RUCE PRYČ OD KÝČE

Malba je řečí, malba je osudem a podle Milana Kunce se kýč v umění stal jejím druhým hlavním jazykem, hlavně díky reklamě. Neodděluje vysoké od nízkého a tedy zdá se, že malíř vyhrál, a že jeho dlouholetý boj s uměním moderním i klasickým je u konce. Bylo by tomu zajisté tak, ale ještě stále přesně nevíme, co je to kýč. Kýčařem je zván člověk ten, co se chce zalíbit lidem všem. Tato veršovaná definice zajisté platí na jeho celou jednu oblast, ale zdaleka ne na všechno. Je to fenomén nesnadno uchopitelný.
Kýč je obrana útokem, ale také útočiště těch, kteří zhřešili ve světě umění a nezapomínejme, že je to také dobře prosperující živnost. Kýčem epochy minulé jsou zajisté zahradní trpaslíci, v oleji vyvedení na horách troubící jeleni a barvotisky kajících a uslzených Maří Magdalén. Tedy „kýčová klasika“ minulosti, ale také kýč současný, třeba televizní talkshow, v nichž plačící světice nahrazují neméně plačící hosté pořadu, rozvedená manželka zpovídající se před diváky ze svých omylů a poklesků. Ale jako v kýči tradičním nemůže troubící jelen za to, že je krásný a Maří Magdaléna za svůj osud, také tito hosté nemohou za to, že jsou jen náměty pořadu dokonale divácky úspěšného a stejně tak kýčovitého. Lidé chtějí být dojati neboť teprve potom jsou osloveni osudovou identitou, buď prohry, anebo krásy, která jako život rychle pomine a nikdy se nevrátí.
Milan Kunc namaloval celou řadu pláten tak říkajíc „kýčovitých“, ačkoliv podle newyorského teoretika Donalda Kuspita dělá z kýče, který je lehce srozumitelný „složitou“ věc. Neděsíme se složitosti a neleká nás ani jednoduchost, zvláště víme-li, že dokonale kýčovitá je samotná příroda. Nezávisle na tom, že obrazoborci kýče říkají, že krajinka se stromořadím a muchomůrkami podél cest se stane kýčem jen tehdy, když se namaluje anebo ztvární jinými uměleckými prostředky. Takový je totiž Kuncův obraz „Podzimní rychlost světla“. Milan Kunc v jednom z rozhovorů také použil výrok Nikity Sergejeviče Chruščova na sjezdu komunistické strany, sovětský vůdce hovořil o situaci obyčejného diváka: „Umění je, když se prochází za mrazivého jitra, jinovatka je na plotě a břízky jsou ověšeny sněhem. Toto je vhodné znázornění“. Milan Kunc dodal: „Jsem v tomhle zajedno s Nikitou Chruščovem“ a rázem si popudil nejenom jistou část kunshistorické obce (která je občas hodně kunsthysterická), a nejenom je, ale také nejpravověrnější pravičáky, co si myslí, že nejenom v umění, ale také jako společnost a celek spějeme k vytvoření nového ráje na zemi a běda všem, kteří by k jeho vybudování nevykročili stejnou nohou. Ruce pryč a běda všem bořitelům iluze! Prastaré a tradiční obrazoborectví dnes nahradilo iluzeborectví. Kýč, třeba jen domnělý je v tom nevinně.
Banální prorok, napsali o Milanu Kuncovi, ale malíř Joan Miró moudře říká, že „nic není hloupé nebo banální“. Kunc pokládá své dílo za nový druh pop-artu což je ovšem na pováženou. Pop-art dělají dnes všichni. Každý, kdo má digitální foťák a kameru dělá portréty, krajinaří anebo točí rodinné klipy a domácí videa, sám sobě režisérem, libretistou i střihačem a je-li nutnost také sám sobě zpěvákem. Vize umění, které mohou dělat všichni se konečně uskutečnila, tento lidový pop-art se stal každodenní zábavou. Spíše ovšem jako globální odrůda zábavy, která již dávno pronikla i do galerií: vystavují modelky, zpěváci i hokejisti, vážně uváděni do světa výtvarnými teoretiky. Jako celek to připomíná kýč, kýčovitý gesamtkunstwerk, ale v podstatě je to jen součást současné kultury, v níž se všechno mísí dohromady a směs se posléze nazve postmoderní. Určité nebezpečí se zde skrývá, právě v inherenci různorodého. Max Picard v jedné knize vzpomíná na Německo v čase nástupu Hitlera a na časopisy, které tehdy vycházely: „ na první straně polonahá tanečnice, na druhé straně oddíl vojáků s kulometem, pod tím fotografie učence X.“ a tak dál. Picard již upozorňoval na situaci, kdy se zabsolutňuje nicotnost a selektuje se člověk, který „přijímá všechny věci ve směsici, která nemá žádnou vnitřní souvislost“. Nezdůrazňuju to zbytečně. Kunc již před více než patnácti lety řekl v rozhovoru s Brigitte Schenkovou: „Jsme zamořeni špatnými filmy, nesmyslnými a slabomyslnými programy, nespočetným množstvím bezvýznamných časopisů. Máme z toho těžké sny a naše myšlení už není svobodné. Manipuluje se námi proti naší vůli a stáváme se průměrnými a tupými.“ A přece: za hlavního viníka se často a mylně označuje kýč a jeho tvůrci. Ale role kýče je skromnější a není nebezpečná. Kýč je sice útěk mimo realitu a do iluze, ale jak říká spisovatel H. Broch: „rozhodně není formou špatného umění“. Kýč má obecenstvo, je úspěšný a úspěch je to, co se neodpouští. Podle této zvrácené logiky je velkým umělcem právě ten, na jehož výstavu nechodí vůbec nikdo. Hle zneuznanost, ale vše napraví čas a nejlépe po smrti tvůrce! Ale právě umění tzv.“vážné“ je příliš často kontaminováno mystikou nejrůznější provenience. Mystifikuje a jestliže v rámci experimentu vsází na náhodu, je to ještě horší, neboť – slovy Ladislava Jehličky – „náhoda jako by se stávala hlavním motorem této doby, i když její lepší jméno zní někdy třeba experiment“. Žijeme v éře všeobecného zmatku, z jehož rámce (pokud to tak lze vůbec nazvat), se nevyčleňuje ani umění současné, kýč je v něm pouze zástupným symbolem. Možná, že je pouze chůzí pozpátku, do věku nevinnosti, intuitivním činem lidí, kteří před sebou cítí propast.

 Jiří Olič