|
Dívám se mrazu do
tváře, jsem sám
na pláni, jež si vrásky vyžehlila.
Já nemám odkud jít, mráz nemá kam,
dech roviny je divotvorná síla.
A slunce škrobené svou chudobou
se zúženými víčky šťastně dívá…
Mnohonásobné lesy stále stejné jsou…
Sníh skřípe v očích jako čistá skýva.
Osip Mandelštam
Až do konce sedmnáctého století byla bílá barva
považována za základní, za tu, z níž vznikají všechny
další odstíny. Teprve Newtonovy pokusy o rozklad
světelného paprsku ukázaly, že je tomu právě naopak – že
bílá všechny barvy skrývá. Její kulturní význam a
symbolika jsou, odrážejíc snad právě hledání fyzikální
podstaty, také vnitřně rozporné – jakoby v jejím případě
vždy vše muselo být „buď, anebo.“ V evropské tradici je
tak bílá tradičně spojována jak s nevinností a čistotou,
tak s precizností a dokonalostí. Značí jednoduchost a
oproštěnost i pádnost a úplnost. Ne náhodou právě ona
představuje jednotící osu linorytecké práce Natalie
Pawlus.
Hovořit o obrazech obyčejně znamená hovořit o významech,
které zosobňují – podobně, jako by tomu bylo v případě
textů. Bez ohledu na vzájemné rozdíly, obrazy jsou
nepochybně jedním ze způsobů vztahování se ke světu a
etablování vlastní identity – slouží k pojmenovávání,
osobování si, k porozumění. Bílá barva papíru nebo
plátna pak obyčejně představuje prázdný prostor, určený
k tomu, aby byl významem zaplněn. Je něčím, vůči čemu
se cokoli děje: Představuje protiváhu bodu, linii či
ploše, které tento děj nebo význam tvoří; dává tvar,
hloubku, plnost, umocňuje či naopak zjemňuje. V osobně
laděné reflexi Moje bílá Pawlusová píše: „Jak řekl
Kandinský, bílá zní jako ticho, jež se může nečekaně
stát významuplným. Ve svých pracích se snažím uplatněním
bílé evokovat náladu. Své postavy vyvažuji vůči bílému
pozadí.“
Jeden z nejstarších grafických listů, které jsou ve
výběru zastoupeny, zachycuje schoulenou postavu. (bez
názvu, 2013, 105 x 75, linoryt) Tváří se tiskne k
vlastním kolenům, mezi sevřenými pažemi pouze nejistě
probleskuje doširoka otevřené oko. Svým tělem vytváří
křehký a nejistý svět. Jeho linie, plocha trupu a oko
jsou zachyceny, jsou, sytou černí. Bílá barva,
přirozeně tvořící jeho hmotu, tak není pouze funkčním
materiálem, není kontextem, ale vlastním textem.
Uvedený grafický list je jedním z těch méně nápadných,
snad právě proto však záměr i priority autorky tak
přesně postihuje. Jejím tématem je totiž člověk a
lidskost jako taková. Soustředí se přitom na elementární
motivy, konkrétní emoce či pocity, situace, které jsou
principiálně osobní, zároveň ale, ve své typičnosti,
zcela obecné. Tyto ‚stále stejné historky‘, jejichž
hodnota i efekt časem zákonitě okorají, jsou právě díky
precizní práci s formou čímsi přirozeně živým – setkání
s nimi připomíná náhlé prozření. Bílá na tom má
nezastupitelný podíl – poskytuje oku oporu a umožňuje mu
adaptovat se na černou linku či plochu, sledovat ji a
postupně se dobírat konkrétního tvaru. Cesta od
abstrakce k figuraci, od dojmu k porozumění, je přitom
obousměrná, a tento efekt ještě umocňuje stále častější
využívání principů automatické kresby (série Černá
skříňka).
|
|
|
 |
Přímá evokace
existenciálních témat tedy funguje na obou úrovních,
formální i významové – bílá barva představuje skutečný
prostor, zbavený však všech vnějších nánosů, v němž se
odehrává univerzálně privátní lidský příběh. Je zároveň
jeho esencí, i konkrétním uskutečněním. Je-li grafika
černobílým uměním, které těží z principů obrazu stejně
jako textu, je-li uměním bodu, linie a plochy, v tomto
případě se navíc stává také médiem hmoty – zhmotnění
prostoru, bílé barvy, je dosahováno nejen metaforicky,
ale také doslovně, mimo jiné slepotiskem (Odmítnutý,
2013, 105 x 75 cm, linoryt), primárně však samotnou
technikou linorytu, z podstaty měkkou a tvárnou. Bílá
jakoby díky tomu měla vlastní bytnost, jako by
disponovala nejen kvalitami optickými, ale také těmi
haptickými.
Descartovým „myslím, tedy jsem“ počínaje, přes
Heideggerovo „já jsem“ až k Sartrovu
„existence předchází esenci“, zásadní otázkou je,
zda je možné lidské bytí uzavřít v systému, ať už
vědeckém, historickém či filosofickém, nebo se jim všem
jako zcela singulární vzpírá. A je-li tomu tak, jaká je
pak jeho podstata. Všimněme si toho nespočtu postav, té
řady lidí, kteří před námi v jednotlivých grafických
listech defilují. Jeden vedle druhého se ošívají, krčí
obličeje, schovávají je do dlaní, hledají vlastní
končetiny, nejistě se na ně staví: Je možné jejich
existenci zobecňovat? Je vůbec možné hovořit o podstatě
lidství?
Sartre byl přesvědčen, že nikoli, že každá existence
naplňuje pouze sama sebe, že člověk je
sebe-interpretující se zvíře nepodobné všem ostatním.
Přesto se zdá, že hlavní postavou lidské komedie Natalie
Pawlus, která snad není ani tolik komedií, jako spíše
groteskou, a možná ani to ne – ne vyprávěným, ale
provždy a nutně žitým příběhem, je člověk prostě jako
člověk, typ. Univerzální figurka, poskládaná téměř
nahodile z částeček, náhradních dílů, neohrabaná,
nahrbená, trošičku směšná: Bosý chodec, který vyvstává z
bílého „nic“, ze spleti černých čar a šedavých ploch, a
také se v nich ztrácí. Je příznačné, že divák – jako ve
stínovém divadle – vidí jen kontury, oživlé obrazy, a na
děj sám může pouze usuzovat. Poslední poselství bílé – i
to, co „není“, může být.
Summary
Natalia Pawlus is the author of a clear expression
and strong, stringent gesture, which is also extremely
fragile because accurate. She dispose an aspect that is
perfectly balanced – it is sensitive to the empty space,
the light, the composition, it is elegant and fresh, it
sometimes acquires qualities of calligraphy, much as
advanced it is at the same time it does not lack humour
and detachment. She manages to speak about serious
things – human condition – in natural and unaffected
way, with white, black and ease line. Her work is very
impressive in both technical and conceptual sense, in
respect to the parameters of graphic arts, linocut, as
well as human pictures. |
|
|
|
|
 |
