MALÍŘ JAN KNAP
Jiří Olič

ZAČÁTKY NEZNÁM

Takzvané rané dílo mohou představovat práce, které Jan Knap vytvořil ještě před svým odchodem z Československa v roce 1969, zajisté také obrazy namalované v období let 1970–1972, když studoval na Akademii výtvarných umění v Düsseldorfu u Gerharda Richtera. A posléze obrazy vytvořené během desetiletí prožitého v New Yorku, kde se malíř živil různě, chtěl být ilustrátorem dětských knih, zatímco obrazy, které maloval, byly prý abstraktní. Prosadit se na tamní umělecké scéně nebylo jen těžké, ale zhola nemožné. Byla to nicméně doba velkých změn, které – mimo jiné – přinesly také satisfakci malířství.
V roce 1979 při jedné návštěvě v tehdejším Západním Německu patřil Jan Knap k spoluzakladatelům skupiny Normal. Právě z tohoto roku 1979 je obraz Mondrian.  Je na něm mnišská cela s knihou, lebkou a krucifixem na stole, jenž je podobně jako celá místnost  pojat kubisticky. Život do této cely proudí otevřeným oknem, také v podobě přilétajícího ptáčka, zatímco vnitřek místnosti jako by představoval hodnoty minulosti: středověký kontemplativní prostor a mondrianovský obraz na stěně jako paradoxní doplněk. Ten Mondrian na stěně může být právě dnes vnímán jako symbol avantgardy, která nalezla své absolutno v bezpředmětném světě, není náhodou, že jeho autor byl znám jako hledač Boha mezi spiritistickými stíny a ovšem i nenávistník přírody, která byla na jeho vkus přespříliš krásná. „Už to nikdy nechci vidět,“ řekl Mondrian svým návštěvníkům, sochaři Giacomettimu a malíři Balthusovi, když ho jednou navštívili v jeho švýcarském tuskulu a odvážili se otevřít okno, za kterým kvetl kaštan. Mondrian svá okna maloval zcela v duchu pravoúhlého pravověří.  A přece: Mondrian, říkám si trochu s údivem, když vidím některé Knapovy obrazy z let 1987-89, na nichž je zřetelný právě onen barevný geometrismus bílé stěny s modrým podrovnáním a zeleného obdélníku okna, zatímco Svatou rodinu spatřím jen v malé mezírce za touto plochou. Konstatuje se obdiv k mistrům rané renesance, ale neřeknu nic objevného, když jen potvrdím, že Jan Knap se učil také u modernistů, mezi nimiž ční Mondrianovo dílo jako balvan zatarasující cestu dopředu i dozadu. Knapovo poučení tímto dílem určitě není míněno polemicky, ale spíše jako zvláštní pocta avantgardnímu tvůrci. Ostatně podobně můžeme vnímat také obraz z roku 1986, kde podobná scéna je skryta za velkým obdélníkem bílého prostěradla pověšeného čelně a na zeleném podkladě trávníku. Máme-li na mysli geometrizaci plochy, okamžitě se vybaví jména Malevič a ovšem také Mondrian (ten však zelenou barvu zavrhl); z českého moderního umění nikdo, snad jen Bohumil Kubišta, malíř umně konstruovaných obrazů, pro kterého neexistovaly moderní formy bez duchovního obsahu. Mohli bychom přidat Jana Zrzavého, také Josefa Ladu, a tak alespoň nastínit kontury malířského rodu, do něhož patří dílo Jana Knapa. Nejčastější přívlastky zní: idylické, naivistické, spirituální atd., a třebaže se jimi přibližujeme pravdě na dosah, vyhovují jen částečně. Jan Knap své idyly konstruuje a rekonstruuje a je v tom nejlepším smyslu slova stavitelem obrazu.

ARCHITEKTEM IDYLY

Jan Knap má cit pro rytmizaci a geometrizaci obrazové plochy. Na obraze z roku 1993 člení plochu jako architekt, staví konstrukce a stačí mu horizontála kmene stromu a dvě dřevěná bidla, aby vytvořil další prostor obrazu a zároveň vymyslel způsob, jak zavěsit zvonkohru a rozčlenit prostor pozadí, jenž je z 95 % vyplněn okry a žlutěmi, a z toho, co zbude, zůstane na modrou oblohu. Architektura obrazu, geometrizace prostoru, čtyřúhelníky, vertikály, úsečky a diagonály v díle, kde děti, dospělí, ale i stromy, oblaka a cesty tvoří jeden celek a vše je zaobleno a pohybuje se po ladných křivkách těchto scén, současně pozemských i nadzemských.
Všechny postavy jsou v pohybu, velice povlovném, libém oku a tanci podobném, když malíř je spíše choreografem, který všechno sladil dohromady.
Příběhy potřebují scénu a ta je umně prosvětlená, dokonce i tmavými vnitřky domů, kde odpočívá Dítě, je vidět prozářená krajina. V rámci těchto obrazů nikdy neprší a ani neburácí vichřice, která by strhávala plachty, prostěradla a prádlo ze šňůry, což opět svádí ke zbytečným řečem o idylách, které nejsou tak vzácné, jak se obecně míní, a k myšlence na Arkádie, které nejsou jinde než v hlavách básníků staré školy.
Jeden dům na stráni, louky, kopečky a chlumy, mezi nimiž se klikatí cesty (po nichž občas uhání jezdec na koni), doplní malíř figurací lidí, zvířat a věcí, zpola užitečných, zpola zábavných. Nevidíme vesnici, ale ani město jako její moderní protiklad, žádná náměstíčka, ale ani žádné návsi; chybí i kostel na vršíčku a se hřbitovem; zřejmě to není pravá česká idyla, jak ji známe od jiných malířů. Deset let před těmito obrazy  malíře, který našel svůj vlastní výraz,  vznikl první obraz na náboženské téma, ale teprve v roce 1984 obraz chlapce, který si ve svém pokoji hraje s vláčkem, je to ovšem Ježíšek a v pozadí otevřeného okna už je Kalvárie s třemi kříži. Čas neexistuje, tak jako ve věčnosti, je to Mystérium, logiku nehledejme. V Absolutnu čas není, a jak říká kdesi Leon Bloy, o výsledku vojenské bitvy může rozhodnout modlitba pasačky, která se narodí  čtyři sta let po této bitvě. Všechny tyto obrazy nesou název „bez názvu“ a jen málokterým dal umělec titul určitější. Pojmenování – i ta lakonicky stručná – bývají totiž zavádějící a jsou naprosto nevhodná, pokud jsou literární. Obraz je to, co se nedá říci slovy, nevěřím multimedialitě v dnešní exploataci studených obrazovek a obrazů nepravých, a tak Jan Knap je pro mne reprezentant současného malířství, nic více, ale ani méně. V tomto smyslu bylo by možné vystavit jeho dílo na Biennale v Benátkách, a říkám to s úplnou vážností, třebaže vím, že jeho dílo zařazují někam úplně jinde, neboť provokuje mnohé znalce „současného“ umění jak rudý hadr býka. Traduje se totiž, že aktuální a současné bylo malířovo dílo pouze v letech vystoupení skupiny Normal, kdy ovšem bylo poměrně snadno identifikovatelné a zařaditelné do onoho širokého proudu bad painting, nového expresionismu a transavantgardy ze začátku let osmdesátých.

TŘETINA SKUPINY NORMAL

Nové malířství je na začátku let osmdesátých spojeno se vznikem mnohých skupin, což nebyla ani tak móda jako spíše způsob, jakým se mohly prosadit jednotlivé osobnosti onoho širokého a v rámci teorie postmoderny „kalného“ proudu, tedy celku, který je dnes již součástí takzvané historie umění. V Německu toto hnutí nazvali „neue wilde“ a „my jsme si oproti tomu říkali neue milde,“ říká Jan Knap, aby tak naznačil, že program skupiny měl být umírněnější oproti novým „divokým“ expresionistům, což díla skupiny Normal dokumentovala jen částečně. Obrazy byly svým pojetím spíše naivistické, trochu ironické a hodně „normálně“ malířské, neboť jejich tvůrci milovali malbu a navzdory trendům a módám se jí nehodlali vzdávat. Co bylo ale zvláštní – obrazy skupiny Normal byly opravdu skupinovým dílem. Byly značně rozměrné, a třebaže obrazů nevzniklo příliš mnoho, na krátký život skupiny jich bylo dost. Práce skupinová nestírala přínos individuální, a tak již v rámci těchto kolektivních děl maloval Jan Knap svoji typickou Svatou rodinu na útěku do Egypta. Pro úplnost uveďme, že skupina Normal vznikla v roce 1979 a založili ji spolužáci z düsseldorfské Akademie: Peter Angermann, Jan Knap a Milan Kunc, z Bavorska pocházející Němec a dva Češi. Zatímco Peter Angermann a Milan Kunc měli za sebou poměrně rozsáhlé malířské dílo, Jan Knap svůj vlastní výraz teprve hledal.

JEDNODUCHOST JE VZÁCNÁ
asi tak jako moudrost. Není formulka a ani vzorec, jak převést banality jednoduchého života do mystéria. Nebýt autobiografický a ani popisný, když pouhou krajinou (či spíše zátiším krajiny) musí malíř vyjádřit svoji celoživotní zkušenost. A tak maluje věci, které pro svou jsoucnost nic neříkají, ale jsou líbezné. Zatímco větve stromů se ohýbají pod tíží třešní nebo jablk, které padají na zem zcela ve smyslu zákona o gravitaci, andílci, ptáci a motýli na těchto obrazech poletují podle zákona levitace a šumem křídel vnášejí do díla prvek akustický. V krajinách, které jsou jako pokoje a pokojíčky, vládne smír pozemského s nadzemským. Vidíme na těchto obrazech scény a zaznamenáváme tak dramatičnost, třebaže líbeznost jim dává podobu výtvarných básní. Figurativnost těchto scén je dána poměrem lidí, zvířat a věcí, ale nejedná se zde o prosté kombinace a variace jednotlivých prvků. Jejich přítomnost jako by jen zdůrazňovala dvojdomost lidského osudu a malíř, podobně jako básník – slovy Jana Čepa „je zrozen do tajemství, které ho naplňuje ustavičnou žízní a tíhne proti proudu věcí a času k jejich skrytému prameni.“

THE PAINTER JAN KNAP
Jiří Olič

UNACQUAINTED WITH THE BEGINNINGS

The works Jan Knap created before his departure from Czechoslovakia in 1969 can be called his early work, as well as the paintings from the period 1970-1972, when he studied at the Academy of Fine Arts in Düsseldorf with Gerhard Richter. And finally the paintings made during his decade in New York, where the painter made a living via various means; he wanted to be an illustrator of children’s books, but the paintings he made were considered abstract. To make it in the art world there was more than difficult, it was impossible. Nevertheless it was a period of great changes, which—among others—also brought satisfaction in painting. In 1979, during one visit to West Germany, Jan Knap became one of the co-founders of the Normal group. The painting “Mondrian” is from that year. In the painting there is a monk’s cell with a book, skull and crucifix on the table, the entire room conceived in cubist style. Life comes into the cell through an open window also in the form of a bird; while the room’s interior features the values of the past, the medieval contemplative space has a paradoxical addition: a painting by Mondrian. The Mondrian on the wall can be perceived today as a symbol of the avant-garde, which found its absolutes in a pointless world; it is no accident that Mondrian was known as a searcher of God in the shadows of spiritualism and a non-nature-lover—nature was too beautiful for his taste. “I don’t want to see that ever again,” Mondrian told his visitors, the sculptor Giacometti and the painter Balthus, on a visit to his Swiss cabin, as they dared to open the window on a flowering chestnut tree. Mondrian painted his windows in the spirit of right-angled orthodoxy. And so I say Mondrian, and with some admiration, when I see some of Knap’s paintings from the years 1987-89, in which exactly that coloured geometricism of Mondrian, a white wall with blue trim and a green rectangular window, is distinct, while I spy the Holy Family only in a tiny crevice of the canvas. An admiration for the masters of the early Renaissance can be seen, but I am not saying anything new when I state that Jan Knap also learned from the modernists, among whom Mondrian’s work looms like a boulder blocking the way forward and the way back. Knap’s instruction from that work certainly is not meant polemically, but rather as a special tribute to the avant-garde artist. We can perceive the effect in a painting from 1986, where a similar scene is covered by the large rectangle of a white sheet hung frontally against the background of a green lawn. When discussing geometric surfaces, the names Malevič and of course Mondrian (who however rejected green) come to mind; in Czech modern art, nobody, save perhaps only Bohumil Kubišta, a painter of skilfully constructed paintings for whom modern forms without a spiritual content did not exist. We might also add Jan Zrzavý and Josef Lada to at least shade in the contours of the painting lineage to which the work of Jan Knap belongs. The most common attributes are: idyllic, naïve, spiritual, etc., and perhaps we are only getting at the surface. Jan Knap constructs and reconstructs his idylls, and in the best sense of the word he is a builder of images.

ARCHITECT OF IDYLLS

Jan Knap has a sense of rhythm and geometry of the canvas. On a painting from 1993 he segments the canvas like an architect, building constructions—the horizontal root of a tree and two wooden poles are enough to create another space in the image and at the same time he devised a way to hang chimes and divide the background space, which is 95 % full of okra and saffron and the rest remains blue sky. The architecture of the image, the geometricisation of space—rectangles, verticals, segments and diagonals—in the work, where children, adults and even trees, clouds and roads create a whole where everything is made round and moves in graceful curves through these scenes, at the same time both earthly and celestial. All the figures are in motion, all quite easy on the eye, dancing together where the painter is more like a choreographer, co-ordinating and integrating everything. Stories need a scene and the scene is artfully illuminated; even through dark home interiors where the Child rests, the bright landscape can be seen. In these pictures it never rains nor do storms threaten to toss the sheets and laundry from the line; this again invites unnecessary words about idylls, which are not so rare as considered normally, and to thoughts about Arcadia, which are never found outside the heads of poets of the old school. To one house on a hillside, meadows and hills through which wind paths (and along which sometimes dashes a person on horseback), the painter fills in depictions of people, animals and items, half practical, half entertaining. We do not see villages (nor cities as their modern obverse), nor a village square, nor a town square; there is no church with cemetery capping the picture; obviously this is not the Czech idyll we know from other painters. Ten years before these paintings the painter, who had already discovered his own form of expression, made his first painting on a religious theme, but it is in 1984 that for the first time we see a painting of a child, who plays with a toy train in his room; he is obviously the infant Jesus and in the background through an open window there is Calvary with three crosses. Time does not exist, as in eternity, it is the Mystery, we do not search for logic here. Time does not exist in the Absolute, and as Leon Bloy once said, the result of an armed battle can be determined by the prayer of a shepherdess, who is born four hundred years after the battle. All of these paintings carry the title “Untitled” and the artist has given more specific titles to only a handful of his paintings. Naming—even laconically brief—is misleading, and names are unsuitable if literary. An image is that which cannot be said in words, I do not trust the multimediality in today’s exploitation of paintings which leave one cold and paintings by non-artists, and so for me Jan Knap is a representative of modern painting—no more, but no less. In this sense it should be possible to exhibit his work at the Biennale in Venice, and I mean that in complete seriousness, even though I’d put his work in an entirely different place, for it provokes many authorities of “contemporary” art like a red flag in front of a bull. It can be said that the artist’s work was only new and modern in the years of the Normal group’s shows, when of course it was fairly easily identifiable and classifiable into the wide realm of “bad painting”, new expressionism and trans-avant-garde from the beginning of the 1980s.

ONE THIRD OF THE NORMAL GROUP

New painting at the beginning of the 1980s was connected to the start of many groups; this was not a fad, but rather a way for individual personalities to assert themselves in the wide, and in the framework of post-modern theory “muddy”, stream of what is today already part of art “history”. In Germany this movement was called “neue wilde” and “in opposition we called ourselves ‘neue milde’” says Jan Knap, to indicate that the programme of the group was to be as restrained as possible against the new “wild” expressionists, which is only in part documented by the works of the Normal group. Their paintings were rather naïve in their expression, somewhat ironic and very “normal” in their manner, for their creators loved painting and held out in spite of trends and fads. What was strange however, was that the paintings of the Normal group were truly group works. They were appreciably large, and while there were not many, in the group’s short life there were a good number. The group work did not eradicate the personal touch, and thus in the framework of collective works Jan Knap painted his typical Holy Family, escaping from Egypt. For completeness, we should state that the Normal group was founded in 1979 by fellow students of the Düsseldorf Academy: Peter Angermann, Jan Knap and Milan Kunc, from Bavaria one German and two Czechs. While Peter Angermann and Milan Kunc already had quite extensive painting work behind them, Jan Knap was still searching for his unique expression.

SIMPLICITY IS RARE

like wisdom. There is no formula or model how to carry the banality of a simple life into the Mystery. Not to be autobiographical nor descriptive when a painter has to express his entire life experience via a simple landscape (or rather a landscape still-life). And thus paint subjects which do not speak of their existence but are charming of themselves. Meanwhile the tree branches bend under their burden of cherries and apples, which fall to the ground quite according to the law of gravity; angels, birds and butterflies in these paintings fly according to the law of levitation and the flapping of their wings brings an acoustic element into the work. In the landscapes there are rooms and chambers, terrestrial conciliation rules with the celestial. We see in these paintings scenes and we note their drama, even through their charm gives them the look of visual poetry. The figuration of the scenes is given by the ratio of people, animals and objects, but what is happening here is not a simple combination and variation of individual elements. Their presence is as though it was underlined by the double nature of human fate and the painter—just like the poet—in the words of Jan Čep, “is born into the mystery which fills him with a perpetual thirst, and goes against the stream of objects and time to their hidden source.”