|
Adam
Kašpar / Argument oka
Netvrdím,
že největším uměním je to, které dává největší potěšení, protože
možná existuje takové umění, jehož cílem je učit a ne potěšit.
Netvrdím ani, že největším uměním je to, které nás učí nejvíce,
protože možná existuje takové umění, jehož cílem je potěšit a ne
učit. A netvrdím ani to, že největším uměním je to, které
nejlépe napodobuje, protože možná existuje takové umění, jehož
cílem je vytvářet a ne napodobovat. Říkám naopak, že největším
uměním je to, jež jakýmkoli způsobem přivádí na zřetel mysli
nejvyšší počet těch největších myšlenek; myšlenku nazývám velkou
tehdy, pokud je určena vyšší schopnosti mysli, jíž zaplňuje a
takto rozšiřuje její vlastní kapacity.
– John
Ruskin, Modern Painters, díl 1/ část 1/ oddíl 1/ kapitola
2 –
V knize
Umění iluze Ernst Gombrich hovoří o radosti, jíž přináší
rozpoznání. Nezáleží v tuto chvíli na tom, do jaké míry je
vrozené, a v níž již začíná převažovat konvence. Tím, oč mi jde,
je právě a především ona radost. A chtěla bych na její
konto – a na konto tvorby Adama Kašpara – připomenout dva
kulturněhistorické momenty, které právě (roz)poznávání a radost
z něj spojují. Tím prvním je soukromá sbírka, tím druhým
přírodovědné muzeum.
Lidský
svět je tvořen fakty a okolnostmi. Svorníkem obou je věc,
v níž se jejich soukromá intence spojuje. Proto je v posledních
několika desetiletích předmětem koncentrovaného zájmu také jinak
spíše abstraktních věd. Věc existuje, pulzuje, motivována
dostatečně silným podnětem sama koná. Není přitom podstatné, zda
se jedná o objekt, který byl člověkem přivlastněn, nebo
vytvořen. Jakmile vstoupil do jeho imaginačního či fyzického
spektra, stal se „jeho“ věcí, spojenou s ním a jeho prožíváním,
stal se nositelem významu, který mu byl dosud cizí. Tímto se
tento objekt stává součástí sbírky nekonečného počtu jiných.
Známé wunderkammer a kunstkammer raně novověkých panovníků jsou
ideálním příkladem mechanismu apropriace. Jsou také produktem a
výrazem spojení dvou silných zájmů – magického (rituálního) a
mocenského (politického). Sloužily totiž zároveň k ochraně i k
ovládnutí známého světa, což je z dnešního úhlu pohledu nesmírně
zajímavá kombinace. Moment, na nějž se proto místy zapomíná, je
ten, že byly v prvé řadě koncentrací poznání.
Nejlépe se
člověk učí napodobováním a osvojováním si – v našem případě
zcela materiálně. Držet zdroj poznání v rukou je zkušenost, jíž
máloco překoná. Zlatý věk tohoto způsobu vztahování se ke světu,
přirozeného způsobu vztahování se k němu, představuje
devatenácté století – a jeho výrazem se stala muzejní instituce,
sbírka, patřící nám všem, nám všem sloužící, a v jejím centru
pak přírodovědné muzeum umně kombinující obojí, přírodní (ve
formě nalezeného) i kulturní (v podobě teoretických konstrukcí i
jejich materializace formou expozice) svět. Uvažme zářné Natural
History Museum v Londýně s jeho nemizící fascinací poznáním a
radostí z něj. Whale hellooo there. Nádherná rozmanitost
fyzického světa, která se v něm zjevuje, prostě bere dech –
právě proto, že nejen reprezentuje, ale přímo demonstruje
nekonečné bohatství a pestrost tohoto světa.
|
Vnitřním
ohněm každé sbírky je bezpochyby sběratel, sběratel věcí a
informací. Jeho prostřednictvím, z jeho ochoty a vůle, čerpáme i
my svůj osobní zájem o věc. Jeho i naše poznání přitom závisí na
prožitku, na zkušenosti rukou, očí, čichu, uší, chuti, na
emocionální responsi, na jejím mentálním zhodnocení. Proces
poznávání je subjektivní, komplexní a probíhá ve fázích, je ale
také kompaktní a universální. Poznáváme všichni a poznáváme
neustálé.
Po koncepčně zvládnutých velkých celcích, atlasech a sbírkách
geologických vzorků, se Adam Kašpar představuje znovu jako
malíř. Na otázku, co dělá malíře malířem, je však jeho odpovědí
prostor, světlo a barva. Existuje cokoli jiného, cokoli
většího? On sám, a nakonec v řadě případů i já, rád naráží na
souvislost s anglickým uměleckým kritikem a široce rozkročeným
vzdělancem, Johnem Ruskinem, reprezentujícím filosofické zázemí
„celistvého“ devatenáctého století. Nechtěla bych se znovu
opakovat, ale je tady přece jen ještě jedna okolnost, k níž
v tuto chvíli vše směřuje, a nebyla dosud vyslovena – mezi klišé
a pravdou existuje zásadní dis/proporce, kterou je osobní
prožitek. Zatímco příslušníci mytizované generace sněhové vločky
prahnou po sebevyjádření, dobré umění je výrazem touhy po
komunikaci, po rozhovoru, po konverzaci. O Ruskinovi je známo,
že pro něj kresba byla způsobem, jak se vyrovnat s extází, jíž v
něm transcendentní krása přírody či umění vyvolávala. Jistota
fyzického světa mu také byla oporou při vlastních mentálních
kolapsech – což je velice hezká synekdocha evropského
„niterného“ umění. Zatímco Ruskinův rukopis je „lingvistický“,
pečlivý, je projevem oka soustředícího se na element pozorování
(v obou smyslech slova), Adamův je – právě – „malířský“, je
živelný a autonomně expresivní. Mezi mapami prvního a atlasy
druhého je přesto těsné spojení, protože shodná je jejich
motivace – je jí chuť zaznamenávat a potřeba svou zkušenost
sdílet. Co je v oku, je automaticky v ruce. Ruka vynáší argument
oka. Ruskin byl nakonec velkým milovníkem J. M. W. Turnera,
který mimo jiné řekl: „Na každém kroku je skica." K tomu je však
– a to už se váže přímo k aktuální výstavě – nutno dodat jiný
jeho výrok: „Mou prací je malovat to, co vidím, ne to, co vím.“
Adam Kašpar, stejně jako John Ruskin, oba kontexty propojuje.
Hodně toho o věcech, o horninách, o lesích, o vodě a slunci ví,
zároveň je ale svým těžištěm jinde – je malířem.
Geologie
nás učí, že horniny vznikají hluboko v zemi, ve tmě – a pak jako
vyvřeliny stoupají k povrchu. Jakmile jej dosáhnou, zatáhnou se,
vytvoří strukturu, barevný systém – a získají smysl. Významy
jsou formulovány podobným způsobem. Cokoli si malíř vybere,
přizpůsobuje tomu své ostatní prostředky. Být realistou znamená
chtít namalovat tento strom a tuto skálu – ne jakýkoli strom a
libovolnou skálu. Být tady a dělat toto. Typy sběratelů se liší,
liší se to, co sbírají. Rudolf Habsburský, John Ruskin, Adam
Kašpar – jiný člověk, jiná kolekce. Nakonec se ale všichni
scházíme v tomtéž – ve zkušenosti.
Barbora Kundračíková
|
