|
Věty o minulosti – akcích – dokumentaci
Vladimír Havlík a Barbora
Klímová
Akční tvorba 70.–80. let v Československu se může ze
současného pohledu jevit ambivalentně ve vztahu ke své dokumentaci.
Záznam performance nebo akce je pro mnohé autory na jednu stranu jen
otiskem situace, podobným reportážnímu snímku. Na druhou stranu i ten
postupem času rámovali ve vztahu k tradičnímu obrazu a instituci umění.
Situaci u nás komplikoval mj. fakt, že v době vzniku nebylo prakticky
možné experimentální umělecké projevy veřejně prezentovat. Umělci tak
nebyli nuceni od začátku zvažovat akci jako veřejně prezentovatelné dílo
a daleko spíš jej koncipovali pro určité společenství příbuzně
smýšlejících.
V privátním archivu Vladimíra Havlíka například nacházíme
několik obsahově i formálně odlišných vrstev dokumentace vlastních akcí.
Na jednu stranu jsou zde neformálně zhotovené snímky, fotografované
různými účastníky a vyvolané na dokumentární papíry. Autorsky
necenzurovaná kolekce zahrnuje i různé privátní nebo periferní
fotografie, nepovedené nebo časem poškozené a ohmatané formáty, zkoušky
na proužcích papíru apod. V sešitech na pomezí autorské knížky a alba,
Vladimír Havlík a autor fotodokumentací Radek Horáček shromáždili snímky
za účelem obdarování okruhu známých. Sloužily především jako upomínka
účastníkům událostí. K již formálnějšímu prezentování autorských akcí
známým, ale i odborníkům byla určena rovněž různě adjustovaná alba.
První veřejnou prezentaci v roce 1986 pak dokumentují formálně čistě a
jednotně nazvětšované fotografie formátu A3 a A4. V souvislosti se
současnými prezentacemi a publikacemi se vrstvy mísí, odpovídají obrazu
autora vytvořenému pro současné anonymní publikum. V rámci naší
spolupráce jsme se snažili jednotlivé vrstvy rozkrýt. Mapování archivu
se ale stalo i důležitou paralelou k poodhalení a k analýze procesu
současného vzpomínání a reflexe. Rozdílné úhly pohledu ilustrují mj.
následující Věty o minulosti - akcích - dokumentaci, adresované si
navzájem. Byly formulovány na základě předešlé komunikace a spolupráce
v průběhu června 2011. Základní prohlášení Vladimíra Havlíka doplňují
bezprostřední reakce Barbory Klímové. Obě vrstvy publikujeme bez
následné redakce. Zde prezentované věty jsou otevřeny další konfrontaci,
doplnění:
………………………………………………………………………………………………………………
Dokumentace byla vědomá, ale její koncepce se příliš
nepromýšlela a během akce autorsky nekontrolovala. Hodně záleželo na
citlivosti fotografa.
Moje akce fotili blízcí přátelé. (V. H.)
………………………………………………………………………………………………………………
Z dosud nevystavovaných dokumentací, periferních snímků
tvých akcí mám podobnou radost jako antropolog, který najde stopu
vzdálené kultury.
Beru je jako svého druhu „zdrojový materiál“, otisk reálných situací.
(B. K.)
………………………………………………………………………………………………………………
Pro označení kolektivních akcí jsem nepoužíval slovo
happening. Nešlo o kreativní hru, uskutečňovanou podle scénáře,
ale o nabídku otevřené komunikační situace ve veřejném prostoru.
Všichni pozvaní se octli v pozici aktivních účastníků, role diváků
připadla náhodným kolemjdoucím. (V. H.)
………………………………………………………………………………………………………………
Nějaký, byť neformálně stanovený scénář existoval. Jistou
míru kreativity taky nezapřeš. Z mého pohledu je označení happening
možné. (B. K.)
………………………………………………………………………………………………………………
Po zkušenosti z projektu REPLACED – BRNO – 2006 mě
označení „veřejný prostor“ v souvislosti s akcemi 70.–80. let provokuje.
V současnosti mám akci na veřejnosti – pro veřejnost, spojenou se snahou
oslovit publikum, intervenovat s nějakým veřejně užívaným prostředím.
Oproti tomu má zkušenost s rekonstruováním performancí 70.–80. let
odpovídá spíš snaze o osobní kontakt,
individuální zkušenost v otevřených prostranstvích Brna. (B. K.)
………………………………………………………………………………………………………………
To, co akci předcházelo (setkání, procházka, rozhovor), a
to, co následovalo po akci (posezení, občerstvení, diskuze, hudba),
bylo téměř stejně důležité jako akce samotná. (V. H.)
………………………………………………………………………………………………………………
Tady si trochu protiřečíš s odstavcem níže „Soustředil
jsem se na centrum akce“. (B. K.)
………………………………………………………………………………………………………………
Šlo mi o jednoznačný čin ve schizofrenní
sociálně-politické situaci. Svobodné gesto. Ustanovení dočasného
prostoru volnosti. (V. H.)
………………………………………………………………………………………………………………
Zní to jako současný manifest – zarámování idealistických
postojů mládí. (B. K.)
………………………………………………………………………………………………………………
Akce se odehrávaly vně uměleckého provozu a
měly minimální míru teoretické reflexe. Mých akcí se účastnili spolužáci
a přátelé z undergroundu.
Ti si mohli přivést další kamarády. V tomto smyslu jsme si důvěřovali,
ale neznámé lidi jsem na akce nezval.
Přátelé z undergroundu měli k mým akcím často kritické
výhrady: „My to žijeme, a ty z toho děláš umění.“ (V. H.)
………………………………………………………………………………………………………………
Skupinu studentů výtvarné výchovy a příbuzných oborů
na pedagogické fakultě si na základě fotodokumentace a tvého vyprávění
dovedu představit. Tuším, že jsi mezi nimi měl výjimečné postavení, díky
svému alespoň intuitivně vytvořenému povědomí o umění akce. A zároveň
mám dojem, že jejich nepoučenost a přirozené nadšení výrazně ovlivnily
záměr i vyznění akce.
Z mého pohledu je vymezení „z undergroundu“ dost vágní.
Přijde mně podezřelé, že se v souvislosti s 70.–80. lety v ČSSR mluví
všeobecně o Jednom undergroundu.
Není mi jasná jeho hranice, v čem přesně spočívá to radikální
ohraničení.
Sám říkáš, že už nošením dlouhých vlasů ses řadil
k nekonformní části společnosti. Tvé aktivity na pedagogické fakultě
považuji za umění v rámci určité mikrokomunity. Umění, protože jsi ho
dělal s vědomím sounáležitosti k této oblasti a historických
souvislostí. Ale nakonec se do tzv. undergroundu řadí i osobnosti, které
dnes považujeme za profesionální literáty, umělce. Rovněž hranice mezi
politickou a apolitickou aktivitou se v souvislosti s normalizačním
obdobím ukazují být prostupné. (B. K.)
………………………………………………………………………………………………………………
Svoji akční tvorbu jsem bral vážně. Humor ani ironie
nebyly záměrné, mystifikace byla nepřípustná. (V. H.)
………………………………………………………………………………………………………………
Soustředil jsem se na centrum akce, hlavní dějovou linku.
Dění na periferii a okrajové události jsem příliš nevnímal. Stejným
způsobem jsem přistupoval k dokumentaci. Pro prezentaci jsem vybíral
„ikonické“ fotografie, fotografie s maximální mírou ilustrativnosti.
Ostatní snímky jsem ponechával stranou. (V. H.)
………………………………………………………………………………………………………………
Důležitá pro mě byla vizuální soběstačnost dokumentace.
Název akce + fotografie bez doprovodného textu. (V. H.)
………………………………………………………………………………………………………………
Napadá mě úplně obecná poznámka o paměti a vzpomínaní.
Osobně si například z cest obvykle vybavím periferní zážitky, které jsou
v souvislosti s navštívenými místy banální. Jako třeba, že jdu podél
silnice na periferii Valencie, blbosti, o kterých se s někým na určitém
místě bavím apod. Na druhou stranu je obecně známá pravda, že si člověk
zafixuje situace díky nějakému dokumentu nebo vyprávění a že si za
určitých okolností paměť přisvojí událost, kterou vzpomínající ve
skutečnosti neprožil. Přijde mi v současnosti inspirativní vytahovat na
světlo z hlediska veřejné prezentace nekontrolované otisky akcí a na
jejich základě tvořit jejich současný obraz. (B. K.)
………………………………………………………………………………………………………………
Nejdříve jsem z negativu exponoval „rychlé fotky“ na
papír, který byl zrovna po ruce (vesměs malého formátu). S technickými
parametry (doba osvitu, tonalita, kompozice) jsem si nedělal starosti.
Teprve o několik let později jsem pečlivě nazvětšoval „výstavní“,
formálně sjednocenou dokumentaci. (V. H.)
………………………………………………………………………………………………………………
Autorská prezentace dokumentace byla vždy doprovázena
popisem situace, resp. volným vyprávěním příběhu jednotlivých akcí.
Až při příležitosti výstav se dokumentace od slovního doprovodu
oddělila. (V. H.)
………………………………………………………………………………………………………………
Akce a jejich dokumentace nevznikaly v rámci instituce a
provozu umění, jak jsme si je v českém prostředí jednoznačně zvykli
vnímat poslední tři dekády.
Pro mě je výzvou nezabývat se relikty akcí, situací a událostí jen
z hlediska tradičně vymezených formátů, byť si je i sami autoři
v průběhu času osvojili.
Situace, kdy záměrně vytahujeme nevystavené a možná i za
jiných okolností nevystavitelné relikty doby je samozřejmě výjimečná,
nejde ji posuzovat jinak než jako současný tvůrčí akt. (B. K.)
………………………………………………………………………………………………………………
Dokumentace dokazuje uskutečnění akce. Nejsem si jistý,
je-li dostatečnou verifikací text bez fotografie. (V. H.)
………………………………………………………………………………………………………………
Třeba v případě Mariana Pally to tak funguje. Ale u něho
už jde o v době svého vzniku jasně vymezený autorský záměr. Asi máš na
mysli, co by se stalo,
kdybys v současnosti nahradil svá fota slovním popisem. (B. K.)
………………………………………………………………………………………………………………
Svým způsobem jsou dokumentací vzpomínky uchované
v paměti účastníků akce. (V. H.)
………………………………………………………………………………………………………………
Všeobecně známá skutečnost, že proces vzpomínání
ovlivňuje současná situace, stav, perspektiva vzpomínajícího se
v souvislosti s neinstitucionalizovanou kulturou 70.–80.let
mísí s idealizací a zjednodušením, ke kterým dochází mj. v důsledku
nedostatečně zaznamenané bezprostřední osobní nebo profesionální reflexe
událostí
ve své době a potom nárazového vzpomínání od 90. let. (B. K.)
(Text je výstupem Veřejně přístupného workshopu
Vladimíra Havlíka pro Barboru Klímovou,
který se uskutečnil
30. května 2011
v prostoru
tranzitdisplay Praha)
|
