
I have probably written two dozen texts on the works of Marie Blabolilová, so for me it is difficult to come up with something new; some things perhaps I could not put any better. On her line etching: “Marie does not draw the form of a thing (the world), she delineates it via a system of lines and strokes. The dimension of a real tree is also never a precise given; it changes with every moment, the movement of the sun in the sky, the trembling of the wind. Sketching a circle is easy, to measure its circumference precisely (with exact precision) is impossible; we can only ever – thanks to one of the most important mathematical constants, the magical, transcendental π – approximate it. A tree perhaps could resemble a ball, but we are never able to discern where its crown ends, where the hole the sky peeks through its branches and leaves starts, where on the ground it’s overgrown by low grass. Where are those motionless leaves and flowers, after buffeting by the rain? And right here, on the shared ground of sundry directions, lines and hashes, is the mystery of Marie’s graphic works. After a while in the mind of the viewer they come alive, they begin to – clear and at the same time incomprehensible, like a splotch on the eye’s retina – transform.” 

Marie returns again and again to a number of subjects, elaborated in many variations. In addition to well-known nature motifs – such as trees, bushes, gardens, fields and woods, hills and landscapes – since the 1980s she has been creating uncomfortable inner and outer spaces – cages, aquariums, hallways, passageways and underpasses, abandoned flats, homes and housing estates – weird places (places for life) full of emptiness and sadness. Sadness: the inability to find the final answers (mystery is only that which is never revealed to us); emptiness: that which is never rented to anyone – these are ever present in her graphic works. 

Marie intuitively understands that to every being and thing, to every point, belong its surroundings. The world, just like a cell protected by a membrane, is surrounded by the peel of its atmosphere. Every boundary is passable on both sides; all living things extend into space. People, animals, trees and even objects radiate energy, which transcends them. Marie Blabolilováis able to note and preserve this aura in all her works. 

In the graphic works on display at Caesar is something which in previous exhibitions (or at least, not to such an extent) was absent: irony and self-irony. The world is the way it is, and an individual cannot (or almost not) change it. Marie sees the horror and the decline of the contemporary world, housing estates resembling rabbit warrens, landscapes tortured by motorways, the despair of satellite suburbs named who knows why entrepreneur Baroque. Irony and self-irony are not derision nor jokes. Possibly they are a – possibly the only possible – defence.