Wie est ist...

Milan Kunc vystavuje v Brně a Düsseldorfu

Zlatý věk nikdy netrvá dlouho - nese v sobě pachuť zkázy. Nikdo si dnes nechce přiznat, že žijeme ve zlatém věku. Každý si myslí, že doba je zlá. Máme však mnoho společného se zlatým věkem koloniální expanze západní Evropy pozdního středověku, tehdejšího rozmachu obchodu a náboženské svobody. I naše doba je orientovaná na profit, prioritu ekonomického managementu. Vnímám zde však jeden zásadní rozdíl. Zlatý věk třetího tisíciletí  doprovází  úpadek umění, které se ztrácí v eklektizmu. A společnost jakoby najednou umění ani nepotřebuje...  M.K.

Milan Kunc (1944) v letošním roce uskutečnil tři zásadní, takřka retrospektivní evropské prezentace své více než třicetileté malířské a sochařské tvorby. 
Na počátku tohoto roku proběhla výstava v Kunsthalle v Erfurtu, v létě její pokračování pod názvem Wie es ist v Kunsthalle v Düsseldorfu a v těchto dnech dobíhá exhibice Zlatý věk v Domě umění v Brně. Současně byla nakladatelstvím Kant vydána rozsáhlá trojjazyčná monografie, která doprovodila erfurtskou 
a brněnskou výstavou. V paměti máme ještě Kuncovu legendární výstava v pražském Belvedéru v roce 1992, kterou strážil šestimetrový trpaslík před budovou Letohrádku královny Anny. A v plánu je i projekt Národní galerie v Praze. Milan Kunc se vždy vyskytuje tam, kde se v umění něco děje: Praha, Düsseldorf, Kolín na Rýnem, New York, Řím, Praha. Jako astronaut cestuje časoprostorem dějin umění 20. století. Praha je mateřskou základnou, kterou v roce 1969 z pudu sebezáchovy opustil, a na kterou se ze sentimentálně pragmatických důvodů před časem - nebo na čas - zase vrátil. Kunc vynalézá, reflektuje, fabuluje. 
Obraz vždy přísně definuje. Adoruje krásu. Má radost a vtip. Někdy trochu moralizuje, ale i filosofuje. Vyšel z pop kultury a občas až s dětskou upřímností bojuje s konzumním idiotizmem moderní doby. Jednou jako lidový Enšpígl, jindy jako dvorní blázen. Dokáže být i klidný, až meditativní, na druhé straně až halucinační. Má laskavé oko. Je stylotvorný. Dokonalá maniera je pro něj nejvyšší stylovou hodnotou. Navazuje na tvorbu starých mistrů a vytváří významově mnohovrstevná "mistrovská díla". Někdy tím diváka zcela vyčerpá. Většinou mu však dodá sílu. Z jeho díla vyzařuje silná, pozitivní energie. 
Kuncův anti-konceptualizmis je paradoxně konceptem. Uchopuje s  neuvěřitelnou lehkostí a sebevědomým témata a formy, které jsou v současném umění takřka tabu. Získává tím náskok a výhodu. Zatímco většina uměleckého milieu se potácí v post avangardistické kocovině a odkaz na klasicistní hodnoty harmonie, řádu, krásy a komerční úspěšnosti je jen bolestně trapným zapovězeným světem toho, co umění kdysi bylo, jakou funkci ve společnosti plnilo a jakou roli a pozici dávalo umělci samotnému, Kunc je jako štika v rybníce. Nejen v českém rybníce. Je umělec rázu mezinárodního, v našich zeměpisných šířkách jako jeden z mála. K svému češství se ve svém surrealisticko-barokním odkazu hrdě hlásí. Stejně samozřejmě je však považován za významného umělce německého či italského. A v osmdesátých letech přistál jako evropský meteorit v minovém poli nového divokého amerického umění (East Village, Ney York). Kunc již tradičně irituje. Ne zcela záměrně: paličatě si jen dělá umění po svém, a tak trochu na truc. Konceptualistická jednostranná preference ideje nad formou je pro něj nudnou arénou, která je rájem pro mnohé diletanty. Konsekventním a neústupným setrváním na hodnotovém systému klasického malířství s odkazem na klasicismus, baroko, renesanci, až antiku přispívá zcela jednoznačně ke vzkříšení klasické malby a sochy v post-avangardisticky duchovně vyhořelém evropském a americkém umění druhé poloviny minulého století. Z pražské AVU prý původně vyloučen pro nedostatek talentu, svým düseldorfským profesorem na Akademii Josephem Beuysem, který se nechal vyprovokovat do té formy, že hřímal, že umění jako Kuncovo by se mělo zakázat, či doporučení jeho dalšího lektora Gerharda Richtera, aby šel Kunc raději do reklamy, to vše působilo na Kunce jako elektrizující povzbuzující kick a potvrzení, že jde tím správným směrem. Riziko, že mu nebude rozuměno, a že bude jeho umění jednostranně interpretováno, bez dešifrování všech psychologických odkazů a významových rovin rostlo, o to větší dobrodružství mohl umělec při tvorbě samotné a zpětně i divák při percepci prožívat. Pražská Akademie je něj byla příliš konzervativní, düsseldorfská - přes její jedinečné personální kvality - zase příliš konceptualisticky determinovaná. Studium chápe spíš jako možnost dialogu, než jako prostředek k získání akademického vzdělání. Buduje svůj vlastní akademický kánon. Nic krásného mu není dost krásné, aby se s tím umělecky nezabýval, ale ani nic trapného mu není dost trapné. Objevuje dimenzi trapnosti. Tento působivý potenciál nezneužívá k trapnému upoutání pozornosti, 
ale k připomnění hluboce lidské dimenze tohoto fenoménu. Když se ztrapňujeme, jsme v tom sami až po uši. Paralyzováni vášní, ideologií, naivitou, neznalostí konáme světu na posměch. Kuncův Peinlicher Realismus neboli Trapný realismus se zrodil uprostřed pop kultury sedmdesátých let v epicentru nového umění v Německu. Kunc přitvrzuje a bere si na paškál komunistickou propagandu východu s její totalitní symbolikou. Neostýchá se ani citovat estetický kánon Třetí říše. Ad absurdum vše propojí řečí kýče a knižní ilustrace. Düsseldorfská i brněnská výstava touto etapou začíná. Zde je nutno se pozastavit nad rozdíly
 i spojnicemi mezi německou i českou přehlídkou. Düsseldorfská výstava, přesto - že ve své podstatě monografická, je součástí přehlídky toho, co se na německém uměleckém poli od osmdesátých do dneška závažného událo. Kunc byl zařazen mezi čtyři reprezentativní německé umělce - těmi jsou Holger Bunk, Silke Leverkühne a Andreas Schulce, kteří měli zástupně demonstrovat vývoj německého umění uplynulých tří dekád. Kunc byl vybrán i přes to, že se posledních patnáct let v Německu téměř nezdržoval, cestu do Prahy vzal oklikou přes New York a Řím a Amsterdam. Zatímco ostatní vystavovaní umělci zůstali umělci lokálními, Kunc se stal mezinárodním. V největší severo-porýnské Kunsthalle v  Düsseldorfu Kunc vystavuje zhruba 30 pláten, v Brně  zhruba 4x tolik, 
k tomu keramické a skleněné objekty a zhruba 50 kreseb ze tří dekád. Oba domy umění svými výjimečnými prostory umožňují podrobně sledovat Kuncův umělecký vývoj. Po Trapném realismu přichází další ucelený cyklus (zatímco v Düsseldorfu se vyjímá Liebeserkärung/ Vyznání lásky na sovětskou notu jako vystřižené z Čtyři v tanku a pes, v Brně je podobnou vášní a punkovým řetězen spojen nacistický voják s tankem...). Uprostřed západoevropsky modifikovaného pop artu Kunc vynalézá svůj ost pop. Jakoby pop art ve své adoraci populární kultury reklamy nebyl drzý a kýčový dost. Přepisuje nápisy Coca-cola do azbuky, nechává je přeložit do čínštiny a nemilosrdně mixuje symboliku obou stran železné opony. Za deset let se jeho absurdně humorné vize stávají realitou. Svými anti-konzum-komunistickými happeningy před německými supermarkety a na Rudém náměstí přivádí mnohé k šílenství, jedni si myslí, že dělá reklamu na hamburgery, druzí, že komunistickou agitku. Pseudo-politické artistní umění vystřídalo počátkem osmdesátých let funky a punk. Kromě velké legrace předváděli Kunc a jeho kolegové ze skupiny NORMAL jakýsi ilustrovaný statement k avandardě a snažili se kritice sugerovat o co v umění vlastně jde. Kunc se stal významným představitelem Neue wilde, maloval naivisticky, až klasicisticky. Maluje-li Kunc akty, jsou to akty cudné (často mají nádech neviditelného závoje nevěsty). Odchází do New Yorku a rázem se stává jedním z mála Evropanů, nadšeně přijatým mezi americkou zlatou uměleckou oligarchii new yorskou kritikou. Sbírá ho i Silvester Stalone či Larry Gagossian. Toto new yorkské období akcentuje düsseldorfská přehlídka. Pro toto období je typický obraz Seelenfrieden: autorův stylizovaný autoportrét, představující hořící hlavu trůnící uprostřed silnice na podušce a vlastním mozku. Kolem - polní idylka 
s veselými zvířátky. Kunc se zde dostává do hermetického světa magické symboliky, který zprostředkovává naivistickým, pseudokýčovým způsobem. Kunc včas vycítí pohasínání síly amerického uměleckého centra a uchyluje se do Říma, kolébky klasického umění. Nachází zde útočiště - věčnou inspiraci ducha jeho předchůdců, Michelangela, Raffaela či De Chirika. Zatímco dříve navázal na klasickou modernu surrealistickým způsobem, nyní se dostává ke kořenům západní malířské a sochařské tradice. Malba se zjemňuje, výsledkem jsou inovativní díla. Itálie je mu bytostně blízká - svou mediteránní láskou k životu, uměleckou tradicí, tvarům, barvám a světlu. Vznikají díla, volající po kráse, italštější než domorodý štětec mohl by vykouzliti. Se stejnou vehemencí se později pouští do keramické tvorby v Holandsku, které je mu rovněž svou tradicí již od Hieronima Bosche bytostně blízké. Vznikají jedinečné - tvarově a významově sofistikované a vtipné plastiky značných rozměrů. Paralelně maluje i velká plátna, stále jasněji akcentující Kuncův postoj k dnešní době - zlatému věku - 
s neomezenou vírou v modernismus a nové technologie. V Düsseldorfu vystavený obraz Normal Day z roku 2005 nastiňuje autorovu skepsi z konzumní společnosti, civilizace se realizuje na výrobním pásu či dálnici, v jedné řadě dominují obří mobily, pak najíždějí pečená kuřata, pak auta, tiráky, klozety, obleky, kraluje obří televizní obrazovka a lidské bytosti žijící jako červíci v obří jitrnici. Až naivně působí o čtyři roky mladší obraz recyklovaného světa - Recykled World, na kterém se na zlatém pozadí vyjímá krajinka - idylka, jejímiž dominantními komponenty jsou objekty z recyklovaných surovin. Nalezneme zde snad vše, od věže z tetrapacku, hradu z konzervy, organických surovin, až po sklo a papír. A spokojení rodinka zde žije svůj život, aniž by si uvědomovala, že je to vlastně odpadkový svět. Umění podle Kunce reaguje - jako améba - na globalizovaný svět, dává odpovědi na problémy lidí - nebo alespoň by se o to mělo 
s novou vehemencí stále a stále pokoušet. Extrémní elektronický svět zahání lidstvo do extrémních pozic a dělá z nich osamělé bojovníky, zajatými před monitorem, ať TV či PC. Podle Kunce bude v brzké době umění opět veličinou, kterou se lidé budou z pudu sebezáchovy vážně zabývat. On sám svou tvorbou usiluje o to, aby v jeho reflexi světa byly nastíněny jasné estetické, etické, duchovní i spirituelní odpovědi na závažné otázky současnosti. A to v prudkém světle. 
Düsseldorfská i brněnská výstava ukazuje, že se mu to daří úspěšně.

 Alice Mžyková, Brusel