|
Cizí světy. Radoslav Bigoš, Michal Ožibko, Zdeněk Trs
Podobal jsem se střelce
kompasu v ruce orientačního běžce, který jej nese
lesem, a srdce mu přitom
buší o závod.
̶ Thomas Tranströmer
Pojem transpozice označuje
převod či přenos významu při zachování jeho podstaty. Příkladem budiž
hudební skladba převedená z jedné tóniny do jiné, typologicky shodné
varianty, přičemž vztahy mezi jednotlivými tóny zůstávají totožné,
stejně jako tempo, rytmus a přednes. Jakkoli na první pohled vzdáleně,
je to právě využívání tohoto principu, co spojuje trojici autorů,
Radoslava Bigoše, Michala Ožibka a Zdeňka Trse. Všichni tři jmenovaní se
totiž shodně pokoušejí reflektovat odlišný, vysoce komplexní systém a
převést jej v jiný, ještě komplexnější, aniž by utrpěla jeho podstata –
a to ať už se jedná o atomizované předměty reálného světa (MO), latentní
obrazy světa vnitřního (RB) nebo obecné principy astronomie (ZT). Je
jasné, že jejich postup je v řadě ohledů intuitivní a hluboce osobně
podmíněný – že transpozice v tomto smyslu neznamená systematický pohyb
ve struktuře, ale překlad do cizího (ve skutečnosti samozřejmě
vlastního) „jazyka“; že se jedná o pokus pochopit, adoptovat a
reflektovat cizorodý svět, který se pak přirozeně stává světem novým,
nově osídleným. A že tento svět není ani tolik tvořen věcmi, jako spíše
vztahy mezi nimi a vůči nim.
Jako nejcitlivější se
v tomto směru prezentuje Radek Bigoš, který reaguje na své vlastní
expresivní gesto, na svůj vlastní prožitek. To, co v jeho případě
emocionálně téměř zahlcuje, jakkoli je již ve skutečnosti distancované,
se v Ožibkově malbách stejně intenzivně dme pod povrchem – evokujíc
zkušenost kondenzovanou ve zdánlivě neživém, marginalizovaném předmětu.
Zdeněk Trs pak svou reflexí abstraktních systémů a logických rámců
jakoby představoval přímý protipól obou, ve skutečnosti však věc dovádí
do nutných důsledků: To, co je z podstaty pouze konceptuální či
imaginativní, se stává hmatatelným, hmotným.
S vědomím toho, že se
pohybujeme na půdoryse umění, se v této souvislosti tím palčivěji nabízí
otázka, jak – pokud vůbec – se liší proces poznání v kontextech vědy a
umění, fáze objevu a porozumění, a jak se liší jeho zisky. Jakkoli totiž
každý po svém, všichni tři autoři cílí shodným směrem – do nitra,
k podstatě věci, k tomu, co je; a pohybují se tak přirozeně
v prostoru mezi osobním a obecným, imanentním a transcendentním. Jejich
úsilí je téměř dojemně naivní, protože skutečné, živoucí, podobně jako
nakonec představy či prožitky, úvahy o pohybu vesmírných těles nebo
existence věcí, které člověk vytvořil a záhy opustil, aniž by vyvinul
snahu jim porozumět – stejně jako ony jsou však také precizní a ostré,
soustředěně zaujaté a nekompromisní. A lze je proto chápat jako úvahu
nad tím, co to znamená abstrahování – jak ve smyslu pojmenovávání či
definice, tak převodu nekonečně pestré osobní zkušenosti v univerzálně
srozumitelné sdělení, které by mělo schopnost znovu se v divákově
imaginaci rozvinout do původní šíře a být výmluvné bez ohledu na zvolený
kontext či časoprostor.
Nechtíc, ale možná
nevyhnutelně, se proto vracíme ke zcela intuitivnímu a obecnému
východisku – je možné sdílet podmíněný, intimní prožitek? Je možné jej
omezit a zprostředkovat, aniž by utrpěl? Je možné jej zobecnit?
Jednoduchost neznamená banalitu – podstata věci nakonec spočívá v její
aspiraci na nadčasové, nikoli časné, v odhodlání přiblížit se tomu, co
proměnný kontextuální rámec překračuje: komplexní hodnotě. Ne náhodou
vybraná díla spojuje vysoká estetická kvalita, jíž je v tomto případě
potřeba chápat jako nutnou, nikoli postačující podmínku – a také vtip,
ne humor, ale esprit porozumění.
Radoslav Bigoš/ * 1987 Ostrava
Kartinka představuje specifický formát obrázku z běžného života –
mírně ironického, zcizujícího, podvratného, zachycujícího konkrétní
situaci, drobnou epizodu, zároveň se ale pyšnící ambicí být čímsi více:
reprezentovat třídu, definovat kategorii. V případě Radoslava Bigoše je
potřeba zdůraznit především aspekt její jemnosti a citlivosti,
nezapomínat přitom ale na osten, který je nakonec vždycky ostře cítit
v pozadí: Hravost a vytříbená estetika mohou evokovat dojem nenáročnosti
či efemérnosti, těžiště věci, „já“ – minimalistické leda tak
etymologicky, je však hmotné dostatečně a je zkoumáno s přísností, snad
až krutostí sobě vlastní – právě proto, že zasahuje osobní prostor.
Kartinka je vždy součástí celku, je paralelním viděním sebe sama zevnitř
i zvnějšku – které také stojí za schopností precizního pojmenování,
uchopení, postižení konkrétního momentu, motivu, emoce rovnocenně ve
slově a barvě. Výsledný tvar je důsledkem hledání, kroužení, skládání –
precizování toho, oč se vlastně jedná, co je to, co je středem.
Radoslav je zjevně zvyklý pracovat sám se sebou a svá zjištění dokáže
zobecnit natolik, aby byla nejen přijatelná pro cizího vnímatele, ale
aby jejich výsledkem byl obraz – který navíc dokáže existovat
samostatně, být sám o sobě experimentem, hrou, předmětem zkoumání.
Jestliže platí Sarterovo „existence předchází esenci“, pak – myslím –
popisuje právě tuto situaci: Identita lidské bytosti se utváří
v procesu, v neustálém vymezování se jedince vůči kontextu, vůči
společnosti, vůči roli, kterou v jejím rámci plní. V neustálé
interpretaci sebe sama. Odtud je potřeba vycházet při adopci pojmů jako
autenticita, faktičnost, transcendence, především ale odcizení,
značícího schopnost vztahovat se k sobě alespoň jistým způsobem
distancovaně a mimo tento svět, který sám se utváří v procesu existence,
a neposkytuje tak na rozdíl od antické představy žádnou jistotu řádu,
smyslu či spravedlnosti. Poměr, který zaujímáme vůči sobě samým, sobě
samým viděným jinými a vůči jiným je vždy směrodatný – interakce je
směrodatná. Odtud jednak Sarterovo zdůraznění „pohledu“ a „vidění“,
jednak Buberovo dualistické rozlišování vztahů na Já-Ty a Já-Ono. Teprve
z perspektivy jiného subjektu můžeme odlišit sebe jako sebe, teprve pod
tímto vlivem dokážeme specifikovat, co je „já“ v objektivním smyslu –
respektive se o to pokoušet. Entita, osobnost, lidskost se odhaluje ve
studu, nikoli v jistotě nebo přesvědčení. A právě známkou studu
je také ironie, jíž je typ „bigošovské“ kartinky typický, a jež tak
naivně a velkoryse nabízí doménu estetiky etice.
Absolvent ateliéru ilustrace (2005-2006) SUŠ Ostrava, ateliéru kresby
Fakulty umění Ostravské univerzity (2006-2007) a Akademie výtvarných
umění v Praze
(ateliér malby prof. Zdeňka Berana/ prof. Martina Mainera; 2007-2013).
Vystavuje samostatně (Praha 2013, 2015, 2017) i skupinově (Praha/ České
Budějovice/ Poznaň/ Zlín/ Brusel 2009; Šumperk / Tišnov / Praha 2012;
Praha 2013; Praha 2014). V roce 2016 získal ocenění Young
Czechoslovak Artists. Je zastoupen v soukromých sbírkách.
Bigoš is a
graduate of the Studio of Illustration (2005-2006) of SUŠ Ostrava, Art
Studio of the Faculty of Arts of the University of Ostrava (2006-2007)
and Academy of Fine Arts in Prague (Prof. Zdenek Beran / Prof. Martin
Mainer, 2007-13). Exhibits separately (Prague 2013, 2015, 2017) as well
as group (Prague / České Budějovice / Poznaň / Zlín / Brussels 2009;
Šumperk / Tišnov / Prague 2012; In 2016, he won the Young Czechoslovak
Artists Award. He is represented in private collections.
Michal Ožibko/ *1981 Šumperk
Michal
Ožibko je autorem krajních poloh – přísné, hyperrealistické figurace a
uvolněné, expresivní abstrakce. Je autorem nejen metaforicky zaťatým:
Pokud ano, pak takto – nikdy ne jinak. Tomu odpovídá jeho přístup ke
zvolené technice, k plátnu, podstatněji ale samozřejmě výběr témat,
která jsou často latentně angažovaná. Jistě, každé umělecké dílo je
alespoň jistým způsobem vztažené ke světu. Jen málokdy se nicméně najde
autor, pro kterého je toto vztahování se stejně důležité a přirozené
jako dýchaní. Důsledkem je chápání obrazu, malby (!), jako finální verze
procesu konstrukce či uvažování, které má svůj průběh a formuje se
komplikovaně. Respektive zacházení s obrazem jako bytostně uvědomělým
projevem, v němž se promítá – záměrně – reflektovaná životní zkušenost.
Vědět, v čem jsou osobní slabiny či specifika, zaujmout k nim postoj,
vyvarovat se přitom lacině terapeutického aspektu a s touto zkušeností
zacházet víceméně rigidně, je strategie hodná pozornosti. Je natolik
radikální, že se jen těžko lze dobrat hranice mezi dílem a autorem – což
je samozřejmě klišé silně poukazující na slabiny hodnotitele. Přesto
však, abych z vlastního selhání vyvodila závěr: Myslím si (stále!), že
pojmem, který tuto situaci postihuje nejlépe, není žádný jiný, než
romantismus: Máme zde autora, který je přesvědčeným malířem – je
malířem. Otázka, proč malovat (a nehovořit), je v jeho případě zcela
bezpředmětná – obraz je paralelou žitého světa. Hyperrealistická,
radikálně realistická forma přitom plní roli struktury, která drží jeho
celek pohromadě – definuje nejen věc, ale také její prožitek, a
odděluje, doslova, to, co obraz zachycuje, od toho, kdo se na něj dívá.
Hyperrealismus bývá často – a správně – spojován s distancí,
s odcizujícím efektem, s objektivizovaným záznamem principiálně podobným
tomu, který produkuje technický aparát. Veškerá tvůrčí aktivita se
v jeho případě soustředí do okamžiku volby toho, co bude zachyceno –
technologie sama představuje spíše otázku řemeslné zručnosti (na níž
bývá hodnota díla stejně často redukována). Viděno touto perspektivou je
nicméně pro podobný typ malby, pro v pravdě Michalův typ malby,
typická vysoká míra exprese. Její zřejmou kvalitou, jíž je nutno ocenit,
je to, že není vidět – a že tedy výsledný obraz představuje, podobně
jako je tomu v případě fotografie, výsledek procesu pojmenovávání či
abstrahování, na nějž lze pouze usuzovat. Je logem, piktogramem, značkou
– redukcí bezbřehého nekonečna v jasné konkrétno. Proto je tolik
působivá – a proto nutně a nevyvratitelně představuje nikoli protipól,
ale pandán autorovy abstraktní polohy.
Ožibko je
absolventem Střední průmyslové školy v Šumperku (1995–1999) a ateliéru
klasické malby Akademie výtvarných umění v Praze (prof. Zdeněk Beran;
2005–2011). Vyjma samostatných výstav (mj. Divadlo Šumperk, 2007;
Jellyfish Gallery, Praha 2016) se zúčastnil řady skupinových prezentací
(Vlastivědné Muzeum, Šumperk 2005 / 2009 / 2012; Galerie Jiřího Trnky,
Plzeň 2007; Novoměstská radnice, Praha 2008; The Chemistry gallery,
Praha 2009/ 2013 / 2014; ART PRAGUE 2009/ 2010; BP Portrait Award 2010 –
National Portrait Gallery, Londýn / Usher Gallery, Lincoln / Aberdeen
Art Gallery; Aberdeen / Aberystwyth Art Gallery, Aberystwyth; Muzeum
města Tišnova, Tišnov 2012 ad.). V roce 2010 získal British Portrait
Award – Visitor’s Choice. Jako kurátor připravil několik výstav (Šumperk
2009; Šumperk / Tišnov / Praha 2012; Olomouc 2017).
Ožibko is
graduate of the Secondary Technical School in Šumperk (1995–1999) and
the Academy of Fine Arts in Prague – School of traditional painting
techniques (prof. Zdeněk Beran; 2005–2011). Except solo exhibitions (eg.
Šumperk Theatre, 2007; Jellyfish Gallery, Prague 2016), he participated
in a series of group presentations (Etnographical Museum, Šumperk 2005 /
2009 / 2012; Jiří Trnka Gallery, Plzeň 2007; New Town Hall, Prague 2008;
The Chemistry gallery, Prague 2009 / 2013 / 2014; ART PRAGUE 2009 /
2010; BP Portrait Award 2010 – National Portrait Gallery, London / Usher
Gallery, Lincoln / Aberdeen Art Gallery; Aberdeen / Aberystwyth Art
Gallery, Aberystwyth; City Museum Tišnov, Tišnov 2013 ad.). In 2010 he
won the British Portrait Award – Visitor’s Choice. As curator he
organized a series of exhibitions (Šumperk 2009; Šumperk / Tišnov /
Praha 2012; Olomouc 2017).
Zdeněk Trs/
*1985 Liberec
Zdeněk Trs je absolventem dvojice ateliérů, sklářského a malířského.
Platí-li pro první kontext kresebnost a hmotovost – a pro druhý
malířskost a iluzivnost, je to technická preciznost, co je spojuje. A
znalost. A elegance. Všechny tři uvedené kvality jsou zjevně pokročilé a
značí profesionalitu – překračují základní limity řemeslnosti, zájmu o
věc a půvabu. Předpokládají vhled, vlastní invenci, závazek – a
předpokládají, paradoxně jen zdánlivě, také hravost. To podstatné,
takzvaně tvůrčí, se totiž odehrává na půdoryse hry, která je sice
chápána (podle Gadamera) jako odpočinek od vážného, k vážnému se však
(podle Gadamera) bytostně vztahuje. Ten, kdo si hraje, je ve hře zcela
pohroužen; hra jej sama vede – nikdy nemůže dohlédnout jejího konce,
nikdy ji tak docela neobsáhne. A Zdeněk je hráč par excellence – protože
pochopil její principy: Ví, že iluze, tj. na straně jedné tajemství, na
straně druhé mimeze, je vrcholem všeho, že tady se nitky sbíhají. Že
iluze je největší radost – pro ni se hra vlastně hraje. Hře se, jak
známo, nejlépe daří tam, kde vládne nuda – kde se vědomí odpoutává od
toho, co je mu dané, co už obsáhlo – a postupuje dále, od zažitých
schémat k novým světům. A její zisky lze navíc stále zlepšovat. Myslím,
že právě tento aspekt je v případě jeho tvorby podstatný – stejně jako
že se jeho prostřednictvím přibližujeme k (cílovým) konceptuálním metám:
Umění, umělecké dílo, obraz, malba je způsobem či nástrojem uvažování –
ne vágního přešlapování universalismu, ale soustředěného „násilí“
logiky: abstrahování, pojmenování a definice. Najednou se tak od toho,
co je negativní (nuda), dostáváme k něčemu, co je bytostně pozitivní a
má zásadní význam: Ke znalosti. A dostáváme se k tomu cestou, která není
nepříjemná, naopak. Jestliže se v posledních několika dekádách vedou
stálé diskuse o tom, co to umění vůbec je, zdali má estetika (krása)
jakýkoli význam, je-li umění možným prostředkem poznání atd. atp.,
prostřednictvím tohoto typu prací dostáváme explicitní odpověď:
Porozumění znamená převod komplikovaného v jednoduché, které není
banálním, a nezáleží na tom, říkáme-li tomu věda, nebo umění. Pravda a
krása – silné spojení. Tím spíše, je-li tady autor, který je schopný
kýžený efekt dále prohloubit – a hrát si s námi. Přitažlivost je potom
nejen námětem, ale také tím, co k obrazu skutečně poutá; pohyb planet se
děje a prožívá teď (ačkoli nevíme proč); průnik světla je možný tady
(ačkoli nevíme jak). Spektákl mimeze nelze podcenit – stejně jako
nezávaznost hry. O kompetencích není potřeba ani hovořit.
Trs
absolvoval studia na Střední uměleckoprůmyslové škole v Jablonci nad
Nisou (2000–2004),
Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze (ateliér Sklo, prof. Vladimír
Kopecký; 2004–2007)
a v Ateliéru klasických malířských technik pražské Akademie výtvarných
umění (prof. Zdeněk Beran; 2007–2010).
Samostatně vystavoval mj. v Galerii V kapli (Bruntál, 2008), v Dea Orh
art gallery (Praha 2011), v Galerii Dea Orh (s Pavlem Vašíčkem a
Vladimírem Vélou, Praha 2013); zúčastnil se řady skupinových výstav
(Novoměstská radnice, Praha 2007; Diamant S.V.U Mánes, Praha 2009;
Galerie Kotelna, Říčany u Prahy 2010; Národní galerie v Praze, Praha
2011 / 2010; Vlastivědné muzeum, Šumperk 2012 / 2010; Italský kulturní
institut, Praha 2013; The Chemistry Gallery, Praha 2011 / 2013 / 2014;
MAXXI, Řím 2015; DEPO2015, Plzeň 2015 ad.). Je zastoupen ve sbírkách
Národní galerie v Praze, v českých i zahraničních soukromých kolekcích.
Trs has
graduated at the School of Applied Arts and Higher Vocational School in
Jablonec nad Nisou (2000–2004), the Academy of Arts, Architecture &
Design (School of Glass, prof. Vladimír Kopecký; 2004–2007) and at the
Academy of Fine Arts in Prague – School of classical painting techniques
(prof. Zdeněk Beran; 2007–2010). Trs was presented in Galerie V kapli
(Bruntál 2008), Dea Orh art Gallery (Prague 2011) and Dea Orh art
Gallery (with Pavel Vašíček and Vladimír Véla, Prague 2013); he also
participated on many collective exhibitions (New Hall Gallery, Prague
2007; Diamant S.V.U. Mánes, Prague 2009; Kotelna Gallery, Říčany u Prahy
2010; National Gallery in Prague, Praue 2011 / 2010; Etnographical
Museum, Šumperk 2012 / 2010; Istituto Italiano di Cultura, Prague 2013;
The Chemistry Gallery, Prague 2014 / 2013 / 2011; M AXXI, Rome 2015;
DEPO2015, Pilsen 2015 ad.). He is represented in the collections of the
National Gallery in Prague, Czech and foreign private collections.
Mgr. Barbora
Kundračíková, Ph.D.
|
