|
Miroslava Klesalová
Krajinná RE-konstrukce / Landscape RE-Construction
Galerie Caesar
2. 4. 2024–26. 4. 2024
kurátorka:
Barbora Kundračíková
Struktura krajiny
Strukturu krajiny definuje Zonneveld jednoduše jako to, co z krajiny
vidí oči ptáka ve směru kolmém nebo šikmém k povrchu zemskému.
Zonneveld, I. S. 1995 Land Ecology. SPB Academic Publishing, Amsterdam
Těžištěm dlouhodobé tvorby Mirky Klesalové je osobní paměť. Jak se
člověk vztahuje ke svému prostředí? Proč? Nač reaguje? Co si vybavuje?
Čeho se přitom dotýká a čeho záměrně zbavuje? Nenahlíží ji však
samostatně, to by snad ani nebylo možné. Reflektuje její kontext,
kulturní dějiny, dějiny krajiny a jejich dynamiku. Obecnou či
objektivizující limitou, k níž se vztahuje, je proces kolektivizace
zemědělství probíhající masivně v 50. letech 20. století. Jeho zásah do
krajinného rázu i sociálních struktur reflektuje na příkladu vlastní
“domoviny”, oblasti jihozápadních Čech, Pošumaví. Proces vnitřní proměny
a možné kultivace daného stavu rozvíjí v sérii hmatných objektů,
„oděvů“, vytvářených z geotextilií. Struktura jednotlivých děl se opírá
nejen o vizualitu katastrálních map, jejich přirozený geometrismus, ale
pracuje také s prvky lidské bytnosti, estetiky a poetické sémantiky.
Jejich vizuální pojetí je založeno na významu rukodělné práce a
materiálu, svou roli zde hraje vrstvení a procesní stránka věci.
Charakter díla sice vyplývá z kontrastu (či souzvuku) racionalizovaného,
technicistního přístupu k obhospodařování krajiny a hluboce intimního,
až spirituálního pozadí. Výsledné řešení má podobu místně specifické
instalace, usilující o komplexní smyslovou zkušenost, subtilní,
subjektivní, podmanivou. Přispívá k tomu adopce čtvrtého rozměru – zvuk
prostor obestírá, naplňuje, vytváří měkké zázemí shodně měkkým
prostorovým objektům, “tělům”, zároveň však sdílí také jeho vnitřní řád,
stává se jinou geometrickou strukturou.
krajina: proč? jakým způsobem? je to pro tebe “prostor osobní”?
Krajina – kraj – domov – prostor. Struktura – zemský plášť – matrice –
reliéf – paměť – stopa – záznam – plocha. Mapování místa – pohled shora
– struktura – rytmus – řád – trvalost. Osobní prostor – místo, které
skutečně znám s ohledem na proměny, jimiž prošlo a prochází – možnost v
tomto prostoru být a vnímat půdu pod nohama… To podstatné zůstává –
připomíná se a drží mne. Jsem člověk jednoho místa.
geotextilie, hmatnost, tělesnost, oděv: proč volíš měkké materiály?
Textil, jako médium evokuje dotek – tělesnost – vrstvení – rukodělnost.
Materiál, který toho spoustu unese – má své hranice a limity. Výšivka –
je pro mě důležitá hmotou – matérií – nit – textil – objem – modelování
struktur – objektů. Geotextilie je pro mě osobně nezatížený materiál –
nikdo od něj nic moc krom izolace a ochranných vlastností neočekává. Mě
samou překvapuje, jak moc se prošíváním – vrstvením, promění celkové
materiálové vyznění – někdy působí dojmem zvrásněné kůže, do které se
propisuje naprosto vše – každý jednotlivý steh, je tak svou vlastní
stopou – záznamem, který nelze vzít zpět. Díky své plastičnosti je plně
v rukách dopadajícího světla, které se tak stává důležitou součástí
díla.
tisk, dvojrozměrnost, konstrukce, systém, technologie: co pro tebe
znamená grafika?
Grafika je pro mne procesem – interpretací skrumáže myšlenek – pocitů –
vjemů, které touží po uspořádání do smysluplného celku. Grafika je pro
mne také médiem, které vyžaduje čas a porozumění procesu – trpělivost,
rukodělnost, rytmus, řád – vlastně to vše uplatňuji také v práci s
textilem. Zároveň jistou otevřeností experimentu – ne vše mohu mít pod
kontrolou, ale mohu na to dále navazovat – poučit se. Navazovat na
předešlé a přesto se pouštět do neznáma.
zvuk, “čtvrtý rozměr”: proč a jak pracuješ se zvukem?
Zvuk – vrstevnatost – autentický záznam – zvuková stopa poskládaná do
celku - samostatné zvukové krajiny - další rozměr prostoru - atmosféra
místa, která je naprosto všední - obyčejná - ale přesně taková jakou
znám - umožňující být součástí všeho, co mě v daném prostoru obklopuje -
zvuk domova - zvuk důvěrného místa.
|
