Urban 1

URBAN Miroslav

ROZHOVOR Miroslava Urbana s Davidem Hrbkem. (Přepis textu katalogu I na hřbitově plachý vetřelec... , Muzeum umění Olomouc/Café 87)

I NA HŘBITOVĚ PLACHÝ VETŘELEC …..

Chystaná výstava hřbitovních fotografií a kreseb bude otevřena v den věnovaný památce zesnulých. Na které dušičky nejvíce vzpomínáte?

Shodou okolností jsem se ocitl na Vše svaté podvakrát v Jižní Americe, ten zážitek bych si rád zopakoval. .. V Mexiku se před těmi svátky všude peče mazancové pečivo v podobě hnátů, prodávají se lebky z cukru, prosa a kdovíčeho, na než za mírný peníz napíší vaše jméno či jméno toho, koho jí chcete obdarovat. Všude po městech byly zbudovány dočasné oltáříčky, věnované smrti či zesnulým, nebo stoly vyskládané potravinami, alkoholem, kuřivem, ovocem, jako hostina pro nebožtíky. Na vsích /od čerstvého hrobu/ byla květy vyznačená cesta k ním, aby nováček nebožtík nebloudil, ještě se nevyzná. V den dušiček jsou hřbitovy plné lidí, oplácejí návštěvu nebožtíkům, jedí, pijí, zpívají. Všude plno barev, z oblečení, květů, má to až karnevalovou atmosféru, jak skoro vše tam. V indiánských vesnicích na severu Peru oltáříčky na ulicích nebyly, o to víc se na hřbitově v den mrtvých pilo, piknikovalo, zpívalo a halekalo, možná né tak vesele. Ale ani tam nebylo to naše urputné vytěsňování smrti kamsi za obzor.

Čím si vysvětlujete přítomný úprk před smrtí?

Vrcholněkonzumní společnost přítomné chvíle je zacílena na věčně neukojeného infantila, ženoucího se za stále novými požitky a hračkami. Na tom založen ekonomický kolotoč dneška. Smrt je věčnému konzumentu chybou v systému, její pouhé zpřítomnění ten kolotoč příliš znicotňuje a jeho samého znevěrohodňuje, proto ji vytěsňuje a je k tomu veden majiteli kolotočů a tržnic.

Jak se to projevuje na hřbitovech?

Stávají se rezervacemi odešlých časů, pozvolna patrně vymizí, dnes už v Praze pomalu polovina nebožtíků nemá hrob, je někde vysypána. Není-li hrob, chybí další z kořenů, co spojuje, ukotvuje, pochopitelně těm, co tu zůstali.

Na výstavě Hřbitove hřbitove v Náměšti na Hané jste představil soubor Český náhrobek 1800-2000, každý rok je reprezentován fotografií náhrobku v tom roce vytvořeném. Která období se vám nejhůře kompletovala?

Problémy jsem měl s lety kol 1840-50, klasicismus se vyčerpal, sochaři už nacházeli zakázky mimo hřbitova a výroba náhrobků se ocitla v rukou neinvenčních kameníků. A potom k mému překvapení s normalizačními sedmdesátými /osmdesátými léty minulého století, to je vskutku šeď, ani na hřbitově nebylo tehda radno vyčnívat. Domníval jsem se, že bude větší problém s padesátými léty, ale to ještě dožívala tradice i řemeslo, tam se dají najít pozoruhodné kousky.

A v produkci dneška?

Velmi zřídka, sou-li budovány nákladnější náhrobky, vesměs jde o sériový nevkus, navíc často mizerně řemeslně provedený. Z produkce let po listopadu 89 ponejvíce na zdejších hřbitovech upoutají nepřehlédnutelné náhrobky "světských", tím míním lidi od kolotočů, houpaček a hlavně kdovíčeho. Pro jejich "rodiny" jsou náhrobky jedno z míst, kde je rod zakotven, vymezen od okolí a může se jím prezentovat, dnes už bez zábran. V reálu to jsou vesměs velké tmavé leštěné kameny s hyperrealistickými portréty zesnulých, mnohdy téměř v životní velikosti, vždy přezdobené soškami, svítilnami a květinami, a na dobrých místech. Druhá společenská vrstva , vymezující se v náhrobcích, jsou lékaři, ti tak činí kultivovaněji, vesměs drobnější plastikou .

Vaše nejoblíbenější období na hřbitovech?

Na českých klasicismus, to bylo asi nejvýraznější a nejosobitější období zdejšího funerálního sochařství , a nejen pražského, i když ani to není dosud doceněno, Práchner, to je sochař evropského formátu. Velmi poutavé jsou kupříkladu početné soubory náhrobků severočeského pohraničí / Šluknovsko, Novoborsko…/. Z toho, co znám z Evropy, tak lužický barok / Go"rlitz, Bautzen, Zittau…./, ikonograficky přebohatý a groteskně expresivní, s těmi odevšad se šklebícími a chechtajícími kostlivci.

Vaše oblíbené země, co se týče pohřebišť?

Velmi na mne zapůsobily islámské hřbitovy arabského světa, svým despektem ku smrti. Na hromádce písku rozbitá tvárnice, cihla, kus cementu, pár střepů…

A u nás doma?

Dost unikátní tu třeba to, že na mnoha venkovských i maloměstských hřbitovech najdeme desítky náhrobků starší sta let, to leckde není. V Bretani kupř. jsem na pohřebištích ku svému zklamání našel nejstarší náhrobky z 70 let dvacátého století, fungující trh to tam zařídil.

Jak jste se na hřbitovy dostal vy?

Počátkem osmdesátých let, při dokumentování zdevastovaných památek, mnohé hřbitovy, a nejen v sudetech, byly velice zašlé až zpustlé, což mne jakožto opožděného romantika oslovovalo. K zobrazování se mi to jevilo atraktivnější, než ty už poněkud únavně se opakující venkovské přízemní zámečky zapadlé do bahna státněstatkového marasmu.
Na těch prvých fotografiích bylo plno romantického hřbitovního haraburdí, hodně naivisticky nepoučeně to uděláno bylo. Dnes věcně dokumentuji projevy hřbitovní kultury a nekultury barevnými diapozitivy, volnou černobílou fotografii jsem opustil na počátku devadesátých let.

Bál jste se při práci na hřbitově?

Mrtví nekoušou, ublížit mohou i na hřbitovech jen živí. Většina opuštěných bohatých hrobů v Čechách
byla vykradena. Jednu partičku jsem potkal tak před dvaceti lety při práci, v hrobní kapli, na dost opuštěném hřbitově v vylidněném kraji západočeských sudet, zrovna páčili kovovou rakev. To jsem měl strach ještě na nádraží.
V exotičtějších zemích pochopitelně ano, třeba v obydleném městě mrtvých v Káhiře či na zaniklých čínských hřbitovech v Bankoku, jsem si jist nebyl, co mne potká. Nebo když mě osamopalovaný domorodec hlučně vyprovázel z pohřebiště na jihu Etiopie. Ale i v Evropě, ve Španělsku třeba se na hřbitovech nesmí fotografovat, vždy, když přijeli policisté, bál jsem se o filmy.

Jakoby ti kostlivci z náhrobků, když jste je přestal fotografovat, se nastěhovali do vašich kreseb…..

Ta smrt v nich je vždy nějakým způsobem přítomna, ostatně jako v životě. Dáno to už mým ustrojením melancholika. Občas v kresbě polohy střídám, v období figur je smrtka čitelnější, než když je ukrytá v ornamentu, to může zvenčí mást. Čím jsem starší a jí blíž, tím jsem ve výrazu umírněnější, už tam není tolik šklebu a grotesky, víc snad touhy po smíření, přitakání splynutí….

Příběhy vašich postav v přítomné chvíli se odehrávají na neutrálním pozadí, figury se v poslední době omezují na nejelementárnější znaky. Dříve tomu tak vždy nebylo, propůjčoval jste si nejrůznější kostýmy a někdy je hnal do dost bizardních stylizací, často jste se inspiroval zeměmi, jimiž jste cestoval. Co znamená tato proměna?

Všechny příběhy si jsou velmi podobné, v tom důležitějším, jako hlad, žízeň, touha, její naplnění, nenaplnění…., Při určitém nadhledu se jeví zaměnitelné, dají se pokládat za jeden příběh, stále se opakující. Kostýmování to znejasňuje, jako nadbytečné se vytratilo, pro tuto chvíli.

Děje v vašich kresbách se často odehrávají v návaznostech, některé figury se vrací, jindy kresby na sebe navazují v podobě jakýchsi seriálů, jako by byl vyprávěn jeden nekončící příběh…..

Příběh autora, je to víceméně o něm, a možná proto ty zmiňované kostýmní převleky z dávna, ukrýval jsem se v nich…

Používáte výhradně drobných formátů, v posledním desetiletí ne větších než A4, proč?

To mé kreslení je často docela pracná ruční práce, nedá se provozovat na velké ploše, když není k dispozici pro kreslení si celý den. Finanční náklady nejsou též zanedbatelné, malé formáty se lépe skladují.Velkou část pracovního života jsem strávil v maringotce, tam větší papír než A3 nebylo na co položit, také jeden důvod.
Chtěl jsem v mládí dělat grafiku, nedostal jsem se k tomu, tak jsem si ji začal kreslit. Ta z přelomu století, pochopitelně předešlého, kterou jsem obdivoval a z níž jsem i vycházel, velké rozměry nepoužívala. Ten pokojový rozměr mi zůstal, přijde ke komunikaci sdělnější, k velké ploše třeba moc fachy, a ta mne nebaví.

Čím jsou svátky dušiček fotografovi a výtvarníkovi?

Pro fotografa - dokumentátora je po sezóně. V krátkém listopadovém dni sluneční světlo mnohde nepřehoupne přes hřbitovní zeď. Na hrobech plno je květin a věnců, překážejí, po cestičkách chodí mnohem více lidí a hřbitovní fotograf je na hřbitově přec plachý vetřelec. Kreslíři začínají dlouhé večery, přející soustředění i vytržení…

Olomouc - Sokolov, září 2005.

Připravil David Hrbek.

ZPĚT