knap Dostal

KNAP JAN / TEXTS

MARTIN DOSTÁL
Líbezné napětí ráje

Občas mě napadá, co by dělal malíř Jan Knap v historické minulosti. Uvažuji tak nejen o něm, hraji si tuto privátní hru i s jinými umělci, a někteří v ní obstojí a jiní zase ne. Jan Knap v ní nikdy neprohrává, patrně by byl malířem v kterékoliv době – dobře se vyjímá v gotice, umím si ho ale představit také v papežské Itálii či dokonce v barokním Holandsku, svou výraznou pozici by jistojistě měl také ve století devatenáctém. Myslím, že by vždy byl malířem, tak jako je jím i teď, kdy maluje třicet let s pozoruhodným mezinárodním kreditem, nicméně – kdysi by, občas, opouštěl svůj klášter, kde by v době vrcholícího středověku tvořil, a vydával se jako toulavý mnich světem, obávám se také, že v baroku by misionařil mezi Indiány, v 19. století by propadal skepsi a hledal tichá útočiště bez lidí, možná by byl v Japonsku nebo v Číně, možná v klášterní knihovně, možná, že by ilustroval Němcové Babičku. Kdyby ani v čase ani v místě ovšem neexistuje.

Jan Knap je prostě dnes. A po evropských a zámořských peripetiích se usadil opět doma, zprvu na Moravě, nyní v západních Čechách.

Občas mě napadá, zda existuje vůbec něco skutečného z obrazového světa Jana Knapa? Co je z něj kolem nás či v nás? Vidím, jaké náměty maluje, nevnímám je ovšem nábožensky ani jako věřící. Přesto mě Knapovy „neskutečné“ obrazy přitahují. Působí svou bukolickou líbezností, svou imaginární dějovostí s anděly a svatozáří kolem malého Ježíška, svou zakotveností v jediném podstatném Příběhu této civilizace. Mívám z nich ovšem v sobě napětí, které praská ve švech. Vzduch prozářený sluncem, který rozechvívá tón andělských housliček, tento vymalovaný „ráj“ je ušlechtilý jako iluze, iluze vždy vzdálená, byt pouze na dosah. Hrana však zvoní pro každého a moje paměť i paměť našeho Příběhu neklame. Svatá rodina s děťátkem, jemuž jedinému září kolem hlavičky zlatavě nesmrtelná budoucnost, je libým archetypem sametově krvavé mytologie naší západní civilizace, kde zástupy skvělých, uhrančivých i průměrných obrazů a obrázků nejznámějšího z Příběhů laskají naše vědomí zdáním lepšího, než dokážeme. Proto i atmosféra Knapových obrazových vyprávění, zářících na konci této výjimečné řady, irituje svou idyličností, jež je vystavěna stejně tak z arkadického poklidu blaženého bezčasí jako z jemnou agresí naplněného vědomí člověka, tušícího vždy víc než ten, jehož dětství tak často malíř zpřítomňuje. Architektonicky budované obrazy v sobě skrývají přesnou míru formálních odkazů vizuální minulosti. Knap vytváří zcela osobitou a nezaměnitelnou obrazovou syntézu s vědomím, že „umělecké dílo je výsledek tvoření, jež je lepší než ten, kdo je koná“. Transponuje ve svůj originální systém „náboženské“ malby jak podněty gotického krásného stylu deskové i iluminované malby či tvorbu ranně, vrcholně i pozdně renesančních mistrů z Apeninského poloostrova (Leonardo, Rafael), tak malířskou oddanost krásnému poslání římských nazarénů z počátku 19. století, kdy si vzpomeneme i na českého Františka Tkadlíka. Cítíme, stále zřetelněji v nejnovějších obrazech, také inspiraci neklasicistní malbou s idealizovaným sociálním akcentem dvacátých let 20. století. Hra s přítomnou minulostí ve formě i obsahu je patrná nejen v malovaných plátnech, ale také v řadě pastelů a kreseb, jež jsou stejně definitivním výstupem jako nekonečnou studií budoucích olejů.

Občas mě ale napadá, není-li to všechno málo pro dnešní obraz o obrazech světa. Sám vím, jak jsem netečný k formální dokonalosti jakéhokoliv projevu křesťanského i pseudoreligiozního umění minimálně od poloviny 19. století, jak, kromě Corbusi?rových modernistických staveb, už nesnáším vůbec tyto projevy ve století minulém. A přesto mě Knapova malba, nejen ta z Ježíškova batolení, ale i sv. Jeroným, ukřižovaný Kristus nebo rytířský Jiří, neodolatelně přitahují.
Zcela fascinován jsem pak u zimních motivů, kde Ježíšek za časného soumraku a tichého chumelení sype ptáčkům zrní či odpočívá u rozdělaného ohníčku. Vím, že stmívání ve sněhu, stejně jako otevřený dům za prosluněného letního dne mě lákají svou prchavostí, vnímám, že v tom cítím potřebu svých úniků, tuším, že je v tom koncentrovaná zkušenost toho, co je opravdu nezbytné, nicméně žasnu, že je to také přesně časové a aktuální, rovnocenné obrazovým výstupům přesycené mediální doby. A nechce se mi vlastně ani přemýšlet proč. Knapovský dosah i přesah (a neberu v potaz názory, které se vyjadřují ke knapovským obrazům jako nenáboženským) je jistě dán malířskou suverenitou autora a jeho přesvědčivě osobním postojem, ale také příznačně nekompromisní životní cestou. Ta po emigraci z Československa (kde se Jan Knap ve východočeské Chrudimi roku 1949 narodil) vedla v létech 1970 –1972 na světově proslulou düsseldorfskou Akademii ke Gerhardu Richterovi, bezesporu nejváženějšímu německému malíři druhé poloviny 20. století. Záhy však Knapa přitáhl na dobré desetiletí New-York (1972 –1982), aby se roku 1979 společně s dalším českým malířským exulantem Milanem Kuncem a Peterem Angermannem podílel na založení skupiny Normal, skupiny, která se výrazně zapsala do dějin právě vznikající postmoderny. Z té doby jsou nejznámější společně malované obrazy, na kterých je ovšem patrný osobitý vklad každého z autorů. Světově nastartovaný malířský úspěch nezabránil ale Knapovi ve studiu teologie v Římě (1982 –1984), odkud přesídlil do Kolína nad Rýnem, v oněch letech (1984 –1989) rozhodně umělecky nejživějšího centra Evropy. Po té pracoval a žil na italském venkově poblíž Modeny, aby se roku 1992, zatím zdá se že natrvalo, usídlil se svou rodinou ve středomoravských vesničkách či, nyní a sám, v západočeském městečku Planá u Mariánských Lázní.

Občas mám ještě jedno vysvětlení k citově do sebe vtáhnutým obrazům, plných drobných posunů a překvapivých variací zdánlivě nekonečného Příběhu. Je jím podtitul jednoho z obrazů Svaté rodiny: „Kdo k věčnu nejde, toho časnost trestá“. A přestože s ním asi nesouhlasím, nezbývá mi než ho přijmout. Jsem ostatně již dobrou řádku let dobrovolným zajatcem Knapových obrazů. Tak bych se měl konečně polepšit a skrze obrazy zpřítomnělé minulosti myslet i na budoucnost.