|
Petr Veselý na uměleckou scénu vstupoval v rozporném období
vrcholné normalizace, kdy absolvoval studia na brněnské Střední
umělecko-průmyslové škole (1969-1973) a na Akademie výtvarných
umění v Praze (1973-1979). Obojí, generační i institucionální
rámec, jej řadí do okruhu umělců, kteří se na přelomu 70. a 80.
let začali vymezovat vůči dosavadní praxi polooficiálního či
neoficiálního umění – a pokoušeli se hledat vlastní cesty z
vynucené izolace. Transformační období je obyčejně vedlo cestou
„revoluce “, příklonu k transavantgardě, k nové vlně německého
expresionismu, k postmoderně. Pro Petra to platí podmínečně,
podobně jako například pro Daniela Balabána, s nímž sdílí silné
lokální i konceptuální ukotvení. Převraty transformačního období
vždy vědomě poměřoval tradicí, ať již tou, kterou zakládala
generace předcházející, teoreticky vedená Jindřichem
Chalupeckým, respektive ještě podstatně starší, tradicí
středověkého závěsného obrazu, francouzského realismu či
kubištovského kubismu. Jeho východiska jsou proto v pravém slova
smyslu metamodernistická – rovnoprávnou roli zde hrají
přesvědčení o umění jako svébytné hodnotě i schopnost redukovat
smyslový svět na znak, vyjmout jej z jeho původního prostředí a
adaptovat pro účely konkrétního díla. Jakoby těch několik let
náskoku, které měl oproti Tvrdohlavým, nebo naopak opoždění,
vzhledem k Milanu Knížákovi či Jiřímu Sopkovi, vytvořilo
specifické klima, v němž dospěl k vlastní představě o tom, co to
znamená být umělcem, respektive umělecké dílo vytvářet.
Podstatnou roli při tom sehrálo také jeho intenzivní pobývání
mimo centrum – v domovském Brně. Otázka perifernosti,
geografické či sociální, mediální i filozofické, „perifernosti
vidění“, je v jeho případě zásadní, vede k výběru témat i
partnerů, s nimiž se vede specifický „jednostranný dialog“.
Řekne-li se v něm A, respektive se podnět jako A rozpozná,
následuje Petrovo zvučné B – možná odpověď, možná vlastní
zpráva, v každém případě nová významová vrstva.
Po studiích v Praze se Petr Veselý počátkem 80. let natrvalo
usadil v domě svých rodičů, ve staré jundrovské kovárně. Právě
toto prostředí, jeho přirozené procesy, se stalo jedním z živých
zdrojů, referencí i kontrastních ploch jeho práce. Ve stejné
době založil společně s Vladimírem Kokoliou, Petrem Kvíčalou a
Janem Steklíkem neformální umělecký spolek Tovaryšstvo malířské,
kladoucí přes všechnu odlišnost zúčastněných důraz na malířskou
hmotu, na vztah figury a místa, tj. plochy, na význam. A byť se
nakonec ve svém směřování uvedení rozešli, přinejmenším pro
Veselého se jednalo o další z podstatných kapitol jeho tvůrčího
zrání. Vedle postupujícího malířského abstrahování, které se
nicméně stále opírá o figuru a vědomě zachází s barvou, se totiž
na přelomu 80. a 90. let v jeho tvorbě postupně ustavil podobně
silný proud redukované, grafické či textové, konceptuální skici.
Plně se však etabloval také třetí, stále intenzivněji přítomný
prvek, kterým bylo bezpečné ustavení obrazu jakožto objektu ve
třetím rozměru. Z pevného sepětí zdánlivě disparátních poloh
vzešlo pro Petra tak typické uvažování v „otevřených cyklech“
jdoucích napříč časem i médiem, odehrávajících se však zásadně
na půdoryse obrazu. Respektive přesněji, vlastní hutné provázání
jednotlivých motivů, jejich segmentů, symbolických os, gest,
která procházejí soustavnou precizací, ostřením, jsou
kontextualizovány, problematizovány, interpretovány, a to jak
mentálně či imaginativně, tak rukodělně. Právě v ruce, která
drží tužku, naznačuje gesto nebo natahuje provázek, se ustavuje
veškeré pojímání světa, přičemž o nic menšího zde vlastně nejde.
Odtud vztahování se k autoritám, hrdinům minulosti i dneška,
k přátelům, k blízkým i vzdáleným – k Jindřichu Štreitovi,
Michalu Kalhousovi, Svatopluku Otiskovi, k Picassovi i
Wendersovi, ke Steklíkovi, k vlastním juveniliím. Podobně jako
se podle tepu jednoho, ustaluje srdce druhé, ustavuje se také
naše vidění světa podle toho, jak na něj hledí ten, komu se
podobáme – či usilujeme podobat. Podobnost, podobání se,
rezonance, je klíčem k porozumění, k sounáležitosti. A právě
jejich hranice a limity, jejich živost a proměnnost, Petr svou
tvorbou celoživotně prověřuje.
Barbora Kundračíková
|
