Phila Primus se narodila v roce 1991 v Düsseldorfu. 
Dětství strávila v Průhonicích u Prahy, část svého dospívání prožila v USA. 
Žije a pracuje v Praze.

Kořeny její vizuální tvorby tkví v tradici intuice a surrealismu. 
V jejím díle jsou tematizovány otázky bytí prostřednictvím těla, které se proplétá s biologickými, temporálními, fyzikálními, sociálními, jazykovými a symbolickými řády. 
Mnoho z prací je tvořeno na základě různých prožitků a osobních příběhů.

Samostatné výstavy / solo exhibitions: 
2014 - 76% ticho / 76% Silence. ArtinBox, Praha
2014 - Zevnitř ven / Inside Out. Galerie Hřívnáč, Opava
2015 - Ani ryba Ani pták / Neither Bird nor Fish. Galerie Emila Juliše, Louny

Kolektivní výstavy / group exhibitions: 
2010 - Vrai ou Faux rehearsal. Rencontres d’Arles de la Photographie, Arles, FR
2012 - Snění / Dreaming. ArtinBox, Praha
2014 - Peace Please! ArtinBox, Praha

Až jimi prostoupíme.

Lůnění I.

Vzorkovna.

Dualita.

Lůnění

Phila Primus otevřela dveře jednomu velkému výzkumu. Výzkumu kontemplujícího těla, těla v proměnlivém vztahu k prostoru. Pozoruje a vizualizuje možnosti těla v duchovní dimenzi. Tělesné a duchovní tu nestojí proti sobě. Naopak, tělo se stává duchovním nástrojem. Smysly a prožitky jsou prostředkem a metodou, kterou je prozkoumáváno toto pole. Pole proměnlivých velikostí těla, prostoru a věcí.

Základně je tu tělo v několika polohách. Je tu tělo jako bytí v sobě, s jeho vnitřními pocity, pak je tu tělo jako bytí s druhými, vědomí druhého, a pak je tu tělo jako bytí ve světě. Autorka obrací pozornost k jednotlivým dimenzím a vnímající pozorovatel je může procházet s ní.

V jedné dimenzi je tu nahé tělo, tělo zrozené v lůně. Prvotní prostor lůna, obemykající, přirozený tvar, teplo, ochrana, pohodlí, prostor prožívaný pocitově, pocitový zážitek. Je to tělo, se kterým jsme přišli na svět, tělo spojené s matkou, rodinou a výživou; Tělo intimní, senzuální a sexuální, pudové. Z přirozeného prostoru niternosti se dostává do prostoru venku, nejprve cizím, nepohodlným, chladným, uměle geometrickým, plným hran a otevřeným jako propast.

Je možné ovládnutí sebe sama? /Compos mentis/ Batole rozpozná své tělo a hledá, kam až sahá moc jeho těla. Střetává se s fyzikálním i symbolickým řádem. Jde od ovládání svých končetin a až k uchopení svého místa ve světě, nalezení a pochopení vlastního místa v širším plánu, které je počátkem cesty. Rozpozná své sociální lůno. Svět se zapisuje do těla, tělo využívá prostředků a osvojuje si vlastnosti a rozvíjí techniky těla. Ale nejen tělo je třeba ovládnout, také mysl. Po vzoru stoiků dosáhnout zklidnění. Zastavení frenetického pohybu, těkání. Nalezení místa síly. Určení vlastních souřadnic. Je třeba nejprve ovládat sebe sama, abychom směli vládnout v obci (Alkibiades).

Nad lidskou rovinou je však dimenze planetární. Země je lidským lůnem a tělo spočívá v ní. Prostor mateřské planety je lůnem, v němž se nachází naše tělo. Přicházíme k uvědomění si těla v měřítku planetárním. Kruhovost nebeských těles odkazuje k prvotnímu prožitku zaobleného prostoru lůna. Planeta a její lunární cykly jsou spojeny s tělesnými cykly matky. V těle a jeho vědomí se odehrávají přírodní cykly, cykly kosmické i cykly pozemské. Částí našich těl přesahujeme do obou těchto dimenzí. Luna probouzí imaginaci stejnou silou, jako zvedá vlny přílivu.

Svět prostupuje tělo – zapisuje se do něj, tělo je v metamorfóze a metastázi. Tělo není bloudící v odcizeném světě. Tělo je prostoupeno světem. Mé tělo. „Mé“ tělo? Tělo je nakonec moje jen jako prostředek propojení se světem věcí, sídlo mého vtěleného vědomí.

A tělo se setkává s těly druhých: dotýkají se, provází se. Slepý vede slepého, vidoucí nechává nahlédnout. Tělo není odevzdané, beznadějné. Místy může být schoulené a prodlévající. Ale je to tělo energické, dynamické, je to tělo disponující silou, tělo radostné, tančící, mířící vpřed a vzhůru. S hlavou v různých světech a v tělech spolu, v tanci světa, v tanci prostupujícím světy…

Těla si doteky sdělují zprávy o vnějším světě - jako mravenci svými tykadly. Kde to jsme? V jakém rozměru, v jakém měřítku se nacházíme? Jaká je naše přiměřená velikost? Nebo do jakých rozměrů máme situovat svoje bytí? Kudy vedou cesty do různých dimenzí a co v nich můžeme učinit? 

Figury Phily Primus jsou neustále v pohybu, jsou dynamické, ale zároveň působí strnule, kameně, nemají tvář, jsou odosobněné, naprogramované, ovlivněné geneticky, kosmicky, sociálně, kulturně, prostoupeny v mnoha dimenzích vnějším prostředím. Přivádí nás k otázce svobody a moci být sebou. Všechny ty hranice a průniky. Je možné se vytrhnout ven, vymanit se mimo rámec našeho předurčeného bytí? Jak se zorientovat v kontextu, ve kterém se pohybujeme, abychom dosáhli alespoň přijatelného stavu? Prostupuji prostory, ale kde je ten můj svobodný prostor a kde jsou jeho hranice? Kde jsou hranice svobodného bytí?
„Svoboda neexistuje. Je tu jen proces, ve kterém se člověk stává sám sebou. Nic se neděje jen tak náhodně z libovůle. Zdá se, že není žádné chyby. Vše se zdá být předurčeno. Atomy se spojují a odpojují a vše je odvislé od podmínek, ve kterých se pohybují. Jsme výslednicí tohoto světa. Jsme přiděleni svým rodičům, kteří nám předají své genetické informace, ale i jiným autoritám, podivným individuím, která spoluvytvářejí naše chápání skutečnosti. Jsme za určité konstelace planet vrženi na místo, kde se od dávných věků pěstuje jakási podivná kultura a podezřelá politická situace. Svět je špinavý. (…) Pokud se máme zabývat svobodou, nevězí právě v očistě? Když jsme zrozeni, jsme čisti, jsme anarchisti. Bouříme se a potom jsme znaveni a raději podlehneme tlakům zvenčí. Nemyslíme na návrat. Už se jen pohodlně necháváme unášet proudem. Jsme odsouzeni být tím, co bychom si mnohdy ani nevybrali. …Chceme si ulevit, proměnit záporné v kladné, očistit se. Ohromné tajemství čeká. Je to tajemství lásky, veřejné vyznání lásky. Láska je náš jediný dar, naše jediná naděje pro znovuzrození. Nesmíme ustrnout na cestě za svobodou.“ – Phila Primus

Lidská mysl je součást těla. A vlastností této lidské mysli je, že veškeré myšlení a vnímání začíná binaritou. Je to tělesné právě tak, jako máme levou a pravou ruku. Rozlišení vlevo, vpravo, nahoře, dole, základní symbolizace prostoru vycházejícího z prožitku těla. Z prostoru se vyděluje místo, „tady“ se vymezuje oproti „tam“, tělo obkružuje horizont. Zde mezi horizonty je místo, kde se nacházím já. Já, které je proti ne-já a nachází se vždy již v binaritě. 

Setkání těl a myslí. Brainstorming tu není jen líbivá kreativní metoda. Může to být skutečná bouře myslí, cloumající nakonec i tělem. Jak v intimní, tak i společenské atmosféře se mohou stahovat černá mračna, stoupat napětí. Tušení bouře, děsivý klid před bouří. Turbulence na dohled: válečné šiky, letadla, tušení smrti. Vzduch protne blesk…. 

Pocity kůže, pocity látky na kůži, pocit holé kůže; představa svlékání kůže, představa pocitu uvnitř kůže někoho jiného. Říká se „nebýt ve své kůži, být v něčí kůži“, můžeme být „v kůži Johna Malkoviche“. Kůže je membrána mezi tělem a světem. 

Dimenze prostorů: Pocity v prostoru a pocity prostoru, pocity prostorů vnitřních a prostorů vnějších, jejich vzájemné prolínání, přesahování. Změny poměrných velikostí. Tělo se mentálně rozpíná přes celé město, celé město je ukryto v těle. Davy lidí jsou v mém těle, celý vnější svět v mém těle. Mé tělo ve vnějším světě. Ztracené, nepatrné. Je propletené se sítí věcí, tělo je obrovské, obsahuje vesmír. Mé tělo je nakonec poskládáno ze základních stavebních prvků vesmíru. Celý vesmír je obrovským lůnem. A v poslední dimenzi „jsme z téže látky jako naše sny.“ 

Michal Tošner