Galerie Caesar zahájila svou pravidelnou výstavní činnost v roce 1991. V tu dobu u nás začala vznikat celá řada soukromých galerií. Devadesátá léta byla však bohatá nejen na jejich vznik, ale rovněž i na jejich zánik. Ačkoliv situace nebyla vždy jednoduchá, a pravděpodobně jsme měli i trochu štěstí, jistě vedle toho stálo pevné odhodlání vybudovat v Olomouci dynamickou a otevřenou výstavní instituci, která bude zaměřena na prezentaci kvalitního současného umění s mezinárodním přesahem na profesionální úrovni. Galerie Caesar dnes patří mezi nejstarší a nejvíce ceněné galerie svého druhu v České republice.

Ačkoliv svobodné podnikání započalo až po převratu v roce 1989, kořeny Galerie Caesar, ale také Spolku olomouckých výtvarníků, hledejme daleko dříve. V Olomouci v 70. a 80. letech fungovala Galerie pod podloubím, jejíž výstavní program byl zaměřen na prezentaci mladší a střední generace autorů. Právě v 80. letech až do jejího zániku se na profilaci galerie podílí teoretička Yvonna Boháčová, Ladislav Daněk, Oldřich Šembera a řada dalších osobností, které dnes patří k Caesarovi. Ke každé výstavě byl vydáván katalogový list v Šemberově grafické úpravě. Činnost galerie byla ukončena počátkem 90. let privatizací domu, kde sídlila.

Rok 1989, rok nově nabyté svobody, umožnil vznik výtvarných či profesních spolků a rovněž soukromých galerií. V Olomouci bylo na co navázat, bylo možno opřít se o předešlé aktivity, a tak vzniká první myšlenka založit nezávislý spolek umělců a souběžně s tím se formuje přesvědčení o nutnosti založit galerii. V Olomouci vznikly dva výtvarné spolky – Unie výtvarných umělců Olomoucka (UVUO provozuje od r. 1993 Galerii G, nyní Galerii města Olomouce) a Spolek olomouckých výtvarníků (SOV), který má zázemí v Galerii Caesar.

Všechny umělce nově vznikajícího Spolku olomouckých výtvarníků spojují profesní a přátelské vazby. V době jeho utváření se vedou vzrušené diskuse o jeho fungování, náplni a funkci. Stále více se souběžně s tím prosazuje myšlenka o založení galerie. Převážná část členské základny Spolku se spojuje s několika dalšími přáteli výtvarného umění, společně zakládají a svými finančními vklady umožňují vznik akciové společnosti Galerie Caesar (v roce 1993 se akciová společnost transformuje na Družstvo pro podporu výtvarného umění). Je potřeba zmínit, že Galerie Caesar byla založena a je provozována jako kolektivní vlastnictví více jak třicítky výrazných osobností výtvarné kultury – výkonných umělců a přátel umění s cílem obohatit kulturní atmosféru města o alternativní nezávislý vklad. Od samého počátku však tímto vkladem nebyly míněny spolkové přehlídky nebo výstavy členů Spolku, nýbrž především výstavy umělců, s jejichž dílem by se olomoucká veřejnost jinak nemohla seznámit.

Následně se hledá vhodný objekt a mezi jinými se naskytne „opuštěný“ prostor v radnici. Složitá jednání vyústila sepsáním nájemní smlouvy s tehdejším primátorem Milanem Hořínkem. Ten je pro Caesara klíčovou osobou a jemu patří největší dík za odvahu podpořit tento projekt. Realizace každého projektu je určena vizí, která byla na jeho počátku a ochotou všech, kteří se s ním ztotožnili. Jen tak ji (my všichni) můžeme realizovat a překonávat případné překážky.

Galerie zahájila činnost v roce 1991 ve svém prvním působišti po vstřícném jednání s Památkovým ústavem v domě U Zeleného věnce na Dolním náměstí. V tu dobu již probíhala rekonstrukce prostor v radnici a v září 1992 galerie otevírá výstavou svých umělců novou výstavní síň.

Rekonstrukci galerie, prodejny výtvarných potřeb a restaurace, která je hlavním zdrojem krytí nákladů galerie, řešil akad. soch. Martin Lubič, který se rovněž podílel na řešení osvětlení radničního nádvoří. Galerie totiž přišla s nápadem zde pořádat divadelní a hudební produkce, a tak stála i u zrodu prvního ročníku Olomouckého kulturního léta.

Od září 1992 se plně rozjíždí výstavní program, na jehož koncepci se podílí volená výstavní rada ve spolupráci s galeristou. Vyvážená výstavní dramaturgie tvořená nezávislou odbornou komisí, důraz na uměleckou kvalitu výstav, stejně jako nezávislost na komerčním úspěchu, začaly záhy budovat renomé galerie, která je dnes bez nadsázky považována za jeden z nejvýznamnějších mimopražských výstavních prostorů ve srovnání s těmi, jež mají obdobně vysoké nároky.

Galerie přináší výstavy experimentální a nekomerční, přehlídky významných českých i zahraničních umělců. Prostor je věnován začínajícím autorům, umění instalace i akce, architektuře, fotografii a kvalitnímu umění z regionu, ke všem výstavám je vydáván katalog. Vedle hlavního výstavního programu a řady doplňkových akcí, jako jsou Artprojekty, besedy, přednášky, autorská čtení či charitativní projekty, galerie pořádá výstavy svých umělců v galeriích doma i v zahraničí, spolupracuje na výměnných výstavách a velmi plodná je spolupráce se zahraničním odborem města Olomouce a partnerskými městy. Galerie pořádala několik ročníků Sympozia Sloup, který probíhal v sousedství galerie přímo na Horním náměstí, výsledná díla jsou instalována v olomouckých parcích. V říjnu 2000 byla uspořádána v pořadí stá výstava.

V roce 2001 byla Galerie Caesar vybrána jako jediná galerie ze střední Moravy na prestižní Veletrh současného umění Art Prague, jehož se účastní až do roku 2016. Rovněž byla pozvána na veletrh Brno Art Fair v roce 2009. V roce 2002 proběhla rozsáhlá rekonstrukce restaurace a rozšíření výstavních prostor galerie.
Galerie uspořádala několik mimořádných hudebních představení spojených s výstavami. V roce 2010 proběhla výstava The Residents Residence in Olomouc, která započala pravidelnou spolupráci s touto americkou avantgardní hudební skupinou a uspořádání koncertů v rámci evropského turné rovněž v Olomouci (2013 Wonder of Weird, 2016 Shadowland). V roce 2014 uspořádala galerie koncert slovinských Laibach a následně v roce 2016 výstavu Laibach Kunst.
Galerie pokračuje ve všech svých aktivitách až do současnosti. I během pandemie se podařilo uspořádat většinu výstav.
…a dnes slavíme 30. výročí své činnosti.

O činnosti galerie vypovídá soupis všech jejích aktivit. To jsou ale často pro čtenáře jen suchá data. Jistě je možné zdůraznit nejdůležitější výstavy či projekty, ale v paměti asi nejvíce zůstává každé obohacující setkávání s umělci, kteří v galerii vystavují. Stejně živé jsou vzpomínky na setkání a návštěvy osobností české kultury i politiky, nejvíce však Medy Mládkové, Jiřího Koláře, Olgy Havlové, prezidenta Václava Havla nebo ministra kultury Pavla Tigrida. Znovu by mohl následovat dlouhý seznam.

Za celou činností galerie je vždy vidět jen několik lidí, ale je třeba poděkovat všem, umělcům i těm, kteří se na jejím provozu podílejí. Dík za dlouhodobou vstřícnost a podporu jistě patří statutárnímu městu Olomouc, Ministerstvu kultury ČR, Olomouckému kraji, ambasádám, ale rovněž všem návštěvníkům galerie i restaurace. Bez této podpory a také bez zájmu návštěvníků bychom toho mnoho nedokázali.

Dnes můžeme konstatovat díky ohlasům a hodnocením odborné, ale i laické veřejnosti, že se olomoucké (tedy regionální) galerii podařilo díky svému kvalitnímu programu a profesionální práci stát se jednou z nejdůležitějších galerií svého druhu v České republice.

Miroslav Schubert
Galerie Caesar

Text Barbory Kundračíkové z připravovaného katalogu

Galerie Caesar zcela reálně/
bk, 27. 9. 2021

O počátku devadesátých let máme ve zvyku přemýšlet podobně, jako bychom snili – jako o tichém dojezdu roku „zázraků” a pomalém startu večírku, který pak válcoval celé nadcházející desetiletí, aby skončil dost děsivou kocovinou, respektive dalším obdobím transformace, jejíž potenciál se navíc stále nedaří naplnit. Posledních deset bouřlivých let přitom přineslo celou řadu vlastních podnětů a změn, možná definitivní vystřízlivění, na něž by bylo těžké reagovat i se zpožděním. Tato zátěž přitom dopadá na instituce stejně, jako na jednotlivce – mimo jiné proto, že paralelně s přehodnocováním celé řady sociálně, politicky či kulturně etablovaných společenských mechanismů probíhá také množství intimnějších procesů, které s nimi souvisejí spíše volně, svůj vliv ale mají. Hledisko regionální a globální při tom všem splývá, nejsme v tom tedy alespoň sami. 

Uvedené myslím doslova – právě na tomto půdoryse permanentního stýkání se a prolínání rovin osobní a veřejné, soukromé a sdílené, bych text věnovaný Galerii Caesar chtěla stavět. Není mým cílem nikoho se dotknout ani jej velebit, chtěla bych naopak vytěžit ten největší dar, nejvyšší kvalitu, kterou v galerii vidím. Odkrývám přitom samozřejmě také „vlastní karty”, a doufám jen, že ku prospěchu, ne ostudě, zúčastněných.

Jak v úvodním textu katalogu píše Miroslav Schubert, její dlouholetý kurátor, Galerie Caesar je dítětem porevolučního nadšení – s čímž mimo jiné souvisí to, že se jedná o platformu původně spolkovou, později družstevní, okolo níž se stále udržuje poměrně pevný okruh autorů obě uskupení propojující, také ale rozšiřující. Na tento moment už bylo mnohokrát poukazováno.¹ Slova „spolkový” či „družstevní” bych ale chtěla zdůraznit ještě jednou, protože je to zároveň moment, který může být vysoce přitažlivý pro mou a mladší generace. Sdílený, komunitní život je totiž zcela jistě jednou z odpovědí na chaos, který nás obklopuje.

Je jasné, že dny největší slávy občanské společnosti devadesátých let jsou dávno pryč. Stejně tak je zjevné, že sláva spolkového života ve století, které následuje, ještě nenastala. Tím spíše, jedná-li se o ten umělecký. Jsme někde v mezičase, v němž konstanty stále platí, jen už je méně a méně lidí, kteří by znali jejich původ nebo se na jejich údržbě podíleli. Vyčerpávají se tím? Nejspíš trochu ano, vytrácí se totiž žitá znalost – vztahů, úspěchů i propadů. Jak velice pěkně shrnuje třeba Jiří Žlebek, zdroje GC jsou přitom skutečně hlavně osobní: „V atmosféře nově nabyté svobody jsme byli okouzleni možnostmi uplatnění našeho potenciálu a s nadšením jsme koncipovali na pravidelných schůzkách v Divadle hudby náš klub, kde bychom se mohli scházet a pořádat výstavy a také vstoupit

^{­__________________________________________________________________________}

¹  V tom prvním, publikovaném v roce 2002, na tuto skutečnost narážejí doslova všichni autoři, zmíním alespoň Radka Horáčka, Jiřího Hůlu nebo Jiřího Žlebka, jednoho z členů spolku. V tom druhém, který vyšel s desetiletým, „střízlivějícím” odstupem pak krom tehdejších zástupců politického vedení kraje i města (Milan Hořínek, Ivan Kosatík), situaci tímto prizmatem nahlížel také Jiří Valoch.

do volné soutěže, kde rozhoduje kvalita práce. Když jsme s přáteli sdruženými v okruhu Galerie Caesar tuto galerii zakládali, byli jsme okouzleni představou o místě, kde se budou scházet výtvarníci, kteří mají příbuzná východiska a názory jak na výtvarnou tvorbu, tak na svět okolo nich. Tato spřízněnost se vytvářela zcela samozřejmě v průběhu let sedmdesátých a osmdesátých a nebyla nikdy jasně označena ani postulována jako nějaký program.”² Právě sdílení, resp. generační předání, proto považuji za jednu z největších výzev, která před kolektivem, jakkoli neformálním, stojí. Už to, že tento text píši já, byť můj vztah s GC rozhodně nemá systematickou povahu, však snad něco znamená.

Sousloví Galerie Caesar evokuje nejen v Olomouci, ale i mimo ni, a nejen v mém osobním kontextu, ale také  v tom širším, řadu momentů, především je to ale stálost a usazenost, co s ním má většina z nás spojeno: Vejít dovnitř znamená dostat se bezpečně do „spárů Laibachu”. Ať člověk chce nebo nechce, ať už tyhle historky slyšel, kolikrát chtěl nebo nechtěl, vždycky je od Mirka dostane znovu. Uvedené přitom píši s naprostou sympatií – fascinace je tím, co nás žene dále. Stejně tak zaručeně dostane zprávu o stavu kuchyně, která galerii finančně zabezpečuje.
Pokud tady chce vystavovat, vždycky se bude potýkat se stěnami, které jdou do oblouku, ačkoli by to z architektonického hlediska dělat neměly, a od podlahy línají jako stará kočka. Před Vánoci tady zaručeně koupí vánoční růži (charitativně) a okolo oběda dostane kávu, občas i s dortem (také tak). Osobní zkušenost, kterou takto možná trochu drze, rozhodně ale s citem, sděluji, není nijak soukromá, sdílím ji s mnoha dalšími příchozími nebo průchozími –  a je to dobře! GC je totiž místem, na kterém se, podobně jako v kuchyni, věci opakují, mimo jiné proto, že se tam skutečně dějí. Většina galerijních prostor o tento pel reality přichází – aby samozřejmě získala jiný, pel reality umělecké, čisťounkého, distancovaného uměleckého bytí. V případě Galerie Caesar tomu tak ale není, tady se věci stále ještě rodí a loupou, vylupují ze svých skořápek. V katalogu výstavy René Hábla Pavel Preisner píše: „Domek nebo hospodářské stavení jsou stavby, ve kterých se bydlí, medituje, básní. Nejsou to nakreslené nápady, je to hra doopravdy.”³ A napadá mě samozřejmě také bachelardovské „dům chrání snění, dům chrání snílka, dům umožňuje snít v míru,” na to je ale GC v dobrém slova smyslu příliš zemitá.

Možná je to obraz nepřípadný, dává mi ale smysl – GC je pro mě skutečně jakousi „kuchyní” daného společenství. A nemusí se v ní přitom vařit jenom jídla domácí, vlastně možná naopak. Sdílet je, společně v ní stolovat, je zavazující, vznikají tak intimní situace, které zasahují nejen ducha či imaginaci jednotlivce, když už se bavíme o umění, ale také jeho „tělo”, naši reálnou existenci. Mimo jiné pro to, co – sice v o něco obecnějších souvislostech – svého času formuloval Pavel Kosatík: „ ‚Vysoké’ by se zde mělo opět stýkat s ‚nízkým’. Nejctihodnější lidé národních dějin zde vedle lidí

________________________________________

² Jiří Žlebek. Dovedu si představit. Nestr. Caesar „20”, Olomouc 2001.

³ René Hábl. Osamělost prvočísel (4. 4. - 27. 4. 2018). Více zde:
http://www.galeriecaesar.cz/Galerie%20Archiv/2018/314_habl_rene/gcKat314hablTisk.pdf (cit. 27. 9. 2021)

duševně i charakterově narušených vystupují nikoli proto, aby vznikl hodnotový chaos, ale abychom si zkusili uvědomit, že přes zdánlivé rozdíly vlastně ‚myslíme’ všichni stejně. Nejvíc se mýlíme tam, kde jsme si sami sebou nejjistější. A to, co ‚vidíme’ okolo, často vůbec není svět, ale jenom naše představa o něm.”⁴ Zahajovala jsem v galerii jedny ze svých prvních výstav – a ještě pořád se kvůli některým věcem červenám. Občas si říkám, co všechno zdi Caesara unesly a nezřítily se (jen se ještě o něco více zahloubily), rozhodně moje velká slova o kráse a pravdě⁵ nebo o fatalitě míjení se.⁶ Vzpomínám si, s jakou pýchou jsem přivezla grafiky Joanny Piech (2016), která se těsně před tím stala laureátkou krakovského grafického trienále, a měla pocit, že v Olomouci konečně bude taky světové umění! Někdy je dobré si uvědomit, jak málo toho člověk ví, jak moc se mýlí – a jak velice pro svůj život potřebuje ostatní,
s nimiž se vlastně v tom mýlení potkává nejvíce a nejlépe, přičemž dostává příležitost svůj postoj revidovat. Není tohle nejlepší výraz aspirace na instituci jako ztělesnění vědomě sdílené existence v rámci jakkoli těsného společenství? V katalogu výstavy Dialogos part Three, výstupu projektu, na kterém se galerie podílela v letech 2017–2019, se píše, že „dialogos připomíná hru v šachy, tedy otevřeně nerozhodnou ze své podstaty: cílem dialogu je dialog sám.”⁷ Ano, cílem existence je bezesporu existence sama. Je ale dobré držet při ní v rukou alespoň malý kompas. Instituce jeho roli svého času plnily, možná bychom mohli společně usilovat o jejich obnovu. A možná bychom mohli začít tady u těchto místních, komunitních platforem.

Pro toho, kdo žije apokalyptickou filosofií dne, je totiž vytrvalost kolektivu GC skutečně umlčující – a uklidňující. Každé první úterý v měsíci vernisáž (výjimky pouze potvrzují pravidlo), ke každé výstavě alespoň dvoulist, pozvánka týden předem, e-mailem i poštou, vernisáž fotí Oldřich Šembera,⁸ který nakonec katalogy také sází (platí výše řečené), instaluje se víkend předem a Mirek si nejraději všechno dělá sám, „v pohodě”. Udivuje tím spíše, že nepolevila ani v období, které řada z nás záměrně či nuceně strávila v izolaci nebo využila k „převratným” změnám – mám samozřejmě na mysli období pandemie Covid-19. Jak Olda velice případně poznamenal na jedné z ex post vernisáží,⁹ člověk by čekal, že to bude přirozený konec místních spolkových aktivit. Ale ono ne. Při té příležitosti jsem si vybavila film, který svému tatínkovi věnoval

^{________________________________________________________________________________}

⁴ Kosatík 2010, s. 388.

⁵ Jiří Lindovský: Světlo, ticho, 2017. (Kurátorem výstavy byl ovšem Ladislav Daněk.)

⁶ Cizí světy: Michal Ožibko, Zdeněk Trs, Radoslav Bigoš, 2018.

⁷ Více na webových stránkách GC (archiv výstav):
http://www.galeriecaesar.cz/Galerie%20Archiv/2017/DIALOGOS/dialogos%20III.htm (cit. 22. 9. 2021)
⁸ Oldřich Šembera je dlouholetým předsedou Družstva pro podporu výtvarného umění, které galerii oficiálně provozuje – za účasti Spolku olomouckých výtvarníků a přidruženého okruhu autorů, také mimo Olomouc.

⁹ Konkrétně té, zahajující symbolicky třetí kapitolu Všední krize, projektu, kterým se galerie podílela na prvním ročníku trienále současného středoevropského umění Muzea umění Olomouc – Středoevropského fóra (21.9.–24. 10. 2021).

Jan Svěrák.¹⁰ Poslední scéna zachycuje letní večer, kamera klouže pohledem po letně rozkvetlém svahu, až se zastaví u kapličky, jejíž zvon právě odbíjí šestou večerní. A srdce tluče ještě dlouho poté, co by mělo umlknout. Zní to sice hrozně pateticky, ale navrhuji vzpomenout si na historku o digestoři – a hned nám bude veseleji! Mramorizace tady, chválabohu, nehrozí.

V úvodu ke knize už citovaného Pavla Kosatíka České snění, která se vlastně ukazuje být docela dobrým průvodcem českým světem, Zbyněk Zeman píše: „národní povědomí není dané Bohem nebo určené biologií. Je to stav mysli: národ je umělý výtvor, křehký a dočasný.” A dodává: „Jejich naděje a zklamání odpovídaly duchu doby”.¹¹ Klidně bych, znovu, národ zaměnila za „spolek” nebo, abych byla přesná, „okruh autorů”. A o to více ocenila jeho snahu každých deset let svou činnost rekapitulovat. K oslavám totiž patří také zamyšlení se, kam dál a proč vůbec. Možná proto také Jiří Valoch v textu, pojímajícím první desetiletí GC, pominul uvedené výstavy a soustředil se na všechny zásadní momenty, které umění a jeho recepci v devadesátých letech podmiňovaly – včetně mírně vražedné kombinace „transformace společnosti, postmoderna a narůstající kurátorská dominance”. To vše, aby jej o deset let později doslovně a v celém rozsahu na stejném místě zopakoval s dodatkem, v němž poukázal na stálost toho vůbec nejpodstatnějšího, co je s GC spojeno – otevřenosti oblastem, které jsou mimo běžné rozlišovací schopnosti (jakkoli malého) velkém světa umění: „Pro vše výše uvedené je nutno ocenit, že v Olomouci nenásledují arogantní chování několika jiných měst a státních správních institucí (měly by přece sloužit všem a ne jen demonstrovat svou bezohlednou moc a těžko očekávanou nenasytnost!) – a že v ní i na ty NEPRŮBOJNÉ podle našich představ dojde.”¹² Pěkným příkladem budiž třeba výstava Oldřicha Vrány a Jiřího Mráčka, dvou do té doby „neznámých moravských marginálních autorů”, na jejichž práci bylo vskutku radost pohledět.¹³ Stejně jako na přepůvabné kresby Kateřiny Žlebkové.¹⁴

Číst o umění a číst o galeriích, které je vystavují, jsou dvě různé věci, z nichž nutně preferujeme tu první. Přitom je to právě galerijní prostor, který náš stav odráží nejlépe, protože se nabízí diskusi, materializovanému promýšlení a sdílení. S čím se potýkáme dnes, o čem by Valoch nevěděl? S napětím centra a periferie, vůbec tady s tímto banálním, a přesto stále nepřekonaným fatalismem, jsme se stále ještě nevyrovnali. Stejně tak jsme se nezbavili podobně únavné dominance post-postkonceptualismu. Vypadá to, že tratě, po kterých se pohybuje současné umění, se za posledních deset let jen ještě o něco více napřímily a prohloubily. Dost těžko na ně

____________________________________________

¹⁰ Jan Svěrák. Tatínek. 2004, 92 min.
¹¹ Zbyněk Zeman. Na místo úvodu. In: Pavel Kosatík. České snění. Praha: Torst, 2010, s. 7.
¹² Text je uveden bez názvu, stejně jako jeho původní, kratší verze z roku 2002. Obě je možné dohledat ve výročních katalozích, vydaných galerií v Olomouci v letech 2002 a 2011.

¹³ Art Brut: Vrána a Mrak (1. 6. - 25. 6.  2016), kurátory byli Pavel Konečný a Tomáš Novák.

¹⁴ Jiří Žlebek – sochy, Kateřina Žlebková – kresby (6. 12. - 31. 12. 2016), kurátorkou byla Anežka Šimková.

může vstoupit kdokoli mimo vyvolený tábor. O výtvarném či vizuálním umění se píše zjednodušeně, nesystematicky, hlavně ale nezodpovědně, což říkám s vědomím toho, že sama
k podobnému vidění světa přispívám. Veřejný prostor se také stává stále více vizuálně agresivním. I proto bych ale chtěla Valochův text připomenout ještě jednou – zmiňuje totiž klad, který je samozřejmě také ve svém dosahu či platnosti omezený, lze jej snadno přehlédnout, ale byla by podle mě chyba na něj zcela rezignovat: jakkoli musí program či projekt nakonec vždy táhnout „jedna hlava” (a možná ještě tak krk), rozhodnutí je potřeba sdílet. A Caesar „není bezejmenný, i když jeho ‚hlava’ je kolektivní. Všichni členové Spolku olomouckých výtvarníků, ať jim na tom záleželo hodně nebo méně, mohli galerii podle svých představ formovat… objevili způsob, jak přenést názorovou pluralitu ve Spolku také do dramaturgie caesarovských výstav.”¹⁵ O jak výjimečnou okolnost se jedná, či alespoň svého času jednalo, vypovídá nejen krátký život řady jiných regionálních center, ale české výtvarné kultury vůbec. Jistě, kdyby zde existoval jiný počet galerií, kdyby alespoň část z nich byla bezpečně etablovaná, kdyby byl systém skutečně horizontální a poptávka po umění naopak vertikálně rostla, bylo by jistě možné chtít co možná nejvyšší míru koncentrace – na expresivní formy, koncept, geometrické tendence. V takovém světě ale nežijeme, a provozovat pak středně velkou galerii ve středně velkém městě vyžaduje být širokospektrální. Ne i, ale prostě proto, aby bylo možné vedle tvorby klasiků jako je Jan Knap, Milan Kunc nebo Viktor Pivovarov prezentovat i současné strategie, mimo jiné absolventů uměleckých škol, nebo – byť místy se zatnutými zuby – také trochu obávaný „post-postkoncept”. Podobný záměr není malý – a čím více nad tím přemýšlím, tím více si vlastně na kolektivu galerie cením právě klidu, s jakým k formám, které mu nejsou vlastní, přistupuje.

Za posledních deset let se galerie nicméně definitivně přesunula do kategorie „tradiční”. A to nejen pro výše uvedené, ale také ze zcela praktických důvodů, mezi nimiž dominuje nevyhnutelný ústup starších generací a nástup těch nových, mladších, reprezentovaných centry činnými někdy s větším, někdy s menším úspěchem, rozhodně však vyhraněněji. Vedle GC v tuto chvíli jen v Olomouci operuje PAF – Přehlídka filmové animace a současného umění, zřejmě nejprogresivnější, také ale nejvýlučnější platforma, Divadlo na cucky s galerií XY a aktivní je i Katedra výtvarné výchovy Univerzity Palackého, která provozuje vlastní, studentský prostor Basement. Do tohoto výčtu je potřeba řadit také další organizace, včetně Galerie města Olomouce, jíž zaštiťuje separátní spolek Unie výtvarných umělců Olomoucka. Odpověď na otázku, zda vůbec existuje olomoucká scéna, přitom stále ještě nepadla. Osobně mám místy dojem velice podobný tomu stratilovskému – alespoň ten pocit tady je, přičemž jej někdy přiživuje spíše tvůrčí, jindy produkční síla města. Jeho vlastní kulturní aktivity jsou přitom také pozoruhodné. Mimo úzký rámec Hané se pak situace vyvíjí podobným způsobem – opavský Bludný kámen nebo ostravská Sokolská, pražská Špálovka nebo českobudějovický Dům umění stále svou činnost vyvíjejí, potýkají se ale vlastně s týmiž problémy

^{_______________________________________________________________}

¹⁶ Ibid.

jako GC – generační obměnou, tlakem přispěvatelů, změnami kulturní politiky. Mimo ně potom vznikají nové instituce, veřejné, mezi nimiž vyniká ostravské Plato, i soukromé, jako je olomoucký Telegraph Roberta Runtáka nebo pražská Kunsthalle spravovaná nadací rodiny Pudilových. Ačkoli, už jen spojovat je v jedné větě je možná „trochu moc”. Spolků nebo družstev jako takových je však pomálu, respektive se jejich funkce proměňují, jako je tomu
v případě „komunikačního centra” Školská 28. Mění se totiž do značné míry také požadavky, které na umění klademe, respektive očekávání, která vůči němu máme, jakkoli to osobně považuji spíše za projev neznalosti pravé povahy věci. A možná taky naivní čtení celé situace – současné umění totiž paradoxně zajímá až překvapivě mnoho lidí.

Než přejdu k reflexi, znovu velice osobní, alespoň některých projektů Galerie Caesar z předchozího období, naposledy bych se vrátila ke Kosatíkovi, jehož hlas dnes zní tak zvučně a případně, alespoň tedy mým uším: „Kdyby nebylo lidských snů, nebylo by ani činů, ve kterých se původní představy naplňují. Zdaleka ne každý sen se však promění ve skutečnost – a rozhoduje o tom především, nakolik je ve skutečnosti zakotven a jí inspirován. V optimálním případě lidské sny a činy žijí v míru a přátelství a ovlivňují jeden druhého. Jsou však i situace, kdy se ‚sen’ od skutečnosti odpoutá, nebo se s ní dokonce ocitne v rozporu.”¹⁶ Chtěla bych věřit, že se za deset let sejdeme znovu – a budeme si moci říct, co a jak se nám podařilo. Třeba už v té době budu taky jinak psát.

Struktura výstav GC se vlastně dlouhodobě nemění, střídavě jde o známá jména celorepublikového kontextu, už zmiňovaný trojlístek Knap-Kunc-Pivovarov, výstavy členů spolku, družstva či obecně ty, kteří spadají do širšího okruhu caesarovské základny, tematické expozice reflektující konkrétní oblast nebo aktuální problém, chápané často jako autorský výběr pozvaného kurátora či kurátora-umělce, studentské a absolventské výstavy. V téhle skladbě působí výběr vlastně vždy organicky, přirozeně – je to základní model, který stále plní svou roli, právě proto, že je základní a hlavní prostor dává umění, ne koncepcím nebo interpretacím, které je obklopují. Kdo tohle ještě dnes může nebo chce říci? Všichni přece žijeme pod tíhou „velkých koncepcí”, cíleného rozvoje a konstantního zlepšování. I z toho důvodu jsem ale tolik stála o propojení galerie s Muzeem umění Olomouc, pokud ne dlouhodobě, pak alespoň na sezonu, v níž jsme se vyrovnávali s následky pandemie a muzeum zároveň zahajovalo první ročník trienále středoevropského umění SEFO. Kombinace stálé, pečlivě formované platformy a nezávislé, přitom spolkové galerie, mi stále připadá velice přitažlivá.

Kdyby výstavní plán galerie hodnotil Mirek Schubert, jistě by se soustředil na projekty jiné – z hlediska návštěvnosti třeba výstavu Milana Knížáka nebo The Residents,¹⁷ z hlediska kvality pak tu věnovanou Helgi Thorgils Fridjónssonovi, „islandskému národnímu

_______________________________________

¹⁶ Kosatík 2010, s. 387.

¹⁷ Milan Knížák: Nejistý pohled (7. 10.–31. 10. 1997), The Residents. Retrospektiva (5. 10. –29. 10. 2010), kurátorem byl Miroslav Schubert.

umělci”.¹⁸ Možná by připomněl, že první dvě výstavy, jimiž galerie zahajovala v roce 1991 svou činnost, byly ty, věnované Daliboru Chatrnému a Karlu Malichovi. Že se tady usazovali lidé jako Jan Merta nebo Daniel Balabán, a vraceli se tudy jiní, jako Jan Koblasa, Zbyněk Sekal, Miloš Cvach nebo Rudolf Fila. Jistě by také zmínil jména kurátorů, kteří se na projektech galerie podíleli – a to samozřejmě ráda udělám i já, ať už by se mělo jednat o Anežku Šimkovou, Jiřího Oliče, Ivo Bindera, Ladislava Daňka, Yvonnu Boháčovou a Štěpánku Bieleszovou, nebo Jiřího Zemánka, Jiřího Hůlu,  Jana Balabána, Věru Jirousovou, Antonína Dufka, Petra Lysáčka, Adrianu Primusovou, Marii Mžykovou, Marka Trizuljaka, Zdeňka Primuse, Jiřího Ptáčka a Petra Vaňouse. Nakonec ale člověk vždycky skončí u toho, co zasáhlo jeho  oči.

Abych se držela posledních deseti let, která s přestávkami v Olomouci trávím – jednu z výstav, které mi udělaly radost připravil v roce 2014 Petr Veselý jako poctu Jindřichu Pruchovi a představili se na ní třeba Svatopluk Otisk nebo Inge Kosková.¹⁹ Podobný formát, který je sice autorský, má však zásadní přesah v čase i sledovaném rámci, považuji za vůbec nejvděčnější. Do jisté míry se mu přiblížil také projekt Jana Andrese Ars Combinatorica, představující tvorbu Marka Dagleye, Ladislava Daňka, Sébastiena Preschouxe a Roberta Urbáska (2015).²⁰ Oba, Petra i Jana, zde zmiňuji záměrně, protože se jedná o osobnosti, které oblast svých běžných profesních drah rádi překračují, ať už ve prospěch pedagogiky, nebo matematiky. Jejich projekty pak mají podobně „zvoucí” aureolu také pro pouze přihlížející.

Mezi autorskými projekty pak vyniká „jemná linie” předená Milanem Kusendou, Bohdanem Hostiňákem, Michalem Kalhousem, Janem Vičarem, Marií Blabolilovou nebo René Háblem.²¹ Samozřejmě, že je to otázka osobního vkusu, právě tyto formy ale, protože možná příliš jemné pro velký galerijní kontext, znovu demonstrují jedno z velkých pozitiv Caesara, možná bych je nazvala citlivostí. Zmínit bych ale měla také výpravnější autorské vstupy – mj. Pavla Korbičky,²² Miloše Šejna²³ nebo Vladimíra Škody.²⁴ A kapitolou sama pro sebe je pak dlouhodobá pozornost vůči geometrickým formám. Svou „malou retrospektivu” zde měl  třeba Zdeněk Kučera (2015), obkroužen mj. Zbyňkem Janáčkem nebo Janem Kubíčkem,²⁵ respektive autory sdruženými v už zmiňované výstavě Ars Combinatorica.

_______________________________________

¹⁸ Helgi Thorgils Fridjónsson (7. 10.–30. 10. 2009), kurátor Miroslav Schubert.
¹⁹ Strom – Pocta Jindřichu Pruchovi (4. 3.–27. 3. 2014)

²⁰ Ars combinatoria (Dagley, Daněk, Preschoux, Urbásek et al.) (3. 11.–27. 11. 2015)

²¹ Milan Kusenda. Tíha (1. 2.–25. 2. 2011), Bohdan Hostiňák (1. 8.–29. 8. 2013), Michal Kalhous. Dobrý den pane sousede (2. 8.–29. 08. 2012), Jan Vičar. Výběr z cyklů Generál, Sadař, Psí hřbitov, Afrika (7. 10.–30. 10. 2014), Marie Blabolilová. Uvnitř a vně (1. 9.–30. 9. 2015), René Hábl. Osamělost prvočísel (4. 4.–27. 4. 2018)

²² Pavel Korbička. Event of Space (5. 2.–28. 2. 2013), text Miroslav Petříček, úvodní slovo Miroslav Schubert.
²³ Miloš Šejn. Morawa (1. 4.–1. 5. 2015), úvodní slovo Michal Bartoš.

²⁴ Vladimír Škoda. 21 (29. 6.–31. 7. 2015), úvodní slovo Miroslav Schubert.

²⁵ Zbyněk Janáček. Labilita (7. 10.–30. 10. 2015), Jan Kubíček (6. 11.–28. 11. 2014)

Jedním z velkých fenoménů minulých desetiletí byly také „hostovské” projekty a putovní výstavy. Tyto časy už jsou zřejmě opravdu pryč, spojit s nimi ale lze například Projekt Opole – Olomouc, respektive Olomoucký hattrick, který byl zahájen v Galerii Sztuki Współczesnej v Opole 19. července 2012.²⁶Nebo o rok mladší reverzní transfer „saské“ skupiny MGK (Ulrike Dornis, Magdalena Drebber, Jörg Ernert, Jens Hanke ad.).²⁷ Mimo Art Prague, na němž se galerie představila několikrát, v tom posledním desetiletí alespoň v letech 2012 či 2016, patří mezi větší, společně připravené akce už zmiňované trienále současného středoevropského umění SEFO, na němž galerie spolupracuje s Muzeem umění Olomouc – Středoevropským fórem, také ale třeba PAFem, a kurátory byli Martin Fišr a Jakub Frank.²⁸

Ve všech uvedených případech se nejen galerie, ale také Olomouc, stala místem přirozeného stýkání se – místního a cizího, velkého a malého, osobního a veřejného. A dostala možnost právě do tohoto rámce včlenit další dva výsadní bloky – byť záměrně přísně kontrolované, výstavy členů širšího autorského okruhu, a to jak samostatné, tak skupinové, mj. pravidelné přehlídky Aktuál. Za těch posledních deset let jsme tak měli možnost sledovat způsob, jakým všichni pracují – od Davida Jedličky (2011), Jiřího Krtičky (2012), Jana Jemelky (2013), Pavla Herynka (2013), Jiřího a Kateřinu Žlebkových (2016), Miroslava Šnajdra staršího (2018) i mladšího (2017), až po Jiřího Lindovského (2017), Ondřeje Michálka (2017) Janu Jemelkovou (2019) nebo Vladimíra Havlíka (2019). Mimoto tady byl ale vždy prostor pro ty, kteří teprve začínají – jako svého času Kateřinu Vincourovou (1994), Veroniku Holcovou (1997), Michala Pěchoučka (1997), Matouše Lipuse a Jakuba Tytykala (2015), Antonína Sondeje (2018), Adama Kašpara (2019) nebo studenty Katedry výtvarné výchovy Univerzity Palackého (2020). Je také dobré připomenout, že galerie „odrazila” některé z dnešních úspěšných autorů, mj. Vladimíra Havlíka (opakovaně), Jana Vičara nebo Adélu Janskou,²⁹ respektive uvedla – s podobným přídechem – výběr z kolekce Roberta Runtáka.³⁰

Na závěr jedno nomen omen a mantra, kterou je třeba si stále opakovat a nerezignovat na ni – zcela výjimečně přitom souhlasím s Petrem Vaňousem, respektive Vladimírem Vélou, Ondřejem Malečkem a Davidem Pešatem, kteří Olomoucí
prolétli v roce 2013: Není lhostejné, kde právě jsme.³¹ A Caesar je pořád dobrá adresa, nejen v jednom malém městě.

__________________________________________

²⁶ Více informací zde: http://www.galeriecaesar.cz/Galerie%20Archiv/2012/ol_hattrick/ol_hattrick.htm (cit. 27. 9. 2021)

²⁷ Podrobněji zde: http://www.galeriecaesar.cz/Galerie%20Archiv/2013/262_lipsko/lipsko.htm (cit. 27. 9. 2021)

²⁸ Podrobněji zde: https://www.trienalesefo.cz/udalosti/sekce#galerie-caesar-vsedni-krize (cit. 27. 9. 2021)

²⁹ Adéla Janská. Fúze (5.–28. 1.  2016)

³⁰ Doma (1. 11.–30. 11. 2017) – s Michaelou Maupicocou, Vladimírem Vélou, Vladimírem Houdkem, Alici Nikitinovou a dalšími.

³¹ EX: Není lhostejné, kde právě jsme. (Ondřej Maleček, David Pešat, Vladimír Véla) (1. 10.–31. 10. 2013)

Angermann Peter (D)
bez názvu. 2021
tužka na papíru

Bébar Otto
Krajina s prvky automobilismu. 2021
kombinovaná technika
 

Blabolilová Marie
Labuť. 2021
akryl na linoleu

Buček Robert
Krajobraz – údolí. 2021
keramika

Brabenec E. Jaromír
POPS No 10. 2021
nerezový plech, plast

Cigler Václav
Průzor. 2021
čiré optické sklo

Dokoupil Georg Jiří
Bublinkový talíř. 2020
porcelán

Drábková Renáta
Sám. 2003
olej na plátně

Flynn Homer (for The Residents), USA
Duck Stab! / Buster & Glen. 1978
koláž na kartonu

Horák Martin
Váza pro dnešní den, 2018
asistovaný ready-made

Jebavý Jaroslav 
Bez názvu. 2021
akryl na plátně

Kabzan Vilém
č 1/5. 2009

Kovalová Anežka
Bílý kopec II. 2021
tempera na desce

Kučová Šemberová Jana
Poslední hraboš. 2021
kombinovaná technika na plátně

Kuriš Martin
Oslava. 2021
tempera a olej na kartonu

Moješčík David
Nymphae. 2015
kombinovaná technika

Mrkus Pavel
Model. 1997
kresba tužkou na papíře

Pinkava Ivan
Orange. 2004
originální bromostříbrná zvětšenina 1/13

Plieštik Jiří
Poupě / Lilie. 2019
sklo

Šindelová Jana
Reimagined. 2020
sítotisk

Špaček Jan
Kinetický pylon. 2021
polyester, kov

Špaňhel Jakub
Žralok. 2016
akryl na plátně

Turzová A. Magdalena
Okraje. 2021
akryl a olej na plátně

Urban Miroslav
bez názvu. 2021
propisovací tužky na papíru
 

Zychová Miroslava
Zátiší s obrazem Bohumíra Komínka. 2021
tempera a koláž na plátně

Vernisáž výstavy.
Foto Lucie Schubertová

Pohledy do výstavy.
Foto Oldřich Šembera