LADISLAV DANĚK - Poznámka na okraj k přijetí tvorby Jana Knapa v českém prostředí
(přepis textu Ladislava Daňka z katalogu Jan Knap. Galerie Václava Špály, Praha 1998)

V textu do katalogu druhé samostatné výstavy J. Knapa v České republice (Galerie Caesar, Olomouc, únor 1994) jsem se zmínil o dvou klíčových aspektech autorovy tvorby: o sakralitě profánního a kráse jako formě mravnosti.
Bylo to v době, kdy se v českém umění na všech stranách a úrovních otevřela diskuze o postmoderním světě. Výstavní síně začaly zaplavovat instalace  a kurátorsky vyhraněné projekty, nesené na jedné straně postkonceptuálním myšlením (M. Slavická) a na straně druhé přinášely první reflexe jiného sociálního statutu umění, jeho nové funkce po radikálních politicko-společenských změnách v roce 1989 (J. a J. Ševčíkovi). Bylo to také období razantního nástupu mladé výtvarné generace a touhy teoretiků prosadit její neprogresivnější výhonky na mezinárodní scéně. A v neposlední řadě jistě i doba vyostřující se mezigenerační diskuze, provázená nepříliš vstřícným přijetím tzv. exilových autorů, jejich jinakosti, dané životními i uměleckými zkušenostmi pohybu ve svobodné společnosti. Nástup mladé generace charakterizoval - nejen v její vrstvě - příklon k práci s novými či dříve nedostupnými technologiemi (připomeňme si například vlnu "xeroxománie"). V tomto období hledání "nových jistot", neotřelých výstavních postupů a vyhrocujícího se individualismu se mimo jiné intenzivně diskutovalo i o funkci, podobě a smyslu závěsného obrazu, jeho životnosti; na chvíli se nejen mnohým teoretikům zdálo, že jeho opodstatnění končí s příchodem 21. století. Jak dnes víme, uplynulo jen několik let a rozpoutala se diskuze nová, tentokrát právě o klasické malbě jako fenoménu překračujícím 20. století směrem do budoucnosti...
Jedním z umělců, kteří kolem roku 1993 obohatili českou výtvarnou scénu o exilovou zkušenost, zachovali si "chladnou hlavu"  a zůstali věrni tradičním médiím, byl také malíř, kreslíř a grafik Jan Knap (1949), který se s rodinou usadil v roce 1992 na Moravě v Pustiměři u Vyškova.
I pro Knapův návrat se však stalo příznačným, že jeho tvorba je dodnes reflektována mnohem více v zahraničí než u nás. Mimo jiné to dokládá skutečnost, že autorova práce, pokud je mi známo, byla v naší republice v rámci kolektivních výstav a nově otevřených expozic připomenuta jen jednou (Mezi tradicí a experimentem. Práce na papíře a s papírem v českém umění 1939-1989. Muzeum umění Olomouc, 1997-1998). Je tedy na místě položit si otázku: „V čem tkví tak minimální reflexe jeho tvorby?“, když zde nepochybně jako rozhodující faktor roli nehraje Knapovo postavení "mimo centrum" - na to je díky mezinárodnímu renomé přece jen dobře znám i nás. Odpověď se tedy pokusím hledat v samotné povaze jeho tvorby, v jejím směřování a cílech.
Tvorba Jana Knapa byla v českém prostředí doposud vykládána především v souvislosti s náboženským obrazem a jeho historickým vývojem. Reflexe křesťanské víry a její umělecké tradice je v autorově tvorbě sice zřejmá (a jistě se stane dříve nebo později předmětem podrobné studie), ale myslím, že není jediným opěrným pilířem jeho díla. Málo se ví, a tedy i zmiňuje, že počátky Knapovy rané tvorby jsou spojeny s autorovým úsilím prosadit se jako ilustrátor - především v oblasti knížek pro děti - a následně s několikaletým abstraktním intermezzem v době pobytu ve Spojených státech (tedy ještě před jeho návratem na starý kontinent). Ilustrátorská tvorba (depozit autora) i období abstraktní malby (dnes rozptýlené v USA) byly vážnými pokusy Jana Knapa o nalezení vlastní i umělecké identity (přestože tehdejší výsledky dnes autor poněkud zlehčuje pro jejich nevyzrálost) a jejich nesmazatelné otisky shledávám v umělcových pozdějších i současných kreacích, v nichž nelze nevidět i Knapův rafinovaný smysl pro geometrii, nikoliv jen staromistrovského ražení. Ilustrační zkušenost a geometrická malba jsou ovšem kategorie, které samy o sobě v českém prostředí vzbuzují v oblasti volné tvorby předem nedůvěru a opatrnost jak mezi umělci tak teoretiky, byť jsou tvůrcem chápány jen jako výchozí inspirační zdroje (připomeňme jen namátkou dosavadní osud Ladova nebo Čapkova díla). Nevyplnilo-li se to úplně i v Knapově případě, pak snad jen proto, že autorově tvorbě předcházel mezinárodní věhlas, který nakrátko umožnil její přijetí v rámci postmoderního diskurzu a dnes  bude patrně zmiňován především v souvislosti se znovu oživeným zájmem o klasickou malbu odvolávající se na tradici.
To jsou však momenty povahy především vnější, jež tuším, při dnešním rychlém střídání teoretických názorů a pozic mohou stěží zajistit trvalejší reflexi Knapovy tvorby. Do značné míry je autorova cesta totiž pravým opakem toho, co chce být u nás slyšeno a preferováno. Shledávám koneckonců i z hlediska vlastní práce se zvolenými médii v autorově přístupu podstatné rozdíly ve srovnání s cíli, které naznačila například nedávná výstava Poslední obraz v pražském Rudolfinu. Jan Knap se k malířské tradici hlásí nejen s vědomím a znalostí toho, co již bylo namalováno (vykonáno), ale také s přesvědčením, že možnosti "normálního malování", nebyly zdaleka vyčerpány a že je možné je artikulovat, ale jen s plným soustředěním na podstatné, tedy na to, co nemanipuluje diváka do role pouhého trpného příjemce umělcových nesčetných převleků, jak jsme toho stále častěji svědky. Knapova výpověď je tedy pro mě závažná v tom, že nezaměňuje trvalé (podstatné) za prchavé (aktuální) a zároveň nepostrádá třeba i jemný humor a nadhled nad dílem. Z hlediska obsahu se přitom jeho malby a kresby za posledních víc jak deset let vlastně téměř nezměnily. Některé motivy opustil, jiné přibyly, ale v centru jeho pozornosti stále zůstává rodina - ano, i ta božská -, ale především ta pozemská, jeho (naše). Kvalitu citových vztahů a pout, jejich vytváření a společné sdílení, tuším, vnímá jako cestu k osobní i společenské integraci, bez níž si do budoucna nedovedu představit smysluplný planetární život a jemu odpovídající  funkci umění. Dnes se ale obávám, že tyto hodnoty současný provoz umění stále více vytlačuje nebo manipuluje ve jménu často až neuvěřitelných teoretických konstrukcí, jež nakonec devalvují i to nejcennější, co máme: schopnost vytvářet trvalé citové vazby, jejichž odlesk v umění se zrcadlí v kráse, která povznáší ducha. Dosavadní přijetí tvorby Jana Knapa u nás moje obavy jen prohlubuje.
Ladislav Daněk, říjen 1998