Martin Velíšek

 

Narozen 6. 11. 1968, Athény, Řecko
Žije a pracuje v Praze, Česká republika

Studium:

1989–1996 Akademie výtvarných umění v Praze (Malba a Konceptuální tendence)

1999–2003 Akademie výtvarných umění v Praze (doktorandské studium – teorie umění)

2014 stipendium Wilke-Atelier, Bremerhaven, Německo

Martin Velíšek studoval malbu u prof. Bedřicha Dlouhého. 
Akademii výtvarných umění absolvoval v ateliéru konceptuálních tendencí prof. Miloše Šejna (1996). Tím je patrně formován také jeho přístup k malbě. Málokdy se spokojí s obrazem jako takovým, ačkoliv je jeho přesvědčeným vyznavačem. Vždy mu nadřazuje myšlenkový koncept. Pracuje v otevřených cyklech a dlouhodobě zkoumá řešené téma. Rád se k tématu vrací s novou motivací, s novým zájmem o věc, jakoby z jiné strany. Tíhne k realismu, přesto nad iluzi staví malířské gesto. V jeho rámci si zamiloval také ornament a dekorativnost, které spojuje s přesvědčivým zdáním reality. Nedokončená plocha obrazu či výrazný tah štětcem stojící vedle hyperrealistického projevu však ukazují, že jde stále o obraz a malířskou plochu. Jeho obrazy řazené vedle sebe pak vypovídají o promyšleném příběhu.

Martin Velíšek / Improvizace na dané téma

V Morgensternově světě posedává estét na židlích ne proto, aby si pohověl, ale aby zavdal svému vkusu. “Co on chce, to mnoho není, / na židli jen styl si cení,” pročež “její účel nechá s klidem / beze zloby prostým lidem.” (Oba dva osli, 2001) Židle přitom hraje v dějinách lidské kultury podobně podstatnou roli jako třeba citron - je výrazem svébytného uvažování o světě a jeho hodnotách. Sedět na židli může znamenat řadu věcí, obecně se tím vyjadřuje majetkoprávní vztah nebo pozice sedícího. Židle je pevným místem ve vesmíru, odolává proudům času i nárokům moci, je výrazem profesních jistot
i domovských práv. Židle je trůn, nočník, místo u stolu pracovního i jídelního. Židle je jistota zázemí - a také inspirace pro umělce.

Martin Velíšek se k drobnokresebným tématům, spíše střípkům nebo úryvkům, vrací opakovaně. Vlastně se od nich nemůže odpoutat. Málokdy s nimi
ale s jako drobnokresebnými opravdu zachází. Ať už je to zvolenou technikou, precizní a dokonalou, k realismu se opakovaně vracející a jeho hranice pokoušející malbou, nebo prostě jeho zájmem věc pochopit - a uchopit - jak se patří. Jestli také v současném českém umění existuje autor, který by potřeboval - a byl schopen - ji promyslet do důsledků, je to právě on. Už zmiňovanému citronu tak věnoval vlastní historiografickou úvahu, kouskům z domácího mobiliáře nespočet obrazů, kreseb, tisků a úsilí. Jablka nebo květiny pozoroval v jejich přirozenosti, v rozpuku i úpadku, také ale v podobě reflektované, jako potisk látky nebo vzor na tapetách. Neomezuje se přitom jen na plochu - jeho prostorové instalace mnohdy slouží nejen jako prostý dovětek nebo zhmotnění komplexní představy, ale jako nové - vlastní, původní - ukotvení tématu v celé jeho spletitosti a bohatství. Dva momenty, které
mě zajímají přednostně - (1) co v téhle podobě znamená obraz, a (2) jak rozpoznat hranici, za kterou už není dobré jít?

Žijeme v době, o které se hovoří jako o vizuální, o té, která prošla “vizuálním obratem”, a místy proto generuje vizuální šum, ne-li přímo smog. Obrazů
je hodně a je nám celkem jedno, jestli jde o umění, nebo ne. Používáme je tak trochu místo abecedy, ne ale úplně dobře nebo jasně, spoléháme se proto více na intuici a angažujeme emoce. Úsloví “oko, do duše okno” nebo “co oči nevidí, to srdce nebolí” nejen dovádíme do důsledků, ale často přímo přehráváme. Slovem obraz také označujeme řadu dalších věcí vizuální povahy, včetně objektů nebo akcí. To, jestli je nás vztah k nim jiný, než tomu bylo
 v minulosti, lze posoudit jen stěží, víra v ně, důvěra v ně, jejich využívání se ale od chvíle, kdy se na stěnu jeskyně otiskla první ruka od popela, příliš nezměnilo. Kacířská myšlenka je proto tato - není ten podstatný rozdíl v tom, že se prostě změnily kategorie, na základě kterých jsme byli zvyklí obrazy chápat, členit a hodnotit, tj. kategorie, z nichž také princip obrazu sám vyplýval? Stanovit jeho vlastnosti je samozřejmě komplikované a nakonec s největší pravděpodobností dojdeme k tomu, že šedé zóny jsou zajímavější - a častější - než ty jasně patrné. Odtud také přitažlivost celé koncepce Martinovy práce, protože to, s čím tak přirozeně zachází, obrazem zůstává, i když právě do mělkých vod pohraničí rádo vstupuje. V jeho případě je také obraz
ne plochou, ale spektrem, přesně jej nicméně vytyčují dané mantinely. Obraz vzniká jako projev myšlení rukou, vzniká “na sítnici”, v bodě nula, je tvořen částmi o různých vlastnostech, které přesto v jistém, přesně daném momentu splynou a vytvoří celistvou zkušenost nepodobnou těm parciálním. A může se přitom jednat o principiálně jednoduchou plošnou malbu soustředěnou na jediný prvek, skládaný obraz nebo komplikovanou prostorovou instalaci.

Stejně jako je skládaný každý solitérní obraz, lze o cyklech nebo neplánovaných sériích uvažovat podobným způsobem - tak, že nepodmíněně skládají úplnou (v dané chvíli možnou, žádoucí nebo představitelnou) škálu možností. Jak široká ale podobná škála může být, aby stále udržela výchozí kvalitu nebo myšlenku, respektive ji netříštila? Martin takový moment nazývá “utahaným” - pře-malovaný nebo pře-komplikovaný obraz se stává “utahaným”.
Jedná se o docela dobrou formulaci, protože za normálních okolností je jeho práce typická lehkostí, švihem, který rychle - podobně jako dobře formulovaný jazykový vtip - nastoluje změnu perspektivy. Proto je také tak nebývale schopný měnit média i rámce, přecházet mezi nimi, stále to, co vytváří, nazývat obrazem, zde jej ukotvovat, a přitom improvizovat. Ne proto, že se neví, co bude nebo by mohlo být, ale proto, že se to naopak tuší. A tuší se to podobně jako se odhaduje místo pro deset židlí - sto kterého pak ta jedna hladce zapadne.

Počet židlí, které Martin Velíšek namaloval, vyřezal, sestrojil nebo si představil je úctyhodný, pořád je jich ale méně než těch, na kterých kdokoli z nás seděl. Možná jich není ani tolik, na kolika seděl on sám. Otázek, které evokují, je nicméně stále daleko více než odpovědí, které se nabízejí. Lepší zprávu si neumím představit. Proč? Protože dobré umění zve diváka dovnitř, dává mu vlastní prostor a podnět k přemýšlení. A taky neunavuje. Chce po něm,
aby zaujatě přecházel, postával, podupával, ochotně mu ale taky někdy nabídne pohodlné místo k sezení.


Barbora Kundračíková
kurátorka výstavy