Výstava tvorby dvou mladých výtvarníků je příležitostí k nahlédnutí možností práce v médiích malby a sochařství dnes.

Oba umělce spojuje zkušenost studia na Fakultě umění Ostravské Univerzity u pedagogů o generaci starších, jmenovitě Daniela Balabána, Máriuse Kotrby a Jaroslava Koléška. Tito jim předávali svou zkušenost, svá moderní i postmoderní výtvarná východiska, ale i poučení z umění napříč dějinami. Sami si pak hledají vlastní výtvarný výraz, ovlivněný diskurzem své generace, zároveň adekvátní svým genuijním zážitkům, myšlení a temperamentu.

Plastiky Jana Špačka vyrůstají z dědictví klasického sochařství a modelérství, tak, jak je známe z antiky a renesance. Vůle k čisté formě nese rovněž stopy autorova studia průmyslového designu. Plastiky jsou často motivovány konkrétními zážitky, ale i představami a fantaziemi. Klasické tvarosloví je přepodstatněno translucentním materiálem laminátu a barvené pryskyřice. Oproti možným paralelám s postmoderním sochařstvím 90tých let 20. století nejsou plastiky Jana Špačka tolik zevně expresivní a instabilní, jsou naopak ztišené, uměřené s vnitřní dynamikou, projevující se při delší vizuální expozici. Příkladem je plastika „ Figura se srnou“. Rozvíjí pastýřské téma, obecněji pak téma nosiče a neseného a jejich vzájemných nejednoznačných vazeb. Potažmo téma života a smrti, smrti, která „z čistého nebe“ nebo spíše pekla, ale vždy nevhodně, vstupuje do života. Důležitým prostředkem je sochaři světlo, které díky materiálu do plastik vstupuje, aby je vzápětí rozsvítilo. Světlo, ač zdánlivě nehmotné, jako by hmotu podpíralo a zároveň jí dodávalo duchovní mohutnosti. O sepětí kosmických světelných jevů s tělesností vypovídá plastika „ Velká medvědice a malý medvěd“. Autor v ní personifikuje hvězdnou konstelaci v podobě klečící ženy nesoucí na zádech malého muže. Opět nesení, opět bazální vztah. Ale také vztah obecnější, vztah velkého a malého a jeho relativita. Můžeme vztáhnout paralely k egyptským zobrazením bohyně nebe Nút, stejně tak k renezančním jezdeckým sochám. Postavy Špačkovy plastiky jsou na hlavách opatřeny diskovitými formami připomínajícími vesmírné teleskopy. Ty mohou symbolizovat napojení na síť univerza, jakýsi detektor či terminál.

Téma propojení kosmického a pozemského, interiéru a exteriéru, se rovněž objevuje u druhého z vystavujících, malíře Václava Buchtelíka. A to v jeho kolážích, obrazech i objektech. Koláže kontextualizují fotografické zobrazení s abstraktní a gestickou malbou. Přiznaná roztrženost na okrajích lepených fragmentů má výrazovou i významovou roli. Poukazuje na fragmentovanost našeho světa, boří navyklé prostoro – časové souřadnice. Divák tak může prožít vykořeněnost, rozervanost, opuštěnost, odcizení i autorovu možnou touhu po jejich léčení. Koberec, židle, stůl, ovoce na stole evokují ztracený domov, kulturní a kultivované místo napadené, ohrožené a nedostupné. Buchtelíkovy obrazy jsou, oproti kolážím, syntetičtější. Barevnost je hutná a naléhavá. Není v nich místa pro lhostejnost. Vše je potencováno zážitky ostravské a karvinské průmyslové krajiny v postapokalyptickém hávu. Dekadentnímu vyznění některých maleb přispívá užití hutné olejomalby revokující odkaz na malířství 19. a 20. století. Ošklivé je v Buchtelíkových obrazech zvláštním způsobem přitažlivé, krásné pak zotazníkováno teatrální obscéností. Svět umění a jeho situace je sugestivně uchopena v autorových pracích inspirovaných budovou ostravského Domu umění. V obrazech i surových dřevěných objektech dekonstruuje onu moderní stavbu z třicátých let 20. století. „Krásné umění“, vysoké a povznášející a jeho komodifikace a petrifikace v uměleckých muzeích i ve vědomí absolventů uměleckých škol se může stát přítěží, zátěží i zábranou svobodné tvorby. Důvodem ke hledání jiných strategií tvorby.

Na jednom z Buchtelíkových obrazů je nad krajinou v rudém přísvitu namalován horizontálně položený vztyčený kříž nebo spíše X. Autor je nazval „ znamením zla „. Je to jakýsi viditelný i neviditelný, vnitřní topos označující místo. Místo, ve kterém je nám žít i řešit problémy. Výstava dvou mladých umělců je pak i výzvou k hledání nových životních i výtvarných cest, k hledání různých dobrých osobních znamení.

V Ostravě 10. 2. 2019  Daniel Balabán

Václav Buchtelík

Narozen: 27. 10. 1990, Karviná

Studia:

2006–2010 Střední umělecká škola, Ostrava, Poděbradova 33

Užitá malba (Aleš Hudeček)

2010–2015 FU OU, Ostrava Ateliér Malba I (prof. Daniel Balabán)
 

Samostatné výstavy

2014 Baráky a bedny. Café – Pub Sádrový ježek, Ostrava

2014 V klidu. Klub Klid, Ostrava

2015 Krajina. Galerie Rotigel, Petrovice u Karviné

2015 Výbuch. Absintový klub Les, Ostrava

2016 Zlověstné mraky. Galerie Beseda, Ostrava

2016 Koláž. Kalerie s čupr uměním Saigon, Ostrava

2017 Indigovou hnědí. Galerie Prokopka, Praha

2018 Tmo, ve mně pojdi! Galerie Obecního domu, Opava

2018 Kluk. Window Gallery, Přerov

2018 Lež 1986. Galerie současné malby – Divadlo Antonína Dvořáka, Ostrava

Jan Špaček

Narozen: 11. 11. 1989, Ostrava

Studia:

2005–2009 Střední škola průmyslová a umělecká, Opava (obor: průmyslový design)

2010–2015 FU OU, Ostrava (obor: sochařství pod vedením Jaroslava Koléška).

 

Samostatné výstavy:

2016 Světelný deník 922016. Industrial Gallery Ostrava

2018 Světelný deník 632018. (Sebe) projekce v Bludném kameni, Opava

Účast v soutěži na umělecké dílo:

2017 Povodňový pylon (sloup) Ostrava

Realizace:

2015 Menhiry, soukromá sbírka, Píšť

Praxe:

Od roku 2016 doposud jako odborný asistent na katedře Sochařství, Fakulty umění, Ostravské Univerzity.

Několikaměsíční praxe ve Francii jako asistent u sochaře Vladimíra Škody a následná spolupráce v roce 2015 a 2016

Sympozia:

2014 Mezinárodní sochařské sympozium v Oroňsku, Polsko

2013 Sympozium prostorových forem v Ostravě