|
VERNISÁŽ / POHLEDY DO
VÝSTAVY
Irena
Křivánková vystudovala brněnskou FaVU, ateliér figurální
monumentální malby u Profesora Jiřího Načeradského, který absolvovala v
roce 1999.
V posledních letech vytvořila výtvarné realizace pro film a divadlo
(například na snímcích Poslední sezóna režiséra H. Bočana nebo Bestiář
režisérky
I. Pavláskové, naposledy se podílela na slavném zahraničním seriálu
Borgiové režiséra O. Hirschbiegla.
Pro divadla vytvořila scénografii například pro představení Edith Piaf v
Paláci Akropolis a obrazy do scény představení Ornitologie pro Divadlo
Kašpar v Praze.
V roce 2012 vytvořila výtvarnou realizaci interaktivní expozice U6 v
Dolních Vítkovicích v Ostravě.
Irena Křivánková má za sebou řadu samostatných i společných výstav,
účastnila se několika residenčních pobytů a sympozií u nás i v
zahraničí.
V roce 1995 obdržela Cenu ateliéru Prof. Jiřího Načeradského.
Od roku 2014 působí jako odborná asistentka ateliéru Intermédia na
1.soukromé vysoké škole uměleckého zaměření ART-DESIGN INSTITUT v Praze. |
|
Tetramin
Letos je to dvacet let, co Irena Křivánková vstoupila na
veřejnou uměleckou scénu svou první samostatnou výstavou. V té
době, v roce 1997, ještě studovala malbu u Jiřího Načeradského
na Fakultě výtvarných umění v Brně. Její učitel, významný
představitel české figurativní malby a čelní protagonista tzv.
české grotesky šedesátých let dvacátého století, se velkou měrou
vepsal do prvních Ireniných obrazů. Expresivně deformované
figury ve vypjatých situacích (sice z normálního života, ale
zároveň jaksi „nenormální“) rezonovaly i s expresivně pojatou
linii Neue Wilde 80. let, tedy směrem, jenž agresivně a křiklavě
komentoval scény ze života. Irena Křivánková tehdy vytvořila
obrazy, které byly velmi silné svou výrazovou nadsázkou,
emocionalitou a mnohé z nás jistě překvapily i tím, že
expresivní figurace může být znovu a znovu opakována a při tom
být nositelem aktuálních pocitových sdělení.
Současná výstava Ireny Křivánkové nabízí obrazy z let 2015-2017.
Kdo by znal jen autorčiny počáteční divoké figurativní obrazy,
řekl by, že se jedná o úplně jiného malíře. V době studií byl
pro Irenu Načeradský velmi důležitý a dá se říci, že profesorova
malířská poloha nebyla pro jeho žačku ani cizí (Křivánková je
totiž emocionální člověk se spontánními prožitky). Avšak Irena v
sobě postupně začala objevovat i jiné roviny své osobnosti.
Za vším stojí Křivánkové „vnitřní“ svět – svět vlastních pocitů,
svět, jenž je živen intuitivním vnímáním skutečnosti, které se
nezabývá ani tak „jevovou slupkou“ předmětů a dění, ale spíše se
vztahuje k něčemu, co se děje „za“ nebo nějak „neviditelně“. U
Ireny funguje jakési propojení s oním „nejevovým“ a z něj se
hromadí v její hlavě pocity (spíše se tam usazují nevědomě). A
tyto pocity se pak dostávají na plátno. Dá se říci, že pozdější
autorčiny obrazy jsou metaforou, která prostřednictvím obrazu
sděluje představy o něčem, co je empiricky nepoznatelné, a tedy
ani na plátno přímo nenamalovatelné, protože nic takového běžný
lidský zrak v realitě nevidí. Irena Křivánková je tedy stále
„svá“. Točí se kolem teritoria vlastních prožitků. Jen se mění
způsob malířského vyjádření: od expresivní figurace se dostává k
obrazům, v nichž vládne až překvapivý klid. Ještě před časem se
objevovali v obrazech různí živočichové (spíše jakési imaginární
potvory - ale živočichové). Dnes jsou tu jen „prázdné krajiny“
(jsou to vůbec krajiny v běžném slova smyslu?), v nichž není ani
stopa po lidských či zvířecích organismech. Jsou to krajiny
ticha, ale ne bez života a už vůbec ne bez dění.
A ještě jedna věc se proměnila. Na počátku malířské éry
používala Křivánková rozmáchlý, spontánní rukopis tryskajících
barevných tahů, který nedovoloval vykreslovat detaily a budovat
„renesanční“ hloubku prostoru. Nyní jsou obrazy daleko víc 3D a
některé části plátna jsou téměř veristicky propracované. Třeba
vodní hladina v obraze Ve snění je až věcně fotograficky
sugestivní a kontrastuje s celkovou atmosférou obrazu, který
jako by se nevztahoval k žádné nám známé konkrétní realitě.
Možná je to příběh o něčem, co jsme nezažili – co bylo už dávno
před námi, nebo co teprv bude. Jakési sci-fi. Já si třeba při
pohledu na dílo Ve snění vybavím Hvězdné války a scénu, kdy Luke
ztroskotá v bažinaté krajině na planetě Dagobah.
Poslední obrazy Ireny Křivánkové vznikly po té, co dostala
akvárium. Vodní elementy byly přítomné i dříve, ale teď
převládly. Obraz Tetramin je vlastně pohledem do akvária (odtud
název: tetramin je krmivo pro rybičky. Jsou to jakési vločky,
které zvolna klesají skrze vodní hmotu směrem ke dnu, když je do
akvária nasypeme). Jenže je to opravdu nádržka pro rybičky?
Skrze autorčinu imaginaci jde najednou o něco jiného. Je to
výjev z neznámých končin, podobně jako tomu bylo v obraze Ve
snění.
Malby Ireny Křivánkové účinkují velmi enigmaticky. Je to svět
záhad. Ale zároveň ony záhady na mě působí dost konkrétně. Možná
to jsou obrazy mikrosvěta zkoumaného biochemiky anebo možná
vesmírné makrosvěty, jimiž se zabývají astrofyzici. Možná, že
světy obrazů Ireny Křivánkové jsou nedosažitelné jen zdánlivě.
Ivona Raimanová
Leden 2017 |
