| LAIBACH
Laibach je avantgardní hudební skupina hrající industriál a experimentální hudbu.
Skupina Laibach vznikla v roce 1980 v hornickém městečku
Trbovlje ve středním Slovinsku. Po pěti letech bojů
s totalitní cenzurou v jejich domovině, které
vyústily v zákaz činnosti skupiny po celém území
tehdejší Jugoslávie, nabyli vydavatelské svobody v
zahraničí. V roce 1985 jim v Hamburku vyšlo album
Rekapitulacija 1980-1984 a o rok později v Anglii deska
Nova Akropola. Skutečný průlom však vyvolala až
deska Opus dei z jara 1987, kterou zaštítilo britské
vydavatelství Mute a následující nahrávka Sympathy
For The Devil z roku 1989, se kterou se Laibach rozjeli
na rozsáhlé turné po Evropě a Spojených státech.
Nálepka kontroverzní kapely, skvělé coververze hitů
např. od Opus, Queen, The Beatles nebo The Rolling Stones,
svébytná industriální hudba, zajímavá pódiová
show, odvážné multimediální projekty...to vše způsobilo,
že si svět Laibach záhy zamiloval a miluje je dodnes.
Velké přízni se skupina těší také u českého
publika, před kterým koncertovala naposledy v roce
2014 v rámci evropského turné i v Olomouci v
souvislosti s vydáním nového alba Spectre.
LAIBACH
/ LAIBACH KUNST
Více než třicet let uplynulo od založení Laibach, skupiny, jejíž hudba a představení se staly součástí kulturních dějin. Není ale obecně známo, že Laibach začal svoji kariéru jako vizuální umělecká formace.
Název Laibach (rakousko-německý název slovinského hlavního města Lublaně), stejně jako totalitních vzhled, propagace manifestů skupiny a provokativní politické prostředky vyvolaly řadu diskusí o jejich skutečných politických názorech.
V roce 1984 Laibach inicioval vznik širší umělecké formace
NSK (Neue Slowenische Kunst) spolu s malíři z umělecké skupiny
IRWIN a divadelní skupiny Scipion Nasice
Sisters. Skupina Laibach tvoří hudební část uměleckého hnutí NSK. Tato skupina byla později rozšířena o grafické oddělení
New Collectivism, the Department of Pure
and Applied Philosophy Retrovision (film and
video) a další.
|
|
|
Pod názvem NSK se skrývají různé mimohudební aktivity kapely (divadlo, film, umělecké performance), ale hlavně virtuální stát NSK. Sdružení vydává vlastní pasy, ambasády státu jsou po celém světě, kromě samotných hudebníků tvoří jádro NSK významní slovinští umělci, vědci, politici…
I na této činnosti lze dokladovat, že Laibach dokáží fungovat v širších kulturních, společenských a politických souvislostech. NSK vytvořil silnou kulturní avantgardu, a možná i paradoxně přispěl k atmosféře liberalizace a pluralizace v tehdejší Jugoslávii.
LAIBACH
KUNST
Laibach Kunst je slovinské multiplatformní kolektivní umělecké seskupení.
Hlavními prvky různých postupů Laibach Kunst jsou silné odkazy na avantgardní dějiny umění, socialistický realismus a totalitní ikonografii v malbě a grafice, kolektivismus ve svém veřejném vystoupení (jako anonymní kvarteto oblečené v uniformách), a koncepční proklamace. Laibach Kunst nadále pokračuje v náročné konceptuální praxi pomocí různých médií v rozmezí od malby, grafiky až po video a zvuk. V případě hudebních vystoupení, vedle politických textů, komentujících situaci doma i ve světě, rovněž monumentálně a vizuálně propracovaných koncertů.
Laibach Kunst se účastní mnoha tematických přehlídek doma i ve světě, pořádá dílčí či rozsáhlé retrospektivní výstavy např. Kunsthaus Erfurt in Germany, Lodž (Muzeum Sztuki), Ljubljana (MGLC - Graphic Centre), Trbovlje (Delavski Dom), Maribor (UGM), Zagreb (HDLU), Velenje (Coal Mining Museum) a Labin (Industrial Art Biennial, Lamparna). Laibach byl rovněž zastoupen na velké retrospektivní výstavě o NSK Moderna Gallery Ljubljana v roce 2015 a 2016. Tato výstava byla reprízována v Van Abbemuseum, Eindhoven a v současné době probíhá v Moscow’s Garage Museum of Contemporary Art. Příští rok výstava proběhne v Reina Sofia a Madridu.
|
|
|
LAIBACH
Laibach je popartová formace působící napříč médii, která vznikla v roce 1980 ve slovinském průmyslovém těžařském městě Trbovlje (v tehdejší Jugoslávii). Název Laibach (německý název hlavního města Lublaně), stejně jako militantní sebestylizace, propagandistické manifesty a prohlášení rozvířili početné debaty o umělecké a politické pozici této formace. Fenomén Laibach probírají mnozí teoretici, mezi nimi opakovaně i přední slovinský filosof a kulturní teoretik Slavoj Žižek.
Mezi hlavní prvky různorodých postupů skupiny Laibach patří: silné odkazy na historii
avantgardy, Nazi Kunstu a socialistického
realismu, odosobnění během veřejných akcí jako anonymní kvarteto, konceptuální proklamace a působivá zvuková jevištní vystoupení, která se většinou označují za industriální a experimentální hudbu. Umělecká strategie skupiny Laibach v sobě nese rovněž hodně humoru a využívá i strategii persifláže a dezinformace. Sebeurčení tito
„inženýři lidských duší“ praktikují kolektivní prací (oficiální jména členů jsou Eber, Saliger, Dachauer a Keller), demontují individuální autorství a nastolují princip
hyperidentifikace. Již během raných výstav Laibach Kunst vytvořili a definovali termín
„retroavantgarda“ (v roce 1983), kreativně zpochybňovali uměleckou
„citaci“, přivlastnění, autorské právo a prosazovali tzv.
autorské neprávo. Laibach začínal současně jako umělecká i hudební skupina a stal se mezinárodně známým zejména díky znesvěcujícím reinterpretacím hitů skupin Queen, The Rolling Stones, The Beatles, ale také díky unikátním a troufalým koncertům v okupovaném Sarajevu (1995). Pozornost na sebe přitáhli také nedávným koncertem v hlavním městě Severní Koreje Pchjongjangu (2015). Co se však moc neví, je skutečnost, že Laibach svou kariéru zahájil jako vizuální umělecké seskupení. Výjevy, které většina diváků zná z obrazů člena NSK, umělecké skupiny Irwin – kříž, šálek na kávu, jelen, kovodělník a rudé čtvrtě – byly původně laibachovské motivy. Laibach vnesl do slovinského umění alternativní postmoderní formu kreativity již počátkem 80. let a načrtl spojnice mezi New Image Painting, podomácku vznikajícím uměním punkových kapel a postkonceptuálními praktikami, které si razily cestu na uměleckých scénách v Bělehradě a Záhřebu. Laibachu se také úspěšně podařilo
„svařit" dohromady různé druhy médií – hudbu, video, film a performance,
„vysokou" a „nízkou“ kulturu, popkulturu, politiku a umění.
Kvůli oficiálnímu politickému zákazu skupiny Laibach ve Slovinsku (Jugoslávii) v roce 1983 (zákaz trval do roku 1987) podnítila skupina v roce 1984 založení širšího uměleckého kolektivu NSK (Neue Slowenische Kunst) a jeho grafického oddělení Novi Kolektivizem (Nový kolektivismus). Díky tomu se taktika a estetika skupiny Laibach rozšířila do širší a různorodé mediální praxe. To vedlo k vytvoření silné platformy kulturní činnosti v klimatu liberalizace a pluralizace Jugoslávie 80. let. Spolek NSK existoval jako kolektivní hnutí do roku 1992, kdy se přetvořil ve virtuální spolek
State in Time.
Po rozpadu Jugoslávie pokračovala skupina Laibach zejména v oblasti hudby a nadále zůstává referenčním bodem z hlediska umělecké kulturní kritiky. V nedávných letech bylo skupině v důsledku poststrukturalistických náhledů na světovou produkci konceptuálního umění přehodnoceno jejich umělecké působení na mezinárodní scéně a díky tomu 14. dubna 2012 vystoupila ve speciální rozšířené a zcela vyprodané show v londýnské Tate Modern – Turbine Hall. Rozsáhlé retrospektivní výstavy Laibach Kunst byly k vidění mezi roky 2009 až 2014 v Lodži (Muzeum Sztuki), Lublani (MGLC – Graphic Centre), Trbovlje (Delavski Dom), Mariboru (UGM), Záhřebu (HDLU), Velenje (Muzej premogovništva Slovenije - Muzeum těžby uhlí) a Labinu (Industrial Art Biennial, Lamparna). Laibach byl rovněž zastoupen na velké retrospektivní výstavě NSK, premiérově uvedené v Moderna Gallery Ljubljana v letech 2015 a 2016. Tato výstava byla reprízována v muzeu Van Abbemuseum v Eindhovenu a v současné době probíhá v moskevském Garage Museum of Contemporary Art. Příští rok bude k vidění v muzeu Reina Sofía v Madridu.
|
|
|
LAIBACH
Laibach is a cross-media pop-art formation, founded in 1980 in the industrial mining town of Trbovlje, in Slovenia (then Yugoslavia). The name Laibach (German for the capital city Ljubljana) as well as the group’s militant self-stylisation, propagandistic manifestos and statements have raised numerous debates on their artistic and political positioning. Many theorists, among them Slavoj Žižek repeatedly, have discussed the Laibach phenomenon.
The main elements of Laibach’s varied practices are: strong references to the history of the
avant-garde, Nazi Kunst and socialist
realism, de-individualisation in their public activities as an anonymous quartet, conceptual proclamations, and forceful sonic stage performances – mostly labelled as industrial pop music, but their artistic strategy also carries a lot of humour and tactics of persiflage and disinformation. These self-defined
‘engineers of human souls’ are practicing collective work (their official member names are Eber, Saliger, Dachauer and Keller), dismantling individual authorship and establishing the principle of
hyper-identification. Already within their early Laibach Kunst exhibitions they created and defined the term
‘retro-avant-garde’ (in 1983), creatively questioned the artistic
‘quotation’, appropriation, copyrights, and promoting
copy-left. Starting out as both an art and music group, Laibach became internationally renowned, especially with their violation-re-interpretations of hits by Queen, the Rolling Stones, the Beatles, but also by their unique and daring concerts during the war in occupied Sarajevo (1995) or their recent one in the North Korean capital of Pyongyang (2015). But what many do not know, however, is that Laibach in fact began its career as a visual art group. Images that most people know from the paintings of the NSK Irwin group – the cross, the coffee cup, the deer, the metal worker and the Red Districts – were originally Laibach motifs. Laibach brought an alternative post-modern form of creativity into Slovenian art already at the beginning of the ’80s. The group drew connections between New Image Painting, the do-it-yourself art of punk bands, and the post-conceptual practices that were being promoted in the Belgrade and Zagreb art scenes. Laibach also successfully “welded together” various media – music, video, film and performance, “high” and “low” culture, pop culture, politics and art.
Due to the official political ban on Laibach in Slovenia/Yugoslavia in 1983 (lasting until 1987) the group initiated the founding of the wider collective of NSK (Neue Slowenische Kunst) in 1984 and its graphic department Novi Kolektivizem (New Collectivism), extending Laibach’s tactics and aesthetics into a wider and diverse media practice. This led to the establishment of a strong platform for cultural activity within the climate of liberalisation and pluralisation in nineteen-eighties Yugoslavia. NSK existed as a collective movement until 1992, when it modified itself into a virtual
State in Time.
After the break-up of Yugoslavia, Laibach continued mostly within the realm of popular music, while remaining a point of reference in terms of artistic cultural criticism. In recent years the group has undergone an international re-evaluation of their artistic practice in the course of the emergence of post-structuralist views on worldwide conceptual art production, performing a special extended and sold-out show on April 14, 2012 in London’s Tate Modern
– Turbine Hall. Extensive Laibach Kunst retrospective exhibitions were held between 2009–2014 in Łódź (Muzeum Sztuki), Ljubljana (MGLC – Graphic Centre), Trbovlje (Delavski Dom), Maribor (UGM), Zagreb (HDLU), Velenje (Coal Mining Museum) and Labin (Industrial Art Biennial, Lamparna). Laibach has also been the subject of a large retrospective exhibition on NSK, originally presented by Moderna Gallery Ljubljana in 2015 and 2016. This exhibition has already travelled to Van Abbemuseum in Eindhoven, and is currently showing in Moscow’s Garage Museum of Contemporary Art, and will open next year in Reina Sofía in
Madrid. |
|
|
RUDÉ ČTVRTĚ + ČERNÝ KŘÍŽ
Barbara Borcic
Laibach si místo konání akce vybrali již na samotném počátku. Uvědomovali si, že jejich diskurz, přidávající k jejich činnosti politický rozměr, útočil na sociopolitický systém a zasazoval rány vládnoucí ideologii. Lhostejný nemohl zůstat nikdo. Samotný příchod kapely na jeviště byl poznamenán restrikcí, která odkazovala ke kreativním konceptům. Na jednu stranu šlo o politiku a ideologii, na stranu druhou – o umělecké hnutí: kolektivismus, průmyslová výroba, totalita, politický jazyk, zhmotnění myšlenky na úrovni mentálního symbolu, manipulace, zpolitizované téma, beztvárnost, technologický proces, odmítnutí osobitosti a anonymita.
Klíčovým konceptem Laibach Kunst je všeobjímající umělecká forma (Gesamtkunstwerk), která se vyznačuje složitostí, smyslovostí a emocemi, tělesností a mentalitou. Hranice mezi jednotlivými oblastmi a disciplínami již neexistuje. Veškeré výrazové prostředky působí současně v rámci rozšířené umělecké domény: koncerty a vystoupení, obrazy, fotokopie, grafický design a plakáty, videa, kazety, alba a publikace, instalace v prostoru, jevištní scenérie a choreografie.
Laibach svou metodu nazývají retroavantgarda. Ta si přisvojuje různé symboly a uzpůsobuje je svému vlastnímu programu. Ke skutečnostem odkazuje celistvým a vícevýznamovým způsobem, typicky kombinuje rozličné metody, zdroje a motivy, protiklady. Integruje
„nekompatibilní" a vrstvící se významy, které odkazují k umění, dějinám a politice. Strategie těchto aktivit a prezentace skupiny Laibach je od samého počátku spojena s tvorbou specifického sémiotického („symbolického“) systému a
ready-made
a cut-up
metod, podpořených taktikou provokace, konfrontací a manipulací veřejnosti. Laibach do své umělecké praxe uvedli metody přivlastnění a nápodoby a pomocí kopírek, kazetových magnetofonů, počítačů a video zařízení vytvořili rozličné koláže a brikoláže. Laibach postavili do kontrastu symboly revoluční minulosti a národní symboly z médií s kultovními symboly socialistického realismu a tzv.
Nazi Kunstu. V protipólech stojí také žánrové a historické obrazy s ruskými uměleckými experimenty, zvrhlé umění (Entartete Kunst) a futurismus, ilustrace z lékařských učebnic s fotografiemi z filmů a časopisů.
Symboly skupiny Laibach uvádějí diváka v omyl. Vizuálnost byla vždy důležitým dílčím prvkem umění Laibach: celkový vzhled, koncertní vystoupení, výstavy a instalace. Tyto symboly byly do určité míry vyprovokovány kontroverzními vystoupeními v multimédiích. První symbol se soustřeďoval v černém kříži, načež následovalo několik dalších ikonických symbolů: kovodělník, farmář při setí, jelen, ozubené kolo, rudé proletářské čtvrtě… Na jedné straně leží fascinace symboly, dramatem, mocí a senzacechtivost. Na straně druhé nalézáme averzi vzniklou z tajemné estetičnosti a množství symbolů, která pocit odcizení umocňuje. Symboly skupiny Laibach mají otevřenou reprezentaci bez statických implikací. Jsou nasyceny nejednoznačností a vícevýznamovostí a nepřinášejí řešení protikladů. Jejich vnímání je do značné míry podmiňováno a určováno strategií šoku a sugestivním „vizuálním a zvukovým útokem na emoce“.
Skupina Laibach je známa zejména díky svým koncertům, videoklipům a albům. Méně se však ví o její vizuální tvorbě. Nedávné výstavy
(Instrumentality of the State Machine, Mala galerija, Lublaň, Slovinsko, 2005;
Ausstellung Laibach Kunst – Recapitulation, Museum Sztuki, Lodž, Polsko, 2009;
Gesamtkunst Laibach. Fundamentals 1980–1990, MGLC, Lublaň, 2010, abychom jmenovali jen několik) byly rovněž důmyslné dokumentární prezentace, kde skupina představila svá minulá díla, ale také nové instalace v prostoru.
V roce 1980 byl první projekt Laibach – skupinová výstava a koncert, nazvaný
Red Districts (Rudé čtvrtě) – v kulturním centru Dělnický dům Trbovlje
(Delavski dom Trbovlje) zakázán. Před šesti lety na tomto místě skupina zorganizovala multimediální výstavu, koncert a sympózium jménem
Red Districts + Black Cross. 1980–2010 (Rudé čtvrtě + Černý kříž.
1980–2010), kde byla možnost vidět i instalaci velkoformátových obrazů pojmenovaných Red Districts. Tyto náměty, které vznikly ve čtvrtích u řeky Sávy, jsou přejaty z uměleckých tisků Janeze Kneze z 60. let. Vyobrazují průmyslové krajiny poseté továrnami a doly v rudých proletářských čtvrtích, zejména ve městě Trbovlje. Toto město má revoluční minulost a právě zde skupina Laibach vznikla.
Právě tyto motivy, mimo jiné, jsou nyní k vidění v Galerii Caesar.
|
|
|
RED DISTRICTS + BLACK CROSS
Barbara Borcic
Laibach chose the venue for the event at the very start and realised their discourse, adding a political dimension to their practice, attacking the sociopolitical system, and hitting the ruling ideology. No-one could remain indifferent. The very arrival of the band on the stage was marked with a restriction that referred to creative conceptions. On the one hand, politics and ideology; and on the other – an artistic movement: collectivity, industrial production, totalitarianism, political language, materialisation of thought on the level of mental symbol, manipulation, a politicised subject, amorphism, a technological process, a rejection of distinctiveness, and anonymity of membership.
The key concept of Laibach Kunst is an all-embracing art form (Gesamtkunstwerk) that is distinguished by complexity, sensuality and emotions, carnality and mentality. The dividing line between the individual fields and disciplines no longer exists; all means of expression work simultaneously within the extended artistic domain: concerts and performances, paintings, photocopying, graphic design and posters, videos, cassettes, albums and publications, spatial installations, stage scenery, and choreography.
Laibach call their method the retro-avant-garde. It appropriates various symbols and adapts them to its own programme. Its field of reference is comprehensive and polyvalent, characterised by combining miscellaneous methods, sources and motifs, contradictions, integrating the “incompatible”, and layering meanings that relate to art, history, and politics. The strategy of the activities and presentation of Laibach has, from the very start, been bound to the creation of a specific semiotic system and the processes of
ready-made and cut-up methods, supported by the tactics of provocation and confrontation and manipulation of the public. Laibach introduced the methods of appropriation and pastiche into their artistic practice and made collages and bricolages using photocopiers, tape recorders, computers, and video devices. Laibach have contrasted the symbols of the revolutionary past and national symbols from the media with cult symbols of socialist realism and
Nazi Kunst; genre and historical painting with Russian artistic experiments, Entartete Kunst and Futurism, illustrations from medical textbooks with images from movies and magazines.
Laibach’s symbols mislead the viewer. Visuality has always been an important constitutive part of Laibach’s art: overall appearance, concert performances, exhibitions, and spatial installations. To a certain extent, the symbols were provoked by the controversial multimedia appearances. The first symbol was concentrated in the black cross, and a number of other iconic symbols followed: a metal-worker, a farmer sowing seeds, a deer, a cog-wheel, proletarian red districts…. On one hand, a fascination with symbols, drama, power, and sensationalism. On the other hand, aversion produced by enigmatic aesthetic practice and a wealth of symbols, which intensifies the alienating effect. Laibach’s symbols constitute an open representation without static implications. They are saturated with ambiguity and polyvalence and do not resolve their contradictions; their reception is, to a considerable extent, driven and determined by the strategy of shock and a suggestive “visual and sonic attack on the emotions”.
Laibach are known primarily for their concerts, music videos, and albums. Less is known about their visual production. Recent exhibitions
(Instrumentality of the State Machine, Mala galerija, Ljubljana 2005;
Ausstellung Laibach Kunst – Recapitulation, Museum Sztuki, Łódź 2009;
Gesamtkunst Laibach. Fundamentals 1980–1990, MGLC, Ljubljana 2010… to name just a few) were also sophisticated documentary presentations, introducing their past works as well as new spatial installations.
In 1980, their first project – a group exhibition and concert, sometimes called
Red Districts – was banned from the Workers’ Home in Trbovlje. Six years ago, they organised a multimedia event there: an exhibition, concert, and symposium called
Red Districts + Black Cross. 1980–2010, which also included the installation of large-format paintings called Red Districts. This motif of Laibach, originating in the Sava districts and adopted from the art prints of Janez Knez from the 1960s, has been evident since the early 1980s. They portray industrial landscapes with factories and mines in the proletarian red districts, especially in Trbovlje, a city with a revolutionary past, and the place where Laibach originated.
And these motifs, among others, are now on display in the Gallery Caesar.
|
|
|
RDEČI
REVIRJI + ČRN KRIŽ
Barbara Borčič
Laibach je že na začetku izbral prostor akcije in svoj
diskurz udejanjal. V svojo prakso je vpel politično
dimenzijo. Vdrl je v družbenopolitični sistem in
zarezal v vladajočo ideologijo. Nihče ni mogel ostati
ravnodušen. Že prihod skupine Laibach na prizorišče
je zaznamovala prepoved, ki se je sklicevala na likovne
podobe. Na eni strani je šlo za politiko in ideologijo
in na drugi za umetniško gibanje: kolektivnost,
industrijska produkcija, totalitarizem, politični
jezik, materializacija ideje na nivoju miselnega
simbola, manipulacija, politizirani subjekt, brezobličnost,
tehnološki proces, zavračanje individualnosti in
anonimnost članstva.
Ključno vodilo Laibach Kunst je celostna umetnina (Gesamtkunstwerk),
ki učinkuje značilno celostno, čutno in emocionalno,
telesno in mentalno. Ni več ločnice med posamičnimi
področji in disciplinami, vsa izrazna sredstva
funkcionirajo simultano v razširjenem polju umetnosti:
glasbeni koncerti in performansi, slike, kseroks,
grafike in plakati, video, kasete, plošče in
publikacije, prostorske instalacije, odrske inscenacije
in koreografije.
Laibach je svojo metodo poimenoval retroavantgarda,
si prisvajal podobe in jih prilagodil lastnemu programu.
Njegovo referenčno polje je kompleksno in večznačno.
Zanj je značilno kombiniranje raznovrstnih postopkov,
virov in motivov, kombiniranje v protislovju, združevanje
»nezdružljivega«, plastenje pomenov, ki se nanašajo
na umetnost, zgodovino in politiko. Strategija delovanja
in predstavljanja skupine Laibach je bila že od začetka
vezana na postavljanje specifičnega znakovnega sistema
in postopke ready-made in cut-up metode,
podprte s taktiko provokacije in v spoprijemu z javno
manipuliacijo. Laibach je v svojo umetniško prakso
vpeljal postopke apropriacije in montaže, sestavljal je
kolaže in brikolaže in pri tem izkoristil možnosti
fotokopirnega stroja, magnetofona, računalnika in video
naprav. Simbole revolucionarne preteklosti in medijske
nacionalne simbole je postavil ob kultne podobe
socrealizma in nacikunsta, žanrsko in historično
slikarstvo ob ruski umetniški eksperiment, Entartete
Kunst in futurizem, podobe iz medicinskih priročnikov
ob imažerijo iz filmov in revij.
|
|
Laibachove podobe gledalca
zapeljujejo. Vizualnost je bila zmeraj pomemben
konstitutivni del umetniške prakse Laibacha: celostna
podoba, koncertni performansi, razstavni dogodki in
prostorske postavitve. Tudi kontroverzne večmedijske
nastope so v dobršni meri sproducirale podobe. Prva je
bila zgoščena v črnem križu, sledile so ji druge,
vrsta ikoničnih podob: metalec, sejalec, jelen, zobato
kolo, rdeči revirji… Na eni strani fascinacija nad
podobo, dramatičnostjo, močjo in spektakelskim učinkom.
Na drugi strani pa nelagodje, ki ga producira enigmatična
estetska praksa in obloženost s simboli, kar krepi
potujitveni učinek. Podobe Laibacha so odprti znak, ki
nima statičnega pomena. Prežema jih dvoumnost in večznačnost,
protislovje v njih se ne razreši, recepcijo pa v veliki
meri usmerja in determinira strategija šoka in sugestivni
»vizualno-zvočni napad na čute«.
Skupino Laibach poznamo zlasti po koncertnih nastopih,
video spotih in izdanih ploščah. Manj vemo o njihovi
vizualni produkciji. Razstave zadnjih let (Instrumentalnost državnega stroja,
Mala galerija, Ljubljana 2005;
Ausstellung Laibach Kunst – Rekapitulacja,
Museum Sztuki, Lodz 2009;
Gesamtkunst Laibach. Temelji 1980–1990,
MGLC, Ljubljana 2010 - če naštejemo samo nekatere) so
bile prav zato premišljene dokumentarne predstavitve, na
katerih smo lahko spoznali njihova pretekla dela in hkrati
tudi nove prostorske instalacije.
Leta 1980 je bil njihov prvi projekt – skupinska
razstava in koncert –, ki se občasno navaja kot Rdeči revirji,
v Delavskem domu v Trbovljah prepovedan. Pred šestimi
leti so tam pripravili večpredstavnostni dogodek,
razstavo – koncert – simpozij, z naslovom Rdeči
revirji + Črn križ. 1980-2010 in v veliki dvorani
postavili tudi slike velikega formata z naslovom
Rdeči revirji. Temu Laibachovem motivu iz
zasavskih revirjev, ki je povzet po grafikah slikarja
Janeza Kneza iz šestdesetih let, lahko sledimo vse od
zgodnjih osemdesetih let dalje. Gre za industrijske pejsaže
s tovarniškimi in rudniškimi objekti v proletarskih rdečih
revirjih, zlasti v Trbovljah, mestu z revolucionarno
preteklostjo upora in hkrati prvotnemu okolju skupine
Laibach. In to so motivi, ki si jih zdaj lahko ogledamo
tudi v Galerie Caesar.
|
|
Laibach 1983,
photo Dušan Gerlica |
|
|
|
|
|
 |
|
Laibach Kunst
- Red District
Zagreb HDLU 2011
photo Darko Bavoljak |
Laibach Kunst - Rdeci revirji
Delavski Dom Trbovlje, 2010
photo Miran Majcen
|
|
|
|
|
Laibach
Kunst
Red Districts + Black Cross
|
Red
Districts
linoryt / lino cut
|
|
|
|
|
VOLKSKUNST
2012–2014
mixed media
|
VOLKSKUNST
2012–2014
mixed media
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
