David Jedlička
Narozen 12. 11. 1969, Brno
Studia: 1992-1997 Katedra výtvarné tvorby Ostravská Univerzita, ateliér malby ak. mal. Daniela Balabána
Žije a pracuje v Olomouci
Odborný asistent oboru malba na KVV PdF UP Olomouc
Ve vlastní tvorbě se zaměřuje především na figurální malbu.

	Samostatné výstavy / Solo exhibitions ( výběr / selected):
1998	Helou Doly. Galerie Fiducia, Ostrava
1999	Pozdní odpoledne. Antikvariát Černý pavouk, Ostrava
	Dark afternoon. Galerie 761 Ostrava
2002	Těžká hodina. Galerie Synagoga, Hranice na Moravěs ( sIvo Sumcem)
2004	Decent, NoD, Praha
2005	Obrazy. Galerie Na věčnosti, Znojmo
2006	„36“.  Stánek č. 36, Olomouc ( s Vladimírem Havlíkem )
2008	Naše obrazy. Galerie Šternberk, Šternberk ( s Pavlem Formanem)
2009	Druhá míza. Galerie Café 87, Olomouc
	Dámská volenka. Galerie Bárka café, Ústí nad Labem
	Dámská volenka. Galerie Minikino, Ostrava
2010	Uložit jako... Galerie Caesar, Olomouc
	Společné výstavy / Group exhibitions ( výběr / selcted ) :
1995	Ikarův vzestup. SGVU Most
1996	Kapituální úlovek. Galerie Fiducia, Ostrava
	Konfrontace. Praha-Svárov
1997	Kolmo k ose. Ostrava
1998	Ostrava ..umjeni?. SVU Mánes, Praha
1999	Ostrava - Ústí. Budova Policie ČR, Ústí nad Labem
	Zloty Schilling. Dům umění, Znojmo
2000	„Klasika 2000“.  Muzeum umění, Olomouc
2001	„Vánoční lesík“. Galerie Šternberk, Šternberk
	Výtvarníci z Ostravy. Muzeum Vojtecha Lofflera, Košice
2003	„ Nejmladší“. NG, Praha
2005	Aktual 05.  Galerie Caesar, Olomouc
2006	„OVA 95 – 05“. GVUO, Ostrava
2007	Aktual 07. Galerie Cae sar, Olomouc
2008	Frei von Nostalgie. Traun, Linz, Rakousko
	Velké prádlo, Galerie Caesar, Olomouc
2009	ARTSAFARI. Sochařské studio Bubec, Praha

Zastoupení ve veřejných sbírkách: 
Národní galerie v Praze (Česká republika), zastoupení v soukromých sbírkách: Česká republika, USA.

Situace Davida Jedličky

David Jedlička (1969) patří ve své generaci mezi nejzajímavější figurální malíře, jejichž působnost je spojena s regionem střední Moravy. Přesto je jeho tvorba paradoxně známější v celostátním kontextu (viz medailon), neboť v Olomouci, kde působí od roku 1999 jako odborný asistent na Katedře výtvarné výchovy Pedagogické fakulty Univerzity Palackého, jsme se mohli setkat s jeho obrazy zatím  jen sporadicky. Výstava v Galerii Caesar je tedy jeho první větší samostatnou přehlídkou.

Na rozdíl od dávných dob moderny, kdy malíři kolem čtyřicítky pořádali svoje první retrospektivní výstavy, se Jedlička rozhodl představit veřejnosti práce z posledních dvou tří let. Je to na jedné straně škoda, neboť kdo si dnes dokáže vybavit jeho obrazy staré deset či více let? Ale na straně druhé tak máme příležitost seznámit se s Jedličkovým současným projevem v poměrně široké malířské i námětové škále. Volba padla na čtyři okruhy jeho starších i současných zájmů – interiéry, pláže, lesní motivy a digitální tisky řekněme komiksového ražení. Důraz je tedy položen výhradně na figurativní složku malířovy práce, přestože v jeho tvorbě se často setkáme i s tématem civilních zátiší.

Zásadní otázkou ovšem je, čím se Jedlička vlastně od svých kolegů odlišuje v rámci vývoje figurativní malby, jak jsme ji mohli sledovat v posledním dvacetiletí.

Letmo si připomeňme, že kolem poloviny 90. let minulého století se v Česku velmi vzrušeně diskutovalo o „konci malby“, respektive o možném zániku závěsného obrazu vůbec. Tehdy se do popředí drala tzv. nová média a obraz se mnohým jevil jako něco nevkusně zastaralého, statického, neodpovídajícího novým technologiím. Tato diskuse ve skrytější podobě sice probíhá doposud, ale nelze si nevšimnout, že v posledním desetiletí – ačkoliv jsme zažili a zažíváme podobně útočný tón například u zastánců neopostpostkonceptualismu (na přesnosti „nálepky“ tolik nezáleží J) – zájem o závěsný obraz opět stoupá. Škála dnešních přístupů k malbě se ovšem jeví téměř jako bezbřehá. Zjednodušeně bychom mohli říci, že po technologické stránce osciluje od využití postupů starých mistrů (tuto postupně sílící linii jsme zaznamenali již v první polovině 90. let) až po přitakání digitálním technologiím. Z hlediska námětového se pak v malbě posledního dvacetiletí setkáme s přepestrou směsicí všeho možného – od vzývání banality a klipovosti, přes revitalizaci abstraktních a geometrických tendencí až po přeexponované náměty z oblastí dříve víceméně tabuizovaných. Jednotlivé názory či přístupy na sebe ostře narážejí, vše je dovoleno a nikdo vlastně přesně neví proč.

V dobách výše záměrně zmíněné moderny se „boj o nové umění“ odehrával víceméně v rámci vypjatě individualistického požadavku „jednoty obsahu a formy“. Mohlo by se zdát, že dnes je tomu podobně, nicméně je zde jeden zásadní rozdíl. U řady umělců, jak mám možnost se s nimi nebo s jejich díly setkávat, pozoruji cosi jako ztrátu či přinejmenším skepsi k objevení (či vztahování se) k „nadosobnímu horizontu“, tedy k něčemu, k čemu, jakkoli utopisticky či naivně, se upínali příslušníci moderny a avantgardy.

Do nastíněné situace vstoupil David Jedlička, řemeslně velmi dobře vybavený studiem u Daniela Balabána na Katedře výtvarné tvorby Ostravské univerzity, v roce 1997 jako nadějný mladý malíř, jehož zájmy se neupínaly jen k výtvarnému umění, ale rovněž k aktuálním výbojům v elektronické hudbě anebo v oblasti filmu. Někdy v té době jsem měl možnost vidět prvně kolekci jeho obrazů a i přes naši značnou názorovou rozdílnost mi bylo zřejmé, že Jedličkova případná jedinečnost se bude v budoucnu odehrávat především na poli jeho vrozeného koloristického cítění. Jedlička je totiž tím typem malíře, jehož bytostným jazykem, přestože k nám promlouvá prostřednictvím „zastavených příběhů či situací“, je řeč tvarů a barev. Jeho starší i nejnovější obrazy, které mimo jiné nezřídka oplývají osvobozujícím smyslem pro humor či situační nadsázku, jsou vedle námětové čitelnosti především jedinečnými barevnými zážitky. Tedy jsou svého druhu snad až hudebními skladbami, v nichž se mísí na pozadí figurativních výjevů tóny operety s operou  a třeba hip hopem. Jinak řečeno, Jedlička přináší do současné nepřehledné malířské scény pozitivní, otevřenou energii, bez níž nelze uvažovat o „nových horizontech“ v umění, tím méně pak v celé společnosti.

 

Ladislav Daněk, 25. 3.–26. 3. 2011

 

 

 

 

e-mail: info(at)galeriecaesar.cz