Regionální mutace| Mladá fronta DNES - Pardubický kraj, 8. února 2007

Autor: JAROSLAV POKORNÝ

Jan Knap: Srdcem jsem Chrudimák
 

Významný český malíř, který dosáhl světového úspěchu, se po letech představil v rodném městě

Rozhovor

Chrudim - Sedmapadesátiletý chrudimský rodák Jan Knap je jedním z mála českých umělců, kteří se již během svého života výrazně proslavili jak doma, tak ve světě. Jeho obrazy jsou prodány ještě dřív, než je autor dokončí. Knapova díla zdobí přední světové galeriie i soukromé sbírky. Přestože ve svém rodném městě byl zatím všehovšudy čtyřikrát, ví o něm téměř vše.

„Člověk tu sice nikdy nebyl, ale tím, že každý den píšete a říkáte, že jste z Chrudimi, začnete s tím městem žít, začnete se o něj zajímat. Pro Chrudimáka, který ve městě žije řadu let, je plno věcí nezajímavých, ale mě uchvátí kdejaká zmínka. Čtu si o knihařích v 18. století, najednou vidím Chrudim a už pátrám dál. Věřím v magii místa, kde člověk přišel na svět,“ říká umělec, který se minulý týden opět vrátil do města.

Vás prý do Chrudimi přivedla náhoda?
Rodiče bydleli v Pardubicích, ale kvůli infekci byla zavřená tamní porodnice, tak jsem se narodil v Chrudimi. Dětství jsem pak prožil v Mariánských Lázních, kam jsme se vzápětí přestěhovali. Ale to je město, které se mi vůbec nelíbilo.

A tady se Vám líbí?
Chrudim je krásné město. Má nádherný kostel a náměstí, kterým se dneska může chlubit jen málokdo. Viděl jsem fotky, jak vypadalo dřív, a mám radost, že při jeho rekonstrukci se zatím vždy podařilo moudře udržet siluety. Vím, že i teď se hodně diskutuje o jeho dalších úpravách, ale neměl by vyhrát nějaký extravagantní nápad architekta nad duchem doby. Važme si toho, co máme. Zbourat se dá vždycky všecko, ale postavit něco nově, aby to nerušilo okolí, to je dneska problém.

Z domova jste odešel v osmnácti letech a od té doby jste žil v cizině. Neměl jste někdy problémy s tím, že jste Čech?
Rok 1968 byl plný emocí, a to jak u nás, tak v cizině. Pamatuju si, jak lidé stáli na ulici, zpívali hymnu a masově plakali. Svět nás vítal a úžasně bral. Když jsem přišel do Německa, okamžitě jsem získal stipendium nebo peníze na kurzy němčiny. Na kterémkoliv rohu se člověk zastavil, tam sehnal práci. Nikde nebyl cítit nějaký odpor typu - Proč k nám lezete? Dnešní doba je jiná. V lidech jsou předsudky, všechno vnímají mnohem negativněji. A to není dobře. Když jsem pobýval v buddhistickém klášteře, naučil jsem se vidět do sebe a zjistil jsem, že člověk dokáže týdny nazpět vystopovat původ myšlenky. Z hlavy se prostě nic neztratí. Je to úžasné, a zároveň děsivé. Byla to obrovská škola, kterou bych doporučoval každému.

Z vašich obrazů je cítit vliv křesťanství.
Nikdy jsem nebyl věřící. Dlouho jsem hledal nějaký cíl. Dva roky jsem byl v buddhistickém klášteře, zabýval jsem se theosofií. Křesťanství, to byly ty poslední dveře, které bych kdy chtěl otevřít, a nakonec to byly ty pravé.

Kde jste je našel?
U armády. Když jsem se v roce 1976 nechal v Americe naverbovat, první, co jsem dostal s výstrojí, byl Nový zákon. Amerika je hodně věřící.

A netlouklo se Vám to trochu? Nejprve východní filozofie, pak křesťanství....
Zenbuddhismus je hrozně čistý, je to především o poznání sebe sama. Půl dne se medituje, půl dne se pracuje. Meditace spočívá v tom, že tři čtvrtě hodiny člověk sedí a soustředí se na své myšlenky a deset minut chodí. A tak pořád dokola. To je věc, kterou by si měl vyzkoušet každý. Je pravda, že nějaký ortodoxní křesťan, který by náhle přešel k tomuto stylu, by s tím mohl mít problémy.

Prý jste se ve třiceti letech dal dokonce na studium teologie?
V Americe jsem hodně zanedbával češtinu, tak jsem chtěl alespoň číst. Objevil jsem nakladatelství v Římě, které vydává české knihy, a když jsem tam přijel, dal jsem se do řeči s rektorem Vránou, který vedl teologickou kolej. Zůstal jsem tam dva roky. Ten samý den, kdy jsem se rozhodl odejít, jsem dostal pozvánku na výstavu, kde se představovalo padesát nejvýznamnějších umělců v Německu.

Konec jedné etapy, začátek jiné... Dneska sám patříte mezi významné malíře.
K tomu jsem potřeboval hlavně odvahu. Odvahu začít kreslit, co se mně líbí a ne, co se žádá. Paradox byl, že jsem se proslavil věcmi, u nichž mě nikdy nenapadlo, že by mohly mít úspěch. Na první výstavu jsem navezl všechno možné, mezi jinými i obraz mnicha, který jsem vytvořil v době, kdy jsem pro sebe objevil malbu olejem. Na vernisáž přišel i známý galerista a sběratel Hans Müller. Podíval se na všechny moje kresby, vzal obraz toho mnicha a povídal - takhle mi uděláš to, to a to. Vytáhl ruličku tisícimarkovek, odpočítal zálohu a odešel. Od té doby už jsem vždycky maloval jen obrazy, které byly prodané dopředu, proto také tak málo vystavuji.