Evidentně na hraně
Dráždivý paradox otevřeného děje, který ani nepokračuje ani nekončí. Takový pocit mě prostoupil, když mě Samuel Kollárik s Jakubem Čuškou v ateliéru poprvé seznámili s obrazy zamýšlenými k výstavě. Jakubovy ticho a klid vzbuzující krajiny, či interiéry a Samuelovy impulzivní a konfliktem nabité scény se na první pohled zdá zacházejí s protichůdnou námětovou strategií. Chvíle strávená v kontaktu s jejich malbami mě donutí k mírnému úsměvu a záhy zavrhuji své prvotní zdání. Po bližším prozkoumání a znovuprožití si těchto obrazů se mi najednou začne hranice mezi svárem a klidem a tichem a bouří vytrácet, až se nakonec rozmlží úplně.

„Evidentně na hraně“ takový je název výstavy a nebyl zvolen náhodou. Hrana neboli pomyslná linie napjatá mezi vzájemně se dotýkajícími rovinami, jedinečná zóna, kde se člověk cítí být na dvou místech naráz. Zde „na hraně“, se člověk ocitne, setká-li se s díly obou malířů a jejich vzájemná konfrontace prožitek ještě umocňuje.

Připouštím si tedy, že stojím na takové hranici a prohlížím si obrazy znovu a pokojněji. Náhle se původně klidný dojem čišící z téměř monochromních pláten Jakubových začne proměňovat v nejistotu a rozpor. Ve všech jeho malbách je zřetelně přítomný lidský prvek. Téměř ještě cítím teplo z odkryté postele, rozechvělé lustry ještě před chvilkou svítily. Cesty ubíhající Kubovými krajinami vedou můj pohled kamsi do tmy, do zatáčky a já tiše očekávám, že každou chvíli uslyším kroky. Zvláštní zastavení daného momentu v čase ve mě vyvolává dychtivou potřebu po další scéně a s podivně rozporuplným pocitem uklidnění a zároveň rozčilení mi pomalu dochází, že už nepřijde.

S mírným mrazením z tohoto existenciálního prožitku a s bytostnou touhou po zahlédnutí živáčka obracím svůj pohled k Samuelovým malbám, které mě pudí k prožitku lidství v té nejexplicitnější formě, totiž kontaktu člověka s člověkem, tělo na tělo. Boj, agrese, vášeň a konflikt…tak začíná repertoár pojmů míhajících se v mé mysli při zkoumání jeho námětů. Zápasící ženy, lopata, kterou dělí již jen pár centimetrů od schoulené dívky, nebo malý chlapec sledující konflikt odehrávající se přímo před jeho zraky…Pomalu se dostávám do děje a stávám se jeho účastnicí. Těkám pohledem z obrazu na obraz a pořád mi tu něco nehraje… „Pohladenie“ zázračně se vznášející lopatou,… bizarní bezhlavý dav přihlížející snad boji snad taneční choreografii… A kam se vytratil sok Vojačky, vehementně rozkročené, připravené k boji „na život a na smrt“? „Čo sa stane zo sváru, keď od seba odtrhnete obe bojovníčky? Smiešne vystreté ruky a ďalej nič. Tá žena vyzerá skôr ako na návšteve vo fitku.“ Komentuje paradoxnost výjevu sám autor se šibalským úsměvem a já si uvědomuji, že se evidentně opět ocitám na hraně. Znovu otevírám svůj myšlenkový výčet pojmů vztahujících se k jeho dílu a zařazuji ještě dotek, splynutí, sarkasmus a obskurnost. Samuel hraje na struny ironie, otevře děj v okamžiku maximální možné intenzity a výsledek nechá na imaginaci přijímajícího diváka.

Oba umělci nutí přihlížejícího projít si existenciální vratkostí a rafinovaně upozorňují na rozpor lidského bytí v čase. Jejich díla v sobě mají až haptický potenciál, téměř jako bychom byli schopni tělesně pocítit realitu odehrávající se na plátnech před námi. Tento pocit nevyvolává pouze tématika obrazů, ale i samotný čistě malířský přístup, který oba umělci zastávají. Dynamická rozdílnost mezi lazurními vrstvami a mezi hutnými tahy nanesenými „alla prima“ svědčí o technologické zručnosti a znalosti média do detailů. Empirická zkušenost komponování barev a vlastní technika a rukopis se tak stávají paralelou k jejich námětům. Zároveň však nezůstávají v klišé a z jejich maleb zaznívá odvaha zakoušení nového.
Někdy svobodné a někdy přesné tahy, náhodné stékání malby, která v některých chvílích až „žije vlastním životem“ mě podněcuje k přemýšlení nad významností média. A znovu se tak ocitám na pomyslné hraně a ptám se sama sebe: Dokázaly by se ve mně probudit obdobné existenciální pocity při zhlédnutí stejného tématu na fotografii či ve videu? Odpovídám si téměř záhy a s dávkou sebejistoty tvrdím, že nikoli. Fotografie i video jistě mají v dnešním multimediálním světě své podstatné uplatnění, ale jeví se absolutně jasně, že dědictví klasické malby je i pro současnou tvorbu absolutně nepostradatelné a její možnosti ještě rozhodně nejsou vyčerpány.

Eva Andrejsová