|
TOMÁŠ CÍSAŘOVSKÝ
|
Nevěřící
Tomáš
Tvorbu Tomáše Císařovského (*1962) můžeme na umělecké scéně sledovat od
80. let, kdy se Tomáš Císařovský zařadil mezi první postmoderně
smýšlející autory na tuzemské scéně. Jeho tvůrčí přístup byl utvářen v
kolektivu ateliéru Arnošta Paderlíka na AVU (1983-1988), kde jeho
spolužáky byli např. Jiří David, Martin Mainer anebo Otto Placht,
případně skrze okruh okolo jedné z prvních porevolučních soukromých
galerií MXM, v rámci které působili např. manželé Ševčíkovi anebo
skupiny Tvrdohlaví a Pondělí. Avšak největší vliv na Tomáše Císařovského
měla patrně jeho umělecky aktivní rodina – zejména pak dědeček –
československý legionář – který vždy chtěl být umělcem, ale z cest
zanechal po sobě akorát jeden výtvarně pojatý deník. Právě naplnění
dědečkovy touhy skrze rozpracování tohoto deníku do cyklu obrazů udělalo
z čerstvého absolventa Tomáše Císařovského výrazného a žádaného autora.
Cyklus „Z deníku dědy legionáře“ ale hlavně představil Tomáše
Císařovského jako nového kronikáře, který skrze obrazy prověřuje malé i
velké osobnosti a události našich dějin. Především jako kronikář je
Tomáš Císařovský mezi širokou veřejností znám i dnes po čtyřiceti letech
působení na umělecké scéně.
Výstava Nevěřící Tomáš ale přeci jen představuje tvorbu Tomáše
Císařovského komplexněji. Rysem většiny děl Tomáše Císařovského totiž
není ani tak rozbor nějaké konkrétní události jako spíše lidská
přirozenost a s ní spjaté otázky o podstatě lidství. Tomáš Císařovský
tedy maluje i vyloženě nehistorické obrazy, ať už to jsou spontánní
deníky a akvarely anebo naopak velká plátna představující různé mýty, o
které se naše chování, vnímání a komunikování duchovně opírá. Přímo pod
názvem výstavy Nevěřící Tomáš se pak ukrývá jedno z takových děl (je k
vidění při vstupu na výstavu). Jedná se o zpodobení mýtu a méně známé
Tomášovo dílo, které Tomáš Císařovský namaloval ještě během svých
studií. Obraz lze vnímat jako základní kámen autorova každodenního
přístupu ke světu, jeho základní potřeby si zažité či zaslechnuté
obrazově zpracovat a teprve pak pochopit. Obraz zároveň předurčuje
výrazové tvůrčí rysy – důraz na barvu a barevnou plochu, velký formát,
zjednodušená kompozice, práce se symbolikou a atributy – které jsou
patrné v obrazech Tomáše Císařovského i o dekády později.
V Galerii Caesar se Tomáš Císařovský představuje vůbec poprvé. Výstava
je tedy uchopena jako skromný, ale komplexní průřez jeho dílem. Je
rozdělena do tří sekcí, které lze napříč autorovou tvorbou sledovat:
nedějinné ba až mýtické obrazy, dějinné-politické obrazy a obrazy
dějinné-popkulturní. Každý z vystavených obrazů uvádí jiný cyklus prací
Tomáše Císařovského, přičemž výstava je ještě doplněna o několik
akvarelů, které zastupují četné ryze spontánní práce.
Narozen 2. 1. 1962, Praha
Studia:
1978–1982 Střední
uměleckoprůmyslová škola v Praze
1983–1988 Akademie
výtvarných umění v Praze
Dnes je jedním z
nejuznávanějších českých malířů.
Od začátku své tvorby je fascinován
médiem malby.
Maluje téměř zásadně klasickou technikou – olejem na plátno, blízký je
mu i akvarel.
Na výtvarné scéně se prosadil koncem 80. let svými portréty
a figurálními výjevy,
při čemž vždy akcentoval historický či sociální
kontext zobrazovaného tématu.
Svá díla představoval spolu s vrstevníky
na neoficiálních přehlídkách mladého umění Konfrontace (od r. 1984).
Tyto výstavy byly pořádány tajně jako konfrontace potlačovaného umění s
panujícím režimem.
Jeho obrazy Terče, jež byly představeny právě na Konfrontacích, jsou
stylově blízké tehdy aktuální italské transavantgardě.
Ke konci 90. let pak rozšířil svůj záběr na krajinu, traktovanou rovněž
svébytnou Císařovského obrazovou řečí.
Ta by se dala charakterizovat
koloristickou hutností, přesnou volbou barevné škály a realistickou
obrazností,
odkazující nejen na konzervativnější větev malířské moderny
20. století či k americkému pop-artu,
ale také například ke gotické,
raně renesanční či barokní malbě.
Pracuje v
tematických cyklech,
např. Z deníku dědy legionáře; Naty, přepni to!; Bez
koní, Prázdniny v Čechách nebo Promlčená doba.
Pravidelně vystavuje v českých i zahraničních galeriích a jeho dílo je
zastoupeno ve veřejných i soukromých sbírkách.
Žije a pracuje v Praze.
Nevěřící Tomáš. 1987
olej, plátno, 210 x 141 cm |
 |
 |
Ployxena
Czerninová. 1996
olej, plátno,190 x 120 cm |
Kraj světa.
2008
olej, plátno, 160 x 120 cm |
| |
|
 |
 |
Sebemrsk I.
2021
akvarel, papír, 41 x 60 cm |
Lehké břímě
III. 2021
akvarel, papír, 42 x 30 cm |
| |
|
| |
|
| |
|
TEXT V
KATALOGU
Nevěřící Tomáš
Kdo Tomáše Císařovského pozná osobně, zjistí, že je rozeným
vypravěčem. Běžně totiž na otázky odpovídá skrze příběhy. Nejsou to však
příběhy přitažené za vlasy. Tomáš není někým, kdo všechno viděl a
všechno zažil, nepoužívá příběhů, aby sám byl ve světle reflektorů.
Příběh pro něho není zajímavost, nýbrž důkaz. Tomáš je pozorný
pozorovatel historie, té celospolečenské i osobní. Dobře si pamatuje jak
jména, tak kdo kde byl a co dělal. Když pak má Tomáš reagovat na otázku,
všechny tyhle reálie používá jako svůj poznámkový aparát, dávající
reakci potřebnou věrohodnost.
Tomáš ale nejraději odpovídá skrze své obrazy. V nich totiž
všechny události archivuje, přičemž to dělá nadmíru zodpovědně. Tomášova
tvorba je vlastně taková vizuální kronika. Trochu tajuplná, trochu
osobní, avšak zároveň „sepsaná“ s důrazem na upřímnost a pravdivost.
Tomáš ji přitom nemaluje ani tak pro sebe jako spíše pro ostatní. Vnímá
postavu malíře jako společensky odpovědnou. Každý malíř je vůči něčemu
citlivější než ostatní a konkrétně Tomáš je všímavější vůči příběhům, co
se dějí v jeho okolí a generaci.
Na jedné straně tedy k dějinám přistupuje jako k něčemu, co
nás utváří. Jeho obrazy v tomto ohledu slouží coby záznamy událostí,
které by neměly být zapomenuty. Na straně druhé Tomáš nalézá v dějinách
příležitosti, které vedou k něčemu hlubšímu, co by šlo označit jako
lidská přirozenost. Tato lidská přirozenost je plná cností i neřestí a
dějiny představují jeden z prostředků, kterými lze o této lidské
přirozenosti a jejích výkyvech povyprávět.
Druhý prostředek, který se k lidské přirozenosti vztahuje a
též je v Tomášově kronice bohatě obsazen, jsou mýty. Mýtus bývá
zpravidla fiktivním příběhem, který se zapsal do společenského povědomí
natolik, že rádoby představuje historickou událost. Tomáš takto s mýty
také pracuje (mýtické obrazy dokonce začal malovat dříve než ty
dějinné), ale uvědomil si i opak, že některé dějinné okamžiky jsou tak
mimořádné, až se zapomíná na to, že se skutečně staly a samy začínají
být mýty. Často je tedy možné číst v Tomášových katalozích o tom, s
jakým nadhledem se vztahuje k různým dějinným milníkům: jak třeba
upřímně vypráví o Václavu Havlovi nebo jak až drze zachytil šlechtu
Bez koní. To, v čem je tento jeho přístup tolik mimořádný, je, že
vizuálně poutavé médium malby Tomáš nepoužívá k ještě větším nánosům
patosu, ale naopak se snaží odstranit různé slupky bájí a legend, které
za ty roky kolem daných událostí či osobností vznikly a mohou zakrývat
jejich opravdovost.
Tomáš ale nemá patent na pravdu. Jeho pravdivost tkví v
pochybování. Sám o příbězích, které vypráví, dost polemizuje. Připomíná
biblického Nevěřícího Tomáše (a sám obraz k tomuto mýtu namaloval
ještě během studií na AVU), který si na Krista musel sáhnout, protože by
jinak neuvěřil, že Kristus vstal z mrtvých. Aby si Tomáš tedy příběh
nějak zpracoval a za svou výpovědí si mohl stát, potřebuje si jej
obvykle namalovat. Pro pochopení historky pak Tomáš zpracovává
jednotlivé výjevy buď intuitivně a ve vysoké frekvenci – jeho tvorba
obsahuje štosy akvarelů
a kvašů, kde se lze setkat třeba s cyklem sv. Kryštofů či sebemrskačů –
nebo naopak přistupuje k vyprávění s rozvahou, takže příběhům propůjčuje
velké formáty a maluje je v takových barvách, že vyžadují dlouhodobější
ponoření se do tvorby i samotného děje.
Upřímnost o člověku, kterou Tomáš skrze dějiny či mýty
divákům už přes 40 let předkládá, je tedy podávána rozmanitými způsoby.
Díla jsou plná hravosti, barvitosti, odlehčenosti, ba někdy i vyloženě
humoru. Tomášovo líčení událostí není vážné. Tomáš není vědec, namísto
pojmů používá metafor. Jak vážně tedy divák bude Tomášovu kroniku číst,
to je jen a jen na něm. Tomáš vypraví. Vypráví po svém. Činí tak se
zodpovědnou rozvahou, ale nechce příběh vyložit jen z jednoho pohledu a
nechce mu dát jasný konec. Spíše se snaží vyobrazit událost v takovém
světle, aby v ní byla patrná i druhá strana mince, pokud divák vnímal
vždy jen tu první. A Tomáš se též snaží o to, aby nebyl tím jediným
„nevěřícím“, ale aby s ním zdravě a s nadhledem pochybovali i ostatní.
Jedině tak se lze dobrat k představě o tom, kým vším člověk je.
Jan
Čejka
|
