MIROSLAV ŠNAJDR st. 

Miroslav Šnajdr st. na sebe upozornil svojí účastí na legendární výstavě Obraz 69, která připomněla jeho tvorbu osobité senzibility. Je typem dvojdomého umělce, jehož obě, tvůrčí i interpretační poloha si nijak nekonkurují, naopak se navzájem doplňují. Profese hornisty Moravské filharmonie byla pro Miroslava Šnajdra víc než jen zdrojem obživy. Vykonával ji od roku 1961 a postupně se vypracoval až na pozici prvního hornisty souboru. Hudbu studoval na Státní konzervatoři v Brně, zatímco malířské techniky a kompoziční principy se vyučil u svého otce, krajináře Františka Šnajdra. Znalost malby současně získával hlubokým studiem dějin umění. Zdálo by se, že je mu dáno stát se nedělním malířem. To, co by však bylo pro většinu tvůrců omezením a přítěží, zúročil Miroslav Šnajdr ve svém malířském díle díky své pracovitosti, kreativitě a osobité citlivosti, s níž všechny své lásky zapojil do tvůrčí hry. Právě tato bezprostřednost a opravdovost, s níž začleňuje do svých obrazů to, co lidsky upřímně miluje, činí je obecně sdělnými a pravdivými. Sám svoji výtvarnou práci charakterizuje slovy: „Filozofií své tvorby jsem víc milovník než tvůrce. Možná, že to takto limituje moje profese hudebního interpreta i atomizace umění a umělců v době vrcholící normalizace…“

Malířským dílem Miroslava Šnajdra prochází několik tematických okruhů, kterým se soustředěně ve větších celcích věnuje. Jedním z nejdůležitějších, který se navíc táhne jako červená nit celým jeho dílem, je inspirace skripturálními kvalitami dětských kreseb. Obrazy, do jejichž vzniku zpočátku zapojil svého pětiletého syna (1966), kterého nechal do svých vlastních pláten kreslit hřebíkem nebo uhlem, se staly východiskem pro kompozice, v nichž spojuje malbu s kresebným gestem. Ale není to jen dětská bezprostřednost, u níž obdivuje „krátké spojení počitku a interpretace“, ale i grafické kvality hudebních partitur, jak je známe z autorského gesta Johna Cage, Kryštofa Pendereckého, Leoše Janáčka i Johanna Sebastiana Bacha. Komplementární spojení malby a kresby je jejich vzájemným komentářem. Lyrický náboj těchto obrazů má často existenciální podtext. Šnajdr v nich senzitivně reaguje na smrt svých blízkých (matky, otce, přítele), nebo na kataklyzmata celospolečenských konfliktů. Dotýká se ho utrpení v jakékoliv podobě. Přesto rukopis těchto kompozic není nervní ani mnohomluvný, má jasnou strukturu, v níž je důležité místo ponecháno prázdné ploše. Tato poloha Šnajdrova díla je jeho osobitou reakcí na dílo Dubuffetovo, Wolsovo, nebo Cy Twomblyho.

Druhým významným přínosem Šnajdrova tvůrčího světa jsou malířské reflexe, jimiž se vyrovnává s odkazem klasiků světové malby. V tomto případě nejde ani o kopie, či citace, ale o volné parafráze. Autor je nazývá „Reminiscencemi“ a provázejí jej od prvních malířských pokusů. Nejširší skupinou děl, jejichž odkazem se takto zabývá je renesanční a manýristická malba. Témata z odkazu tvůrčích osobností, jakými byli Piero della Francesca, Andrea Mantegna, Sanchez Cotán, Giuseppe Arcimboldo až po jejich pozdějšího následovníka Jamese Ensora, se objevují ve Šnajdrových kresbách tužkou, v malbách olejem a v enkaustikách. V osmdesátých letech pak převážily osobité konfrontace esteticky vypjaté secese (Gustav Klimt, Antonín Hudeček aj.) se střízlivým světem Miroslava Šnajdra.

Jeho tvůrčí hledání jej přivedlo až k haptickým malbám, v nichž princip kresebného gesta je převeden ve stopy prsty dotýkaných malířských záznamů.

Propojení zájmu o haptické vlastnosti díla a citlivosti ke každodenní realitě světa kolem nás přivedlo v současnosti Miroslava Šnajdra k osobitým asamblážím, přibližujícím jej ke konceptuálnímu myšlení umělců z hnutí arte povera.

Stále živé a inovující se Šnajdrovo dílo je osobitým příkladem lyrické materiálové abstrakce v českém umění a náleží k jeho nejvýznamnějším reprezentantům.

Ivo Binder