Zdeněk Daněk, malíř, animátor, ilustrátor a v každém případě krajinář, patří mezi přední absolventy Beranovy školy.
Navazuje na ni nejen tím, že malba spočívá ve středu jeho zájmu (je to právě malba, kterou Zdeněk Daněk prolíná s ostatními médii)
ale i vytříbenou malířskou technikou či tvůrčími experimenty.

Krajina si Zdeňka Daňka získala už na pražské střední umělecké škole Václava Hollara (1992-1996).
Avšak tehdy šlo ze Zdeňkovy strany spíše o rebélii, o snahu vymezit se vůči svým spolužákům a obecně proudům na umělecké scéně, protože krajina nebyla považována za dostatečně pozoruhodné téma ke zpracování.

 Krajinu od té doby neopustil, a tak i když v počátcích na vysoké škole rozvíjel zejména figuru a portrét, vždy pár krajinomaleb do roka udělal. Na Umprum docházel do ateliéru malby Pavla Nešlehy, později do ateliéru televizní a filmové grafiky Jiřího Barty a bokem do lesa (1996-1999). Jak sám říká, krajina se stala jeho „guilty pleasure“ a zároveň v ní viděl neutuchající množství příležitostí,
kam se po tvůrčí stránce posunout.

Spojení Zdeněk Daněk – Krajinář, vzniklo ale až během jeho studií na pražské AVU u Zdeňka Berana (1999-2003). Teprve tam krajina začala být jeho hlavním ateliérem a laboratoří. Právě v ní prováděl a doposud provádí různé malířské zkoušky, ať už jde o zachycení nejrůznějších textur, práci s různými štětci, vnímání barev a co s nimi dělá světlo. V ní si klade překážky, kterými se snaží oddálit stereotypy, jenž ho coby malíře mohou potkat. Avšak zároveň v krajině hledá jakousi stálost, kterou jiným poskytuje právě ateliér. Vyžaduje tedy ideální meteorologické podmínky (teplo a pod mrakem), do plenéru chodí klidně s několikametrovými formáty a staví si venku pro obraz někdy
i lešení, u kterého vydrží klidně týden. Od akademie ale rozvíjí i svůj druhý vztah ke krajině: Krajina – Divadelní scéna, při kterém v krajině zaznamenává příběhy, jichž běžný pozorovatel nemůže, nebo nemá být svědkem, či jsou takové, že se odehrávají z pohledu zvěře samotné. Často je jedná o bajky.

Dnes, dvacet let od studií, se Zdeněk Daněk řadí mezi nejviditelnější současné krajináře a ve své generaci je téměř jediným plenéristou, jehož obrazy vystavují renomované české galerie. Mnoho lidí ho přitom vnímá jako charakteristického reprezentanta plenéru či obecně krajinomalby, ale zajímavý je právě tím, čím z této škatulky vybočuje. Naprostá většina jeho obrazů nejsou pouhé věrohodně namalované krajinné scenérie bez dalšího smyslu, nýbrž mívají za sebou nějaký skrytý přesahující koncept.

Na příklad v roce 2022 ve Východočeské galerii v Pardubicích a 2020 v trutnovském UFFU představil sérii Zelených obrazů. Na první pohled se jedná o prosté plenéry dokumentující proměny Choltické obory (kam se rád vrací), avšak ve skutečnosti se jedná o díla s několika mimořádnostmi. Jsou to krajiny s důrazem na odstíny zelené, barvy, ke které dokonce i krajináři přistupují s respektem. Zároveň jde záměrně o plenéry bez oblohy, na rozdíl od naprosté většiny existujících krajinomaleb, a nakonec jednotlivé plenéry lze sestavit do přes deset metrů širokého pásu, a tím vytvořit jedno rozsáhlé panorama. Ve Špálově galerii v roce 2018 pro změnu shrnul svůj koncept rozkladu obrazu, v rámci kterého se snažil a stále snaží poukazovat na jednotlivé tvůrčí kroky spočívající za realistickou malbou, které by ale správně ve výsledné imitaci reality neměly být vidět. Konkrétně vystavil např. své otáčivé plenéry, ve kterých se díky otočení obrazu
o 90° zhruba po dvou minutách nepřekrývají ty vrstvy, co by se překrývat měly, a právě proto je lze pozorovat.

Jak Zdeněk Daněk vybočuje z klasického pojetí krajinářství, tak vybočuje i z malířství jako takového. Zelené i otáčivé obrazy nadále rozvíjí ve formě NFT. Vytvořil několik komiksů, případně se hrdě hlásí (má celou sérii parafrází) ke Zdeňku Burianovi nejen coby malíři ale
i ilustrátorovi. Navíc byl součástí multimediální skupiny REPREZENTACE (Barbora Balek, Jindřich Červenák, Zdeněk Daněk, Jan Jírovec, Radek Macke, Patrik Proško a Libuše Vendlová), která zprostředkovávala zastoupeným autorům jakousi firemní kulturu, jinými slovy nutila je pravidelně se scházet, dodržovat termíny, obhajovat své názory i výstupy a vše řádně vizuálně reprezentovat, a to nejen před ostatními členy skupiny ale i veřejně, protože skupina se představila v roce 2015 v galerii Artatak a v roce 2014 v Trafo Gallery.

V Olomouci se Zdeněk Daněk představuje v galerijních prostorách podruhé, jelikož první příležitostí byla skupinová výstava Fascinace skutečností v Muzeu umění Olomouc v roce 2017. Tentokrát je ale sám, a tak si pro Caesar připravil nejen nové obrazy a NFT, ale také prohledal své archivy. Cílem výstavy je průřezově představit jeho galeriemi nejžádanější tvůrčí série, jemu vlastní již zmíněné krajinářské polohy (krajinu coby ateliér či laboratoř a krajinu jako Divadelní scénu) a zároveň i mediální přesahy, pro které svoji malbu občas využívá.