|
|
Jiří Pelcl
Narozen: 22. 9. 1950, Postřelmov
Architekt, designér.
Žije a pracuje v Praze
|
Miroslav Sychra
Narozen: 10. 5. 1950, Svitavy
Fotograf.
Žije a pracuje ve Svitavách
|
BROOKLYN
Měli jsme štěstí, Jiří
Pelcl, Miroslav Sychra a Iva Knobloch, že jsme mohli část roku prožít
v Brooklynu a evropskýma očima skenovat zdejší život. Výstava v Galerii
Caesar je vizuální zprávou o této neobyčejné čtvrti, kam se z Manhattanu
přestěhovala autentická pestrost New Yorku. Fotografie Miroslava Sychry
a objekty Jiřího Pelcla ukazují uhranutost všedním, obyčejným Brooklynem
odpadků a bouraček, stavenišť, zapadlých zákoutí, spotřebních předmětů,
prostředí, kde dochází k interakci člověka s primitivností, neurvalostí
a hrubostí ulice, a přece se v tomto nemalebném prostředí žije,
sportuje, hraje, běhá, pokračuje kupředu v životaplné důvěře v život.
Brooklynská ulice, tam Evropan asi zahlédne to podstatné z Ameriky.
V Americe se zrodil Pop
Art – tady má všední spotřební předmět auru neobyčejnosti, i kdybychom
byli jakkoliv protikonzumní, přece naše oči svede blýskavý
a zářivý obal
a excentrický tvar. Jiří Pelcl sám komentoval svoje objekty z plechovek
jako kritiku amerického konzumerismu. Ano, pro nás Evropany je spousta
věcí nepřijatelných a nepřirozených – a přece jsme tím fascinováni. O
tomto paradoxu píše výstižně Jean Baudrillard ve svém dlouhém eseji
Amerika. Banální zboží a každodenní předmět mají až myticky mystický
rozměr, což vysvětluje absencí věkovité kultury.
V Evropě byly odedávna
navrstveny hromady věcí na metr čtvereční, některé poztráceny a zničeny,
některé muzealizovány pro svou estetiku či technický vtip, nebo jako
historický svědek. Kdo ví, jestli se Evropu podařilo v hustotě předmětů
na metr čtvereční Ameriku dohnat. Předmětný svět, výsledek lidské práce,
tu stojí proti bujnému a drsnému světu přírody, ať jsou to neprostupné
vegetativní nálety, agresivní množení švábů, nehorázně přejedení holubi
a další městské ptactvo obřích rozměrů, vždyť na chodníku se povalují
zbytky hamburgrů a pečených kuřat z podivné hmoty;
Dunkin Donut a Mc Donald´s jako výspa civilizovaného světa proti
zdivočelé přírodě. I v Brooklynu, jako v celé Americe vnímáme město jako
zkrocenou, člověku nepřátelskou přírodu, jako pokoření jejího
svrchovaného bytí. Použité předměty, plechovky, večeře, boty, oblečení,
nádobí, cokoliv, povyhazované na ulici, vyznačují stopu člověka v
cihlové
a asfaltové poušti, v krajině města i za ním. Fotografie
Miroslava Sychry tuto atmosféru výstižně zachycují.
V Salingerově povídce
ukazuje otec desetiletému synovi předměty kolem sebe, dává je na stůl
jako na sokl v galerii, aby si je chlapec mohl soustředěně prohlížet.
Běžnou, všední věc na stole vytrženou z obvyklého provozu vnímá jako
pozoruhodný úkaz s posvátným posláním.
Předmět jako fetiš.
Dva bratry z Michiganu,
teenagery Aya a Tea, výborné rap-hiphopové performery, zaujaly
v nákupním centru luxusní hodinky zn. Rolex (cena od 80 tisíc do tři
čtvrti milionu korun) a zatoužili po nich. Složili píseň a nahráli
video, které se stalo globálním hitem. Text neříká téměř nic jiného než:
All I ever wanted was
a rolly, rolly, rolly. Naléhavý hlas z té písničky
snad dělá jemný protest song, youtube performance s černošskými dětmi a
vrstevníky jako by v tomto kontextu říkala, že i černošský výrostek má
právo toužit po nepředstavitelně drahých hodinkách patřících na zápěstí
boháčů, byznysmenů, úspěšných a majetných. Nakonec si hoši díky hitu
mohli rolexky dopřát, I feel well, říká Ayo v interview, cítí se s nimi
dobře.
Spotřební předmět se
stal fetišem a takový je komentář Jiřího Pelcla k jeho objektům.
Neodhaluje ale toto nábožné uctívání předmětu něco víc? Dívám- li se na
video Aya a Tea, mám neodbytný pocit, že jdou ve své touze po rolexkách
a radosti z jejich užívání, někam hlouběji, k podstatě unikavé existence
nás samotných. Nevlastníme naši existenci, protože jsme ji bez zásluhy
dostali – a tak snad vlastníme-li předmět, který nám je bytostně blízký,
jako bychom se dotkli, sice iluzorně, své identity….
Že toužení po věcech je
nicotné mámení a šalba profánního, zcestná touha po umělém ráji a
falešné náboženství, to si uvědomovaly četné puritánské sekty s
asketickými pravidly soužití. Jednu z nich, Shakers, Jiří Pelcl v USA
studoval; jeho objekty mají tvar kříže.
Brooklyn protíná dlouhá tepna Church avenue, kde každých padesát metrů
narazíte na kostel, mormonský, katolický, moravských bratří, pravoslavný
a bezpočet dalších křesťanských denominací, v okolí jsou rozesety
modlitebny v parteru ulice, v bývalých garážích, obchodech, skladech,
každou neděli dopoledne potkáte celé rodiny v těch nejsvátečnějších
šatech, z modliteben se ozývá elektrická kytara a extatický křik,
doprovázený halasným mručením. Nelze nespojit náboženskou citlivost
Brooklyňanů s dávným vykořeněním a nevyhojenou jizvou otroctví.
Předmětný svět, jako třeba kostelní uniforma v katolickém svatostánku,
může být znakem sebeuvědomělé společenské důstojnosti.
Předmět, člověk a
prostředí do sebe ve Spojených státech zapadají jinak než v Evropě, a
tato souvztažnost se vyjeví teprve po delší době, pokud člověk žije déle
a ve čtvrti, která je autentická a záhadná jako BRKLN. Mohli jsme být na
chvilku součástí té pestré brooklynské mozaiky a upřímně řečeno se nám
stýská tady odtud, z našeho českého, pohodlně útulného obývacího pokoje,
který má pro jistotu zavřená dveře i okna.
PhDr. Iva Knobloch,
kurátorka sbírky grafiky Uměleckoprůmyslového musea v Praze.
|
